IV.ÚS 412/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 412/06 ze dne 27. 9. 2006   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, AK se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. května 2006, sp.zn. 7 Tdo 500/2006, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2006, sp. zn. 67 To 217/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. května 2005, sp.zn. 1 T 69/2003, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel spatřuje porušení ústavních kautel v tom, že: a) v řízení před soudem prvního stupně byly čteny protokoly o výpovědích svědků, kteří v hlavním líčení odmítli vypovídat, a to přesto, že protokoly neobsahují explicitní vyjádření těchto svědků, že nevyužívají svého práva odmítnout výpověď, čímž došlo k závažnému porušení procesních předpisů, neboť nebyla splněna kritéria pro čtení výpovědí stanovená v ustanovení § 211 odst. 4 tr. ř.; b) soud nalézací i soud odvolací se dopustily pochybení při zjišťování skutečného stavu věci, stěžovateli nebylo prokázáno jednání, jímž byl uznán vinným, a i pokud by jednání proběhlo způsobem popsaným v odsuzujících rozsudcích, nemohlo by naplňovat skutkovou podstatu úvěrového podvodu, resp. pomoci k tomuto trestnému činu, neboť se nejednalo o sjednávání úvěrových smluv podle ustanovení § 497 a násl. obchodního zákoníku, nýbrž o půjčky ve smyslu ustanovení § 657 občanského zákoníku; c) soudy obou stupňů postupovaly nesprávně při stanovení výše škody, s kterýmžto postupem se ztotožnil i Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud"). V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2006, sp.zn. 7 Tdo 500/2006, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.2.2006, sp.zn. 67 To 217/2005, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 16.5.2005, sp.zn. 1 T 69/2003, v odsuzující části nedotčené citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze. K výzvě Ústavního soudu se Okresní soud Praha-západ jako účastník řízení k ústavní stížnosti nevyjádřil, vyslovil pouze souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp.zn. 1 T 69/2003, ze kterého zjistil následující: Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 3, 4 písm. a), b) tr. zák. (bod I. výroku o vině) a trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák. (bod II. výroku o vině) a uložen mu byl souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 roků, a to za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4.9.2002 sp.zn. 16 T 31/2002. Dále byl podle ustanovení § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit ve vztahu ke Zdeňku Stýblovi. Z podnětu odvolání stěžovatele byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu a znovu bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu § 10 odst. 1 písm. c) k § 250b odst. 1, 3, 4 písm. a), b) tr. zák., které se dopustil jednáním popsaným ve skutkových větách výroku o vině, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl. Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Pokud se jedná o porušení procesních předpisů, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé. V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích. S první výtkou stěžovatele, dle níž nebyly splněny podmínky pro čtení svědeckých výpovědí v řízení před soudem, se Ústavní soud neztotožňuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel považuje tuto námitku za zásadní, Ústavní soud i za situace, kdy se s touto námitkou řádně vypořádal již odvolací soud, pokládá za nutné blíže své stanovisko odůvodnit. Podle ustanovení § 211 odst. 4 tr. ř. protokol o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle § 100 tr. ř., je možno číst za předpokladu, že:"..svědek byl před tímto výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá ..". Tyto podmínky v dané věci u svědků, jejichž výpovědi byly soudem čteny, byly splněny. Všichni svědci v ústavní stížnosti stěžovatelem jmenovaní byli před výpovědí v přípravném řízení řádně poučeni o celém znění ustanovení § 100 tr. ř. a současně i o tom, že nevyužijí-li svého práva výpověď odepřít a následně v řízení před soudem výpověď odepřou, bude jejich výpověď z přípravného řízení přečtena. Splněna byla i druhá podmínka ustanovením § 211 odst. 4 tr. ř. požadovaná, a to, že svědek "výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá", což stěžovatel popírá a tvrdí, že ke splnění předmětné podmínky je nezbytné, aby svědek užil citovaná slova zákona. Tento názor stěžovatele Ústavní soud nesdílí. Z protokolu o výslechu svědka, který vypovídal, ač měl právo výpověď odepřít, musí být bez pochybností zřejmé, jaké stanovisko k tomuto svému právu svědek zaujal a jaké v tomto směru učinil vyjádření. Z tohoto vyjádření musí jasně vyplývat, že svědek se po poučení rozhodl vypovídat, z čehož nelze učinit jiný závěr, než vyvodit, že práva odepřít výpověď nevyužívá a je nerozhodné, zda užije kladnou formulaci oproti negativní formulaci, kterou použil zákonodárce. Nelze trvat na tom, aby toto vyjádření bylo přísně formalizované a bylo doslovnou citací zákonné dikce již proto, že nelze nutit svědka, aby užil přesně slov zákona "nevyužívám práva odepřít výpověď"; takovou interpretací citovaného zákonného ustanovení buď by bylo nutno požadovat po vyslýchajícím, aby svědkovi "nabídl" právě tuto formulaci jako jedinou možnou, čímž by však bylo po vyslýchajícím nepřípustně požadováno, aby onu formulaci svědkovi de facto vložil do úst, nebo by z této interpretace zcela absurdně vyplývalo, že zákonodárce předpokládal u každého svědka zcela detailní (až do výslovné citace jdoucí) znalost ustanovení § 211 odst. 4 tr. ř. V přezkoumávané věci u všech svědků, jejichž výpovědi byly v řízení před nalézacím soude