IV.ÚS 413/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 413/22 ze dne 22. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Pavla Štefana a 2. Petry Štefanové, zastoupených Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou, sídlem Pekařská 658, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 21 Co 236/2021-84, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a a) Bohuslava Zapadla a b) Renaty Zapadlové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé (viz ale sub 8) domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 6. 8. 2021 č. j. 18 C 41/2021-24 uložil vedlejším účastníkům zdržet se rušení stěžovatelovy držby neoprávněným odběrem vody, používáním stěžovatelovy vodovodní přípojky umístěné v budově na adrese X a napojováním vlastního vodovodního řadu na tuto vodovodní přípojku, jakož i obdobného jednání vedoucího k rušení výkonu pokojné držby této přípojky, dále jim uložil zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení částku 7 400 Kč a stěžovateli uložil zaplatit České republice - okresnímu soudu soudní poplatek ve výši 2 000 Kč. 3. K odvolání vedlejších účastníků Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že žalobu z rušené držby zamítl a stěžovateli uložil zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 15 068 Kč. Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatelé jsou vlastníky bytové jednotky č. X1 a vedlejší účastníci č. X2 na výše uvedené adrese, že podle § 1122 odst. 1 občanského zákoníku jsou z právních jednání týkajících se společných částí budovy a společné věci oprávněni a povinni vlastníci jednotek v poměru svých spoluvlastnických podílů, tj. zde každá rodina jednou polovinou, a jednal-li stěžovatel se Středočeskými vodárnami, a. s., jako investor a majitel nemovitosti, k takovému postupu neměl "samostatné právo". Vodovodní přípojku má toliko dům, který je připojen na vodovodní řad. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), přípojku tvoří potrubí vedoucí do hlavního vodovodního řadu k vodoměru v domě, přičemž skutečnost, že stávající smlouvu uzavřel stěžovatel, neznamená, že druhá bytová jednotka nemá právo na odběr vody. Dále krajský soud uvedl, že právní předchůdce vedlejších účastníků měl ode dne 18. 3. 2009 uzavřenu smlouvu o dodávce vody č. 73000337 do odběrného místa na výše uvedené adrese, z čehož plyne, že v té době do bytu, který je nyní ve vlastnictví vedlejších účastníků, bylo zavedeno potrubí i za hlavním vodoměrem, a tudíž vodovodní přípojku od uvedeného data využívaly obě bytové jednotky. Krajský soud uzavřel, že domáhal-li se stěžovatel ochrany proti zásahu vedlejších účastníků "do vodovodní přípojky", tato nebyla jejich činností dotčena, k rušení držby rovněž nedocházelo, neboť se svou činností nedopustili neoprávněného odběru. Jejich právo vyplynulo z práva spoluvlastníků nemovitosti, navíc stěžovatel netvrdil, že by ho vedlejší účastníci vypudili tak, že by mu znemožnili faktické ovládání věci. II. Argumentace stěžovatelů 4. Stěžovatelé uvádějí, že mají ve společném jmění manželů bytovou jednotku č. X1. Vedlejší účastníci se na předmětnou přípojku poté, co nabyli bytovou jednotku č. X2, svévolně, přes jejich nesouhlas připojili. Krajskému soudu vytýkají, že nerozhodoval o ochraně jejich vlastnického práva a svým rozhodnutím "upravil skutkový stav tak, že vedlejším účastníkům zhojil chybějící vlastnické oprávnění" a tím citelně zasáhl do jejich majetku, neboť jim de facto dal k úhradě náklady vedlejších účastníků na vodné a stočné. V této souvislosti poukazují na to, že řádně doložili, že si nechali na svou objednávku i náklady zhotovit vodovodní přípojku ke své bytové jednotce, tuto užívali a v souladu se smlouvou o podružné dodávce vody dodávali vodu i vlastníkovi druhé bytové jednotky, přičemž není pravdivé tvrzení vedlejších účastníků, že by (stěžovatelé) "odřízli" potrubí k nim vedoucí. Po vypovězení smlouvy o poskytování vody s předchozí vlastnicí jednotky č. X2 byla část potrubí zaslepena, aby tato dále neodebírala vodu, za kterou řádně neplatila. Podle stěžovatelů nejde o akt svévole, ale o nakládání s vlastním majetkem. 5. Stěžovatelé upozorňují, že není ani pravda, že by se vedlejší účastníci napojili za vodoměrem. Napojili se ještě před ním, čímž vytvořili novou větev potrubí a jejich vodoměr posunuli na jiné místo. Nepravdivé má být i tvrzení vedlejších účastníků, že v době zhotovení stavby vodovodní přípojky ji pořídili všichni obyvatelé domu, naopak tehdejší vlastník jednotky č. X2 se na jejím zhotovení nijak nepodílel. Šlo zde přitom o určité "vylepšení" existujícího stavu, neboť bylo možné vodu čerpat z původního odběrného místa. Uvedl-li krajský soud, že u přípojky jde o stavbu, která se automaticky stává spoluvlastnictvím všech vlastníků jednotek, nemá takové tvrzení oporu v zákoně. Bytové jednotky byly vymezeny a prodávány samostatně a nově zřízená vodovodní přípojka sloužila po potřeby vlastníků bytové jednotky č. X1. Skutečnost, že se nachází dílem ve sklepě domu, který tvoří jeho společnou součást, nemůže a priori zakládat spoluvlastnická práva. Odmítají názor krajského soudu, že v případě rušení pokojné držby musí dojít k odnětí a znemožnění výkonu pokojné držby, neboť takový výklad je v rozporu s právem na ochranu majetku. Zásahem do pokojné držby je nejen její odnětí, ale též jakékoliv omezení nebo jednání, které vede k omezení výkonu práv vlastníka; bylo-li zasaženo do stavby jimi zhotovené, byla-li tato pozměněna a dochází-li k odčerpávání vody k jejich tíži, žaloba byla podána po právu. 6. Krajskému soudu stěžovatelé rovněž vytýkají, že jim znemožnil podat dovolání, a napadnout tak výrok o nákladech řízení, přičemž vyjadřují nesouhlas s výpočtem jejich výše, když jim uvedený soud uložil nahradit vedlejšími účastníky šikanózně uplatněné náklady v plné výši, a ještě je navýšil za zastupování dvou osob, ač to je v případně zastupování manželů judikaturou považováno za neetické. Tím zasáhl citelně do jejich majetkové sféry. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí žádné takové prostředky neměl k dispozici. 8. Stěžovatelka účastnicí soudního řízení nebyla, a vzhledem k tomu, že stěžovatelova žaloba byla zamítnuta, se její právní pozice nijak nezměnila; proto nemohla být napadeným usnesením bezprostředně dotčena na svých právech. Z tohoto důvodu nemůže toto rozhodnutí ve vztahu k ní představovat ani tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto nepovažuje stěžovatelku za osobu, která by byla k podání ústavní stížnosti oprávněna. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat jejich rozhodování; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho ap