IV.ÚS 415/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 415/11 ze dne 27. 12. 2011 N 220/63 SbNU 539 Odpovědnost státu za škodu v důsledku nesprávného postupu ČAK při určování advokátů (k požadavku náležitého odůvodnění)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 27. prosince 2011 sp. zn. IV. ÚS 415/11 ve znění opravného usnesení ze dne 23. ledna 2012 ve věci ústavní stížnosti PhDr. H. P. proti potvrzujícímu rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010 č. j. 23 Co 349/2010-111 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2010 č. j. 15 C 210/2008-86, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka po České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhala zaplacení částky 50 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy vzniklé stěžovatelce nesprávným úředním postupem České advokátní komory v řízení o určení advokáta, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010 č. j. 23 Co 349/2010-111 se ruší, neboť jím bylo v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky porušeno základní právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Část rekapitulační 1. Ústavní stížností podanou dne 11. 2. 2011 a doplněnou dne 14. 2. a 29. 9. 2011 se PhDr. H. P. (dále jen "žalobkyně", případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů vydanými v řízení o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím bylo porušeno základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny včetně práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tato rozhodnutí zrušil a Městský soud v Praze (dále též jen "odvolací soud") a Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") zavázal zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení částku 5 760 Kč. 2. Stěžovatelka s poukazem na své majetkové poměry dále navrhla, aby náklady na její zastoupení v řízení před Ústavním soudem hradil stát podle § 83 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. I. A. Průběh řízení před obecnými soudy 3. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 15 C 210/2008 vyplývají následující skutečnosti. 4. Žalobkyně se obrátila na Českou advokátní komoru s žádostí o poskytnutí bezplatné právní služby pro řízení před Ústavním soudem; jelikož její žádosti nebylo z důvodů, které považovala za nezákonné, vyhověno, a v důsledku toho jí marně uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti, domáhala se po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále též jen "žalovaná") podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") náhrady nemajetkové újmy v penězích vzniklé nesprávným úředním postupem České advokátní komory v řízení o určení advokáta podle § 45 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o advokacii"). 5. Dne 11. 3. 2010 nalézací soud pro nedostatek pasivní legitimace zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 50 000 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění mj. uvedl, že věc nespadá do působnosti zákona o odpovědnosti za škodu, neboť z žádného z právních předpisů nevyplývá jiná než dozorová činnost žalované vůči České advokátní komoře, jak je zakotvena v ustanoveních § 50 až 52c zákona o advokacii. 6. Dne 3. 11. 2010 odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 3. 2010 potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení s tím, že o nákladech právního zástupce žalobkyně, který jí byl ustanoven, rozhodne nalézací soud. V odůvodnění mj. uvedl, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo věcně správné, odvolací soud se s ním ztotožnil a pro stručnost odkázal na závěry, které nalézací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku, se kterým se též odvolací soud ztotožnil; rovněž s odvolacími námitkami se již pregnantně vypořádal nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku. I. B. Průběh řízení před Ústavním soudem 1. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti především stěžovatelka uvedla, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné, neboť s odvolacími námitkami se z povahy věci nemůže vypořádat nalézací soud, ale pouze odvolací soud. 8. V části II ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila názor, dle kterého byl napadený rozsudek odvolacího soudu založený na nedostatku pasivní legitimace žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti rozhodnutím stojícím v extrémně logickém rozporu s právním názorem téhož soudu obsaženým v usnesení ze dne 15. 1. 2010 č. j. 23 Co 595/2009-72, v němž naopak soud dovodil existenci pasivní legitimace žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti. Rozpor v odůvodněních obou rozhodnutí odvolacího soudu celé řízení zatěžuje vadou "překvapivosti". 9. Stěžovatelka dále připomenula nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403) a sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455) týkající se závaznosti soudní judikatury ve světle principů právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany oprávněné důvěry v právo. 10. V části III stěžovatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2008 č. j. 8 (správně 6) Ads 19/2008-103 obsahující názor, že "v případech, kdy se rozhoduje o právním zastoupení v řízení před soudem, toto rozhodnutí musí podléhat soudní kontrole. Takto viděno má určení advokáta Českou advokátní komorou principiálně stejné účinky jako jeho ustanovení rozhodnutím soudu: v obou případech se jedná o rozhodování orgánu veřejné moci [byť v prvním případě se jedná o orgán veřejné správy - veřejnoprávní korporace (...), kterou je Česká advokátní komora; a v případě druhém soud].". 11. V části IV a V ústavní stížnosti stěžovatelka akcentovala své přesvědčení, že právní názor obecných soudů o neexistenci odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy Českou advokátní komorou byl závěrem nesprávným, porušujícím právo na přístup k soudu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. 12. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno i "judikatorně nepředvídatelným" postupem v řešení otázky pasivní legitimace, neboť ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Odo 67/2004 soud byl povinen správnou organizační složku státu zjistit a začít s ní jednat, aniž by vydal rozhodnutí o přibrání do řízení. Jestliže soud nadále jednal s nesprávnou organizační složkou státu, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 13. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 9. 2011 stěžovatelka uvedla, že proti postupu České advokátní komory a jejímu tvrzení, že žádost stěžovatelky ze dne 5. 11. 2007 o určení advokáta nebyla opatřena zaručeným elektronickým podpisem, se bránila žalobou na ochranu osobnosti ze dne 15. 1. 2008 vedenou u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 37/2008 (podle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010 se však jednalo o sp. zn. 37 C 71/2008). Vrchní soud v předmětné věci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 č. j. 37 C 71/2008-41, kterým žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů, potvrdil. 14. Stěžovatelka v doplnění dále uvedla, že neměla jiný účinný nástroj obrany proti postupu České advokátní komory, neboť ani podání správní žaloby proti její nečinnosti v rozhodování o žádosti ze dne 5. 11. 2007 by nemohlo být účinným nástrojem k "vydobytí" práva, a to s ohledem na lhůty, ve kterých správní soudy o žalobách proti nečinnosti rozhodují; připomenula svoji žalobu proti nečinnosti České advokátní komory podanou dne 29. 9. 2010, o níž Městský soud v Praze rozhodl až po bezmála roce rozsudkem ze dne 6. 8. 2011 č. j. 6 A 216/2010-39. Případná žaloba proti nečinnosti tak vzhledem k běhu prekluzivní lhůty k podání ústavní stížnosti, kterou dle judikatury Ústavního soudu nelze stavět podáním návrhu na přerušení řízení do doby skončení správního řízení, nemohla být účinným prostředkem uplatnění práva. 15. Stěžovatelka poukázala na vlastní rozhodovací činnost Ústavního soudu, který tím, že v rozporu s ustanovením § 63 zákona č. 182/1993 Sb. nepřerušuje řízení o ústavní