IV.ÚS 4142/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4142/17 ze dne 19. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti M. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Jaroslavou Martincovou Strnadovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Práce 2512, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2017, č. j. 8 Tdo 520/2017-124, a proti rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2016, č. j. 6 To 37/2016-7619, a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. ledna 2016, č. j. 69 T 1/2014-7418, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž měl být zkrácen v právech zakotvených v čl. 8, 36 odst. 1 a 2, 37 odst. 3, 38 odst. 2, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 14 odst. 1 a 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky. Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, a odsouzen za to k trestu odnětí svobody v trvání devíti let do věznice s ostrahou a k trestu zákazu činnosti (výkonu advokacie) na deset let. Současně mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody 45 poškozeným ve výroku specifikované částky v celkové výši 162 909 623 Kč a 230 000 €; část poškozených byla se svými nároky odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Citovaným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatele i státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. b) a 5 písm. a) trestního zákoníku, odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání devíti let do věznice se zvýšenou ostrahou, k trestu zákazu výkonu advokacie na deset let a uložil mu povinnost nahradit škodu 42 v rozsudku uvedeným poškozeným příslušné částky, v souhrnné výši 155 233 823 Kč a 230 000 €; část poškozených byla se svými nároky odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání. Stěžovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti především namítá porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a namítá, že byl odsouzen pro 67 dílčích útoků a každý z nich sestával z řady úkonů v průběhů dlouhé doby (2000-2011). Poškození mu přitom poskytli peníze, a to i opakovaně na základě ústní domluvy, bez dokladů kolik bylo fakticky předáno, teprve později byly vyhotoveny směnky na částky navýšené o zhodnocení, nevyjadřující však skutečné množství poskytnutých peněz. Teprve ze směnek orgány činné v trestním řízení odvodily výši způsobené škody, neurčily však minimální výši a neposuzovaly ani občanskoprávní charakter transferu peněz. Soudy nezohlednily dlouhodobost finančních transakcí, tedy i možnou proměnlivost jejich výše; průběžně totiž docházelo ke slučování a změně výše jednotlivých půjček. Soudy nevyhodnotily vinu pro každý jednotlivý dílčí útok, ale na základě pravděpodobného modu operandi; tedy nepřípustně z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz Saunders ca Spojené království 1986 č. 19187/91; Barbera, Messegue a Jabardo ca Španělsko, č. 10590/83, Vassilios Stauropoluos ca Řecko, č. 35522/04). Soudy rovněž nevyjasnily rozsah, v němž byly poskytnuté prostředky zálohou za právní služby a kolik činila částka určená k úhradě závazků klientů; přetrvávající pochybnosti tak prokazují porušení zásady vyhledávací i zásady in dubio pro reo. Podle stěžovatele byla také porušena zásada presumpce neviny a požadavek na jednoznačné prokázání viny. Po rozhodnutí nalézacího soudu zůstaly velké pochybnosti, zda stěžovatel finanční prostředky od poškozených vůbec získal, pod jakou záminkou je měl vylákat a zda byl schopen svým závazkům dostát, zda údaje na směnkách jsou jen vyčíslením zhodnocení nebo součtu zbytku jistiny a zhodnocení. V prvním případě by nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka trestného činu podvodu, bylo-li vráceno vše kromě zhodnocení, což potvrzují i výpovědi poškozených, kteří uvedli, že takovou částku stěžovateli ani nepředali. Podle návětí výroku o vině měl stěžovatel peníze vylákat pod falešnou záminkou jejich zhodnocení, nebylo však vyvráceno, že šlo zčásti také o prostředky určené na zakládání společností. Stát, který nese důkazní břemeno, tak do rozhodnutí vnesl pochybnosti, jež nelze vykládat v neprospěch obžalovaného (viz judikatura Ústavního soudu S 7/2009, ÚS 247/2009, ÚS 144/2008). Dále stěžovatel namítá porušení zásady zákonného procesu - soudy nezkoumaly naplnění zákonných znaků u všech dílčích útoků (viz R 3/2001), a protože nepřihlédly ke všem specifikům a věc hodnotily automaticky, porušily soudy zásadu volného hodnocení důkazů a jejich pravdivosti. Směnky měly zajišťovací charakter a nebyly dokladem o provedené transakci (její výši). Podle stěžovatele si tak soudy učinily závěry předem jen na základě pohledávek uplatněných v insolvenčním řízení vedeném proti stěžovateli, uvěřily nepřesvědčivým výpovědím poškozených, které následně vyhodnotily v neprospěch a k tíži stěžovatele. Rovněž mělo dojít k deformaci důkazu - skutková zjištění z provedených důkazů nevyplývají (viz ÚS 89/2007) - proti stěžovateli svědčí jen směnka, výpovědi poškozených a nic víc, a proto jde jen o tvrzení proti tvrzení. Soud neprověřil význam jednotlivých důkazů a neprovedl ani dokazování klientskými spisy, tedy opomenul důkazy. Stěžovatel odkazuje na trestněprávní judikaturu, podle které je znakem naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu jednání před transferem majetkové hodnoty, ne však poté. Protože soudy neurčily ani kdy došlo k jednotlivým transferům, není možné dovodit naplnění tohoto znaku. Prokázáno nebylo ani, kolik peněz měl stěžovatel převzít, chybí tedy i relevantní znak objektivní stránky trestného činu - následek jednání, který má vliv na hodnocení společenské škodlivosti. Je proto otázkou, zda každý dílčí útok splňuje všechny znaky trestného činu podvodu. Nevypořádání se s touto stránkou věci je porušením principu požadujícím přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí. Soudy měly rovněž porušit zásadu subsidiarity trestní represe, neboť nezvážily ústavní judikaturu, která nepřipouští řešení civilních vztahů prostředky trestního práva. Podle stěžovatele je totiž věcí samotného účastníka občanskoprávních vztahů, aby dbal na ochranu svých práv, postupoval obezřetně, opatrně a uskuteční-li nejistý obchod, pak se musí s důsledky nejistoty sám vypořádat. Stěžovatel také namítl pochybení spočívající v tom, že ač on sám nezapříčinil žádné průtahy v řízení, došlo k nim, a to již v průběhu přípravného řízení (svědci nejprve podávali vysvětlení a pak teprve později byly opakovaně provedeny jejich výslechy). Hlavní líčení pak byla započata až po čtyřech letech od sdělení obvinění, pravomocné rozhodnutí bylo vydáno až po šesti letech. Nepřiměřené překročení doby k projednávání věci se však soudy nesnažily kompenzovat přiměřeným snížením uloženého trestu. Závěrem stěžovatel namítá, že ačkoliv uplatnil celou řadu dovolacích námitek podřaditelných pod ustanovení § 265b (odst. 1) písm. g) trestního řádu a tvrdil i porušení ústavních práv a zásad trestního řízení, Nejvyšší soud jeho námitky nepřijal, a tím dal najevo, že nepřipouští jejich meritorní přezkum, bez ohledu na závažné důsledky pro spravedlivé rozhodnutí (viz nález sp. zn. I. ÚS 180/2003). Nejvyšší soud tedy neposuzoval jeho dovolání z hlediska zachování ústavně garantovaných práv na spravedlivý proces. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83, 90 a 91 Ústavy České republiky). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky stanovené v § 125 trestního řádu, a uvede, o které