IV.ÚS 412/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 412/24 ze dne 29. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky I. N., zastoupené Mgr. Danielem Chmelou, advokátem, sídlem Kounicova 271/13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. listopadu 2023 sp. zn. 44 Co 89/2023, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Fakultní nemocnice Brno, sídlem Jihlavská 340/20, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen ,,Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 1 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že se stěžovatelka žalobou podanou k Městskému soudu v Brně (dále jen ,,městský soud") domáhala po vedlejší účastnici vydání bezdůvodného obohacení ve výši 21 000 Kč s příslušenstvím, které vzniklo úhradou měsíčních splátek v období od 17. 7. 2012 do 16. 12. 2015 za zdravotní poporodní péčí poskytovanou vedlejší účastnicí nezletilé dceři stěžovatelky. Městský soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2023 č. j. 233 C 14/2022-85 žalobu zamítl z důvodu uplynutí promlčecí lhůty. Promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v částce 9 000 Kč vzniklého z úhrad zaplacených stěžovatelkou v období do 31. 12. 2013 posoudil soud podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a v částce 12 000 Kč vzniklého z úhrad zaplacených po 31. 12. 2013 podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Pro první období městský soud dovodil, že do doby podání žaloby uplynulo více než 8 let, nejpozději se přitom právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky ode dne, kdy k němu došlo. Pro druhé období pak došel k závěru, že uplynula tzv. subjektivní promlčecí lhůta 3 roky. Jako rozhodující okamžik pro počátek běhu subjektivní lhůty určil městský soud vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu v předchozí věci vedené mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou, u něhož byl přítomný právní zástupce stěžovatelky. V tomto řízení byl zamítnut nárok vedlejší účastnice na zaplacení částky 538 528,27 Kč s příslušenstvím uplatněný vůči stěžovatelce, taktéž z důvodu poskytnutí poporodní péče vedlejší účastnicí dceři stěžovatelky. 3. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem městského soudu ohledně aplikace právní úpravy promlčení podle zákona č. 40/1964 Sb. na část nároku stěžovatelky a zákona č. 89/2012 Sb., na zbývající část nároku stěžovatelky. Shodně s městským soudem také určil počátek běhu subjektivní lhůty pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení k datu vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu v předchozím řízení mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelkou. Doplnil, že ani stanovení tohoto okamžiku až k právní moci rozhodnutí by na uplynutí promlčecí lhůty nemělo vliv. Podání dovolání nebylo důvodem pro stavění běhu promlčecí lhůty. Právní zástupce stěžovatelky ji měl upozornit na rizika spojená s nikoliv včasným uplatněním tohoto nároku. Stěžovatelka mohla podat žalobu a současně požádat soud o přerušení řízení do vydání rozhodnutí dovolacího soudu. Pokud by počátek běhu promlčecí lhůty nastal až skončením dovolacího řízení, byl by takový postup v rozporu se zásadou legitimního očekávání účastníků. Krajský soud se vyjádřil i k tvrzení stěžovatelky, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastnice se na opožděném uplatnění nároku stěžovatelky nijak nepodílela. Délku dovolacího řízení, která překročila délku trvání promlčecí lhůty, nijak nezapříčinila. Námitku promlčení navíc neuplatnila jako jedinou procesní obranu. Výše částky, jejíhož vydání se stěžovatelka domáhá, je ve srovnání s částkou, kterou po ní požadovala vedlejší účastnice v předchozím řízení, prakticky zanedbatelná. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a opakuje argumenty uplatněné v řízení před obecnými soudy. Krajský soud podle ní odhlíží od stěžovatelkou uplatňovaných okolností. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že pro počátek běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení je určující datum vyhlášení rozhodnutí krajského soudu v předcházející věci (případně datum nabytí právní moci tohoto rozhodnutí). Tímto okamžikem má být až vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozhodnutí krajského soudu bylo podle stěžovatelky novátorské, jdoucí proti dosavadní soudní praxi [včetně vedlejší účastnicí namítaného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 2/15 (N 69/85 SbNU 193)]. Stěžovatelka tedy byla důvodně v pochybnostech o udržitelnosti rozhodnutí krajského soudu, jakožto rozhodnutí zakládajícího její případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Stěžovatelka argumentuje tím, že i soud v paralelně vedeném řízení o žalobě vedlejší účastnice, týkající se úhrady péče za syna stěžovatelky, vyčkával na toto rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejistota stěžovatelky byla umocněna i celkovou délkou řízení před Nejvyšším soudem. Argumentace stěžovatelky směřovala k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu má být určující pro počátek běhu promlčecí lhůty, nikoli že by podání dovolání mělo stavět běh promlčecí lhůty, jak uvádí v odůvodnění rozhodnutí krajský soud. Podle stěžovatelky nebylo řešením ani podání žaloby a podání návrhu na přerušení řízení. K věcnému projednání nároku by totiž došlo v zásadě ve stejném časovém období, jako v případě, že vyčkala na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pozice vedlejší účastnice by tak byla stejná. Pokud krajský soud spojuje minimalizaci hypotetických nepříznivých ekonomických dopadů do sféry stěžovatelky, tato úvaha nemůže obstát. V poměrech stěžovatelky by šlo o náklady vysoké. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti znovu připomíná, že uplatnění námitky promlčení se podle ní příčí dobrým mravům. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2014/2013. Pokud stěžovatelce skončila objektivní promlčecí lhůta dříve, než jí počala běžet subjektivní promlčecí lhůta, tj. dříve, než vůbec měla možnost zjistit, že došlo k bezdůvodnému obohacení, je taková námitka v rozporu s dobrými mravy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv. 8. Stěžovatelka navíc podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád]. Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že v těchto věcech je úspěšnost ústavní stížnosti obvykle vyloučena, neboť zpravidla (často jen pro svou výši) nejsou způsobilé porušit základní práva a svobody. Výjimku představují pouze zcela extrémní pochybení soudů přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele [srov. např. usnesení ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11 a ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. IV. ÚS 193/14, k rozhodnutí o promlčení práva v bagatelní věci srov. i nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. 9. Žádná taková extrémní pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil. Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že se krajský soud věcí náležitě zabýv