IV.ÚS 4129/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4129/17 ze dne 31. 8. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Mgr. Seida Kelify, zastoupeného Mgr. Vladimírem Novotným, advokátem, se sídlem Lípová 15/511, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2017 č. j. 21 Cdo 2735/2017-548, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2017 č. j. 23 Co 448/2016-511, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. srpna 2016 č. j. 16 C 171/2012-461, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Městského soudu v Praze a 3. Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a za účasti obchodní společnosti Tesco Stores ČR a. s., se sídlem Vršovická 1527/68b, Praha 10, IČ: 45308314, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 28. prosince 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Mgr. Seid Kelif (dále také jen "stěžovatel" nebo "žalobce") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavní zákaz libovůle zakotvený v článku 2 odst. 2 Listiny. II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Před Obvodním soudem pro Prahu 10 probíhal pod sp. zn. 16 C 171/2012 spor, v němž se Mgr. Seid Kelif (žalobce) domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru ze dne 14. června 2012 je neplatná a dále, že obchodní společnost Tesco Stores ČR a. s. (dále také jen "žalovaná") je povinna se mu omluvit za šikanózní jednání, kterého se vůči němu měli dopustit jeho nadřízení v době, kdy zastával u žalované pozici "IT Business analytika". 2) Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 23. srpna 2016 č. j. 16 C 171/2012-461 [v pořadí již třetím, když předchozí rozhodnutí vždy nadřízený soud zrušil a věc mu vrátil za účelem doplnění dokazování], obě žaloby zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud na základě provedeného dokazování totiž dospěl k závěru, že žalobci byla výpověď dána oprávněně, neboť u žalované došlo k organizačním změnám, místo žalobce bylo zrušeno a dále již neobsazeno. Obvodní soud zároveň shledal, že jednání nadřízených vůči žalobci sice nebylo zcela adekvátní, avšak nelze je kvalifikovat jako šikanózní. 3) Proti rozsudku obvodního soudu podali žalobce i žalovaná odvolání, k němuž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. února 2017 č. j. 23 Co 448/2016-511 napadený rozsudek obvodního soudu v meritu věci potvrdil, neboť se plně ztotožnil s jeho závěry. Městský soud však změnil výroky o nákladech řízení a žalobci (mimo jiné) uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů dosavadního řízení 168 738 Kč. Městský soud se totiž neztotožnil se závěrem obvodního soudu, dle něhož bylo třeba na danou věc aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. a úspěšné žalované náhradu nákladů nepřiznat. Konečně městský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a žalobci uložil zaplatit žalované 16 241 Kč. 4) Proti rozsudku městského soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 5. října 2017 č. j. 21 Cdo 2735/2017-548, odmítl, neboť žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než který je stanoven v § 241a odst. 1 o. s. ř., a jeho dovolání z tohoto důvodu nemohl dovolací soud meritorně projednat. Zároveň napadené rozhodnutí shledal jako zcela souladné s jeho ustálenou rozhodovací praxí, na niž blíže odkázal, a dovolání proto současně kvalifikoval jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. a contrario. III. Stěžovatel zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a porušení ústavního zákazu libovůle ve smyslu článku 2 odst. 2 Listiny spatřuje v postupu obecných soudů při rozhodování v dané věci. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká způsob, jakým hodnotil svědecké výpovědi svědků Williamse a Fleka (tehdy nadřízených stěžovatele) a svědkyně Pavelkové, jakož i absenci hodnocení některých ve věci provedených důkazů. Stěžovatel dále namítá opomenutí principu ochrany slabší smluvní strany v soukromém právu a napadá i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, přičemž jejich výši klade k tíži postupu obvodního soudu. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel vytýká, že se údajně nevypořádává s řadou jím předestřených a v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešených otázek. IV. Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné náležitosti, přezkoumal napadená rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, ve zbytku pak zjevně neopodstatněná. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatel brojí proti usnesení dovolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu jako vadné, považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout následující: K tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatele tak stíhá nejdříve povinnost vymezit právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř., čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, v čem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě vymezil, proč má za to, že jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (včetně odkazu na konkrétní rozhodnutí, z nichž taková rozdílnost vyplývá), anebo právní otázku, která již byla dovolacím soudem vyřešena, ale dle dovolatele má být vyřešena jinak (včetně předestření onoho jiného řešení). Jestliže stěžovatel výslovně napadl nákladové výroky rozsudku městského soudu, avšak v dovolání k nim ohledně předpokladů jeho přípustnosti nic bližšího neuvedl (srov. stranu 3 usnesení dovolacího soudu), dovolacímu soudu zákonitě nezbylo, než jeho dovolání v této části odmítnout jako vadné. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatel sice v ústavní stížnosti brojí proti způsobu, jakým městský soud rozhodl o nákladech řízení, avšak skutečnost, že dovolacímu soudu sám neposkytl nezbytný prostor pro to, aby dané výroky sám přezkoumal, již přehlíží. Postup dovolacího soudu spočívající v odmítnutí části dovolání stěžovatele pro vady ve smyslu § § 243c odst. 1 věty prvé o. s. ř. proto nelze považovat za porušení stěžovatelových základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda dovolací soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09, či ze dne 9. února 2015 sp. zn. IV. ÚS 3416/14). Zcela adekvátně odůvodněnému usnesení dovolacího soudu tedy z hlediska ochrany ústavnosti není co vytknout. Ústavní soud zároveň připomíná svůj závěr formulovaný ve stanovisku jeho pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dle něhož: "pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny." Z citovaného stanoviska Ústavního soudu současně plyne, že v případě, kdy dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je tedy v této části třeba