IV.ÚS 413/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 413/06 ze dne 16. 5. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky J. P., zastoupené Mgr. O. T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 4. 2006, č.j. 22 Cdo 850/2005-75, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 13. 7. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví nadepsaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR"), jímž ten ve věci stěžovatelky v postavení žalobkyně proti J. L. v postavení žalovaného, o určení vlastnictví k nemovitostem, zamítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2004, č.j. 17 Co 473/2003-49, a upravil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stěžovatelka se domnívala, že Nejvyšší soud ČR vydáním napadaného rozhodnutí porušil její ústavní práva, jež jsou zakotvena v čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve stručně popsala průběh exekuce vedené proti jejímu bývalému manželovi. V tomto směru stěžovatelka především upozornila Ústavní soud, že ona uplatnila u soudního exekutora včasné písemné námitky a doložila pravomocným rozsudkem své podílové spoluvlastnictví k ideální polovině dražených nemovitostí, čímž prokázala zejména dvě skutečnosti, a to přípustnost další exekuce výlučně jen prodejem spoluvlastnických podílů k nemovitostem v podílovém spoluvlastnictví více osob, tedy nikoliv prodejem nemovitostí jako takových, resp. že exekuce dopadá výhradně na podíl jednoho spoluvlastníka dražených nemovitostí jako v exekuci jediné osoby povinné. Ač ovšem stěžovatelka v rámci svých námitek uvědomila soudního exekutora, že její manželství s povinným zaniklo již před více než 7 lety, a přiloženým rozsudkem dokladovala odlišný vlastnický stav ve srovnání se stavem evidovaným v katastru nemovitostí, exekutor na takto naznačené nikterak nereagoval, nadále pokračoval v exekuční dražbě celých nemovitostí a nakonec v této prodal nejen spoluvlastnický podíl povinného, nýbrž také spoluvlastnický podíl stěžovatelky. K samotnému napadanému rozsudku Nejvyššího soudu ČR přednesla stěžovatelka tu výhradu, že považuje za nepřípustné omezování ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, redukují-li obecné soudy možnost obrany vlastníka pouze na podání vylučovací žaloby také v případě, kdy existuje jiný již pravomocný rozsudek, jehož obsah vylučuje zákonnost a přípustnost probíhající exekuce. Je totiž zřejmé, že v řízení o vylučovací žalobě by každý soud byl takovýmto pravomocným rozsudkem vázán. Ve vztahu k takto předestřené argumentaci stěžovatelka pro úplnost doplnila, že se jí ze strany exekutora, tedy v dražební vyhlášce či jinou cestou, nedostalo žádného poučení o možnosti obrany excindační žalobou. Stěžovatelka se dále nebyla s to ztotožnit s úvahami obecných soudů, které ony zahrnuly do odůvodnění jimi v právní věci stěžovatelky vydaných rozhodnutí, dle nichž vlastnictví nabyté podle podmínek veřejného práva je "vyšším" či "silnějším" vlastnickým právem oproti vlastnictví nabytému podle práva soukromého. Své výhrady v tomto směru stěžovatelka ve své ústavní stížnosti blíže rozvedla. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž vyjevila své přesvědčení, že v exekuci vedené proti jejímu bývalému manželovi došlo ke kumulaci porušení zákonných podmínek, za jejichž šetření by jedině mohlo dojít k zániku vlastnického práva stěžovatelky a založení vlastnictví nového vlastníka k jejímu podílu na nemovitostech. Pokud tedy obecné soudy připustily tuto situaci, tedy pozbytí vlastnického práva stěžovatelky bez naplnění zákonem stanovených podmínek, dopustily se tímto natolik extenzivního výkladu zákona, který již není ústavně konformním, porušily zásadu rovnosti vlastnictví a ve svém důsledku tak odmítly stěžovatelce poskytnout ochranu jejích vlastnických práv. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 10 C 139/2003. Z něj zjistil, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě svým rozsudkem ze dne 7. 10. 2003, č.j. 10 C 139/2003-32, ve věci stěžovatelky v postavení žalobkyně proti J. L. v postavení žalovaného, o určení vlastnictví k nemovitostem, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že spoluvlastníkem tam specifikovaných nemovitostí, a to jejich jedné ideální poloviny, je stěžovatelka. Krajský soud v Hradci Králové poté svým rozsudkem ze dne 22. 11. 2004 k odvolání stěžovatelky potvrdil odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě. O dovolání stěžovatelky směřujícímu proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2004, č.j. 17 Co 473/2003-49, pak rozhodl Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadaným rozsudkem. Při prostudování spisu Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, sp. zn. 10 C 139/2003, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelky z její ústavní stížnosti. Ústavní soud poté vyzval účastníka řízení, Nejvyšší soud ČR, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil. Ten ve svém vyjádření nejprve poznamenal, že skutečnost, že v exekuční dražbě nabude vydražitel vlastnické právo k dražené věci, i když povinný nebyl jejím vlastníkem, je naprosto zjevná a tradiční, s tvrzeními stěžovatelky z její ústavní stížnosti tak podle mínění Nejvyššího soudu ČR netřeba polemizovat. V souzené věci vyvstal ten problém, že exekutor stěžovatelku skutečně řádně nepoučil, což však nemohlo jít na úkor nabyvatele, neboť se zde jedná o otázku vztahu mezi stěžovatelkou a exekutorem. K námitkám stěžovatelky stran úvah o "vyšším" či "silnějším" vlastnickém právu vydražitele Nejvyšší soud ČR doplnil, že se jednalo pouze o neobratnou formulaci soudu I. stupně, bez vlivu na samotnou podstatu věci. Nejvyšší soud ČR tak navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl. Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníka neobsahovalo žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebylo stěžovatelce zasíláno na vědomí. II. Ústavní soud následně přistoupil k přezkumu napadaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v její polemice s výkladem příslušných ustanovení zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jak jej provedl Nejvyšší soud ČR, s právními závěry tohoto soudního orgánu, resp. se všemi rozhodnutími obecných soudů vydanými v její právní záležitosti. Stěžovatelka tak ve své ústavní stížnosti především opakuje a rozvádí své výhrady, které již uplatnila v jí podaném odvolání a dovolání. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu s ohledem na jeho postavení, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy, nepřísluší. Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy ani nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů z hlediska správnosti jejich právních názorů, pokud jejich postupem v soudním řízení nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomuto by mohlo dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě pokud skutková zjištění vykazují extrémní nesoulad s provedenými důkazy. Takováto situace však ve věci stěžovatelky dle názoru Ústavního soudu nenastala. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí zřetelně vyložil, z jakých příčin nemohly soudy I. a II. stupně vyhovět žalobě stěžovatelky, z tohoto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byl dovolací soud veden při formulování právního závěru o správnosti dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové a tedy o nutnosti postupovat ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu (č.l. 76-77). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy Nejvyššího soudu ČR, jak jsou seznatelné z jím vydaného napadaného rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr Nejvyššího