IV.ÚS 4134/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4134/19 ze dne 11. 8. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Ing. Evy Vymazalové, zastoupené JUDr. Petrem Tomanem, LL.M., advokátem, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2019 č. j. 28 Cdo 1272/2019-265, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 29 Co 388/2018-228 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. února 2018 č. j. 60 C 213/2014-172, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a 1) Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem, sídlem Dykova 1158/17, Praha 10 - Vinohrady, a 2) Terezy Časné, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem se stěžovatelce vůči vedlejšímu účastníkovi 1) nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 12. 2019, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Současně navrhla, aby Ústavní soud podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") uložil vedlejšímu účastníkovi 1) povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před Ústavním soudem. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Otec stěžovatelky, Jindřich Časný, byl vlastníkem ideálního podílu 33/864 pozemků nacházejících se v Praze v katastrálním území Michle, evidovaných podle pozemkových knih jako parcely č. X1, X2, X3 a X4 (dále jen "předmětné pozemky"). V případě parcel č. X1, X2 a X3 došlo rozhodnutím Odboru komunálního hospodářství a zemědělství Národního výboru hlavního města Prahy ze dne 8. 12. 1977 č. j. 3936-77-Cim/233 k odnětí jeho spoluvlastnických podílů podle § 14 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění zákona č. 75/1976 Sb. Následně byly spoluvlastnické podíly k parcelám č. X1 a X2 převedeny na základě kupní smlouvy ze dne 27. 2. 1978 na československý stát. Parcely č. X3 a X4 sice v rozhodném období nepřešly do vlastnictví státu, stát je však, aniž by mu k tomu svědčil nějaký právní titul, rovněž zcela nebo zčásti zastavěl a hospodařil s nimi. Předmětné nemovitosti tak byly z valné části zastavěny stavbou a ve zbytku představovaly plochu bezprostředně související se stavbou či plochu nezbytně nutnou k provozu stavby. Konkrétně na nich byla zbudována část Jižní spojky a parkoviště autobusů Dopravního podnik hl. m. Prahy, akciové společnosti. 3. Podáním ze dne 27. 1. 1993, adresovaným Okresnímu úřadu Praha-západ, otec stěžovatelky požádal o "navrácení nebo náhradu pozemků", kterých je "spolumajitelem", a tyto pozemky konkretizoval. Nic dalšího v této stručně formulované žádosti uvedeno nebylo. Nezávisle na této žádosti se pak otec stěžovatelky společně s dalšími žalobci žalobou podanou proti organizacím Výstavba inženýrských staveb a Inženýrská a realitní organizace domáhal vydání nezastavěných částí parcel č. X1 a X2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 10. 1993 č. j. 32 C 217/92-70 byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek byl posléze zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 5. 1994 č. j. 17 Co 136/94-88 a věc byla vrácena obvodnímu soudu k dalšímu řízení, nikoli však ve vztahu k otci stěžovatelky. Usnesením obvodního soudu ze dne 2. 11. 1994 č. j. 32 C 217/92-95 bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena Pozemkovému úřadu v Praze s odůvodněním, že na danou věc je třeba použít zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). 4. Odnětí pozemků ani realizace výstavby neměly vliv na to, že otec stěžovatelky byl evidován jako spoluvlastník předmětných pozemků, respektive jako spoluvlastník odpovídajících pozemků evidovaných v katastru nemovitostí. Některé pozemky jím byly posléze převedeny na jiné osoby. Po jeho úmrtí v roce 2005 (a úmrtí jeho manželky v roce 2006) byli jako spoluvlastníci předmětných pozemků, jež nebyly mezitím převedeny, evidováni jeho děti, stěžovatelka a její bratr. 5. O žádosti otce stěžovatelky ze dne 27. 1. 1993 bylo rozhodnuto až rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 22. 4. 2014 č. j. PÚ 9062/93, tedy po více než 20 letech, tak, že byla posouzena podle zákona o půdě a uplatněný restituční nárok, který mezitím přešel na stěžovatelku a jejího bratra, byl zamítnut. V případě části parcel č. X1 a X2 měla existovat překážka věci rozhodnuté, neboť o nich již bylo rozhodováno podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. U zbylé části těchto parcel, jakož i parcel č. X3 a X4, mělo zase v rozhodném období zůstat zachováno vlastnictví žadatele. Nebyly tak splněny podmínky pro vydání těchto pozemků, ani za ně žadateli, respektive jeho právním nástupcům, nenáleží náhrada. 6. Proti rozhodnutí pozemkového úřadu podal žalobu vedlejší účastník 1), kterou se domáhal nahrazení výroku tohoto rozhodnutí tak, že stěžovatelka a její bratr [po jeho smrti v roce 2016 jeho dcera, vedlejší účastnice 2)] nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Vedlejší účastník 1) byl účastníkem řízení před pozemkovým úřadem jako povinná osoba podle § 5 zákona o půdě. K podání žaloby ho vedla obava, že rozhodnutí pozemkového úřadu založí dobrou víru stěžovatelky a jejího bratra ohledně jejich vlastnického práva, což by se vůči vedlejšímu účastníkovi 1) mohlo v budoucnu negativně projevit. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 16. 2. 2018 č. j. 60 C 213/2014-172 byl tento výrok nahrazen tak, že bylo určeno, že tyto osoby nejsou spoluvlastnicemi předmětných pozemků a že jim náleží náhrada podle zákona o půdě. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelky a vedlejší účastnice 2) potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 15. 11. 2018 č. j. 29 Co 388/2018-228. 7. Jak vyplývá z těchto rozsudků, spoluvlastnické podíly k parcelám č. X1 a X2 byly na základě kupní smlouvu ze dne 27. 2. 1978 převedeny na československý stát, tato smlouva však byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. I kdyby přitom bylo možné dospět k závěru o její absolutní neplatnosti, zůstává skutečností, že stát s těmito pozemky fakticky nakládal, a tedy je převzal bez právního důvodu. Rovněž parcely č. X3 a X4 stát zcela nebo zčásti zastavěl a hospodařil s nimi, aniž by mu náležel jakýkoli právní titul. Podle obecných soudů tak v případě všech předmětných pozemků byl naplněn restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k) nebo p) zákona o půdě. Vydání pozemků ovšem bránila překážka jejich zastavěnosti podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. 8. Obecné soudy nepřehlédly, že v případě některých pozemků, které byly dříve součástí předmětných pozemků evidovaných podle pozemkových knih, bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo stěžovatelky a vedlejší účastnice 2). Jak nicméně uvedl městský soud, v restitučních sporech nemá otázka vydržení místo. Posuzuje se v nich pouze splnění podmínek pro restituci podle příslušného restitučního zákona, který je speciálním ve vztahu k obecným předpisům. Nešlo ani o v rozhodovací praxi Ústavního soudu řešený případ, kdy stěžovatelka neměla důvod žádat o vydání nemovitostí, neboť v době, ve které se mohla podáním restituční žádosti domáhat jejich vydání, byla evidována jako jejich vlastnice, stát se k ní jako k vlastnici choval a nijak nezpochybňoval její vlastnické právo. Naopak nyní byla oprávněná osoba sice zapsána v evidenci nemovitostí jako vlastník, avšak v zákonem stanovené lhůtě uplatnila restituční nárok. Vzhledem k tomu, že předmětné pozemky byly zastavěny, bylo navíc již tehdy patrné, že vlastnické právo otce stěžovatelky nebylo státem respektováno. Věc tak bylo třeba projednat podle zákona o půdě. 9. O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej usnesením ze dne 23. 10. 2019 č. j. 28 Cdo 1272/2019-265 odmítl. Podle jeho názoru nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu. Soudy nižších stupňů se neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jestliže učinily závěr, že k naplnění restitučního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě došlo tím, že stát předmětné pozemky převzal bez právního důvodu faktickou činností (provedením stavebních prací) a hospodařil s nimi, aniž by mezi ním a půvo