IV.ÚS 415/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 415/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Olgy Smržové, zastoupené Mgr. Tomášem Holubem, advokátem, sídlem Kpt. Jaroše 317/24, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2023 č. j. 28 Cdo 2951/2023-177, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2023 č. j. 58 Co 39/2023-125 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. září 2022 č. j. 21 C 415/2021-95, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Alliance Healthcare, s.r.o., sídlem Podle Trati 624/7, Praha 10 - Malešice, zastoupené JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Pankráci 449/11, Praha 4 - Nusle, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a připojených listin plyne následující. Stěžovatelka v minulosti provozovala dvě lékárny a vedlejší účastnice jí dodávala léky. Stěžovatelce vznikl vůči vedlejší účastnici dluh ve výši ve výši 841 392,90 Kč za dodané léky. Strany podepsaly v březnu 2007 dohodu o uznání dluhu ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Stěžovatelka pak dobrovolně uhradila 210 000 Kč. Zbytku dluhu se však vedlejší účastnice musela domáhat v exekuci a srážkami ze mzdy stěžovatelky vymohla 208 917 Kč v období od 12. 12. 2011 do 5. 2. 2016. Krajský soud v Českých Budějovicích nicméně na návrh stěžovatelky v květnu 2020 exekuci zastavil. Stěžovatelka proto podala proti vedlejší účastnici žalobu na vydání bezdůvodného obohacení ve výši vymožené částky 208 917 Kč. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu zamítl. Stěžovatelka k 1. 1. 2007 založila obchodní společnost Lékárna u Sv. Mikuláše s. r. o., do níž vložila svůj podnik podnikající fyzické osoby. Dluh stěžovatelky vůči vedlejší účastnici tak přešel na nově vzniklou společnost (což bylo také důvodem zastavení exekuce). Stěžovatelka však ručila jako převodce podniku za splnění závazků převedených spolu s podnikem podle § 477 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Splnění povinnosti z titulu ručení sice obecně musí předcházet výzva dlužníkovi k plnění, avšak na majetek Lékárny u Sv. Mikuláše byl již v srpnu 2007 prohlášen konkurs. Bylo tedy zřejmé, že tato společnost své závazky nesplní, proto předchozí výzvy k plnění nebylo třeba. Vedlejší účastnice tedy měla hmotněprávní důvod, proč si vymoženou částku ponechat. Nešlo o bezdůvodné obohacení. Ale ani v případě, že by se vedlejší účastnice na úkor stěžovatelky skutečně bezdůvodně obohatila, by žaloba nemohla být úspěšná. Právo na vydání bezdůvodného obohacení se totiž již promlčelo, což vedlejší účastnice úspěšně namítla. Stěžovatelka se totiž mohla vydání bezdůvodného obohacení domáhat hned po jeho přijetí vedlejší účastnici (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2424/2011). Okamžik, kdy došlo k zastavení exekuce, nebyl rozhodný pro začátek běhu promlčecí lhůty. Srážky ze mzdy stěžovatelky probíhaly od 12. 12. 2011 do 5. 2. 2016, stěžovatelka si mohla a měla být vědoma, že není dlužníkem exekvovaného dluhu již od roku 2007, jelikož v té době založila novou společnost, na kterou dluh přešel. Nejpozději si toho mohla být vědoma v roce 2014, kdy přechod dluhu namítla v návrhu na zastavení exekuce. Žalobu na vydání bezdůvodného obohacení však podala až v prosinci 2021. 4. Stěžovatelka se následně odvolala k Městskému soudu v Praze, který napadený rozsudek potvrdil. Městský soud se ztotožnil s výše uvedenými závěry obvodního soudu. Navíc s odkazem na § 6 odst. 2 občanského zákoníku doplnil, že stěžovatelka nemohla těžit z vlastní nepoctivosti. Problematické vymáhání dluhu totiž způsobila sama tím, že se zbavila dluhů podnikající fyzické osoby jejich převedením na obchodní společnost, následně podala návrh na konkurs, přičemž převod podniku fyzické osoby zatajila vedlejší účastnici a naopak ji uvedla v omyl tím, že i po tomto převodu uznala dluh v březnu 2007 jako vlastní a svolila k vykonatelnosti. 5. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky. Vyjádřil se zejména k počátku běhu promlčecí lhůty. Ten se neodvíjel od okamžiku vydání usnesení o zastavení exekuce, ale již od vymožení plnění vedlejší účastnicí v exekuci. Rozsudek ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, na který se stěžovatelka odvolávala, na nynější případ nedopadá, týká se situace, kdy bezdůvodné obohacení záviselo na zrušení pravomocného soudního rozhodnutí. V nynější věci však byla exekučním titulem dohoda o uznání dluhu sepsaná ve formě notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti. Bezdůvodné obohacení obecně nastává ihned poté, co bylo plnění vymoženo, nikoli až zastavením exekuce. Vzhledem k tomu, že otázka promlčení případného nároku na vydání bezdůvodného obohacení (která sama o sobě stačila k zamítnutí žaloby) nemohla založit přípustnost dovolání, přezkum ostatních otázek předložených stěžovatelkou by nemohl ovlivnit výsledek sporu. Dovolání proto bylo nepřípustné jako celek. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména rekapituluje dosavadní průběh řízení. Samotná argumentace ústavní stížnosti začíná až na 15. straně z celkových 18. V této části nazvané jako "ústavně právní důvody stížnosti" však stěžovatelka jen reprodukuje celou věc. Vymezit ústavněprávní důvody stížnosti je podle stěžovatelky problematické, protože postrádá možnost polemiky s rozhodnutím Nejvyššího soudu, který neřešil jí položené otázky. Stěžovatelka shrnuje, že se obecné soudy nezabývaly "právními účinky vlivu probíhajícího exekučního řízení na oprávněnost žalovanou přijímaných plnění z nezákonné exekuce co do plnění (ne)dluhu stěžovatelky", a že neřešily promlčení pohledávky z důvodu ručení stěžovatelky. Soudy se odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle které každé písemné vyhotovení rozhodnutí musí být srozumitelné a přezkoumatelné. Pokud soud žalobcem předestřenou argumentaci odmítá, tak zejména tehdy se s ní musí dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. 7. Stěžovatelka také odkázala na dva nálezy Ústavního soudu, které se věnují problematice opomenutých důkazů. Tvrdí, že obecné soudy jednaly v rozporu s těmito nálezy, jelikož neprovedly výslech navrhovaného svědka. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení 9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost s žádostí o vyjádření obecným soudům (účastníkům řízení) a vedlejší účastnici. 10. Nejvyšší soud ve vyjádření nejprve odkázal na své vlastní rozhodnutí v posuzované věci a v něm citovanou ustálenou judikaturu. Z té plyne jednoznačný závěr, že v těchto typových případech vzniká bezdůvodné obohacení již okamžikem přijetí plnění, a to bez ohledu na to, zda a popřípadě kdy byla exekuce zastavena. V době, kdy exekuce ještě nebyla zastavena, nic stěžovatelce nebránilo se domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil k rozdílu mezi počátky běhu promlčecí lhůty ve zde projednávané věci a u exekucí prováděných na základě rozhodčích nálezů. V jejich případě totiž až zrušením tohoto pravomocného rozhodnutí (rozhodčího nálezu) dochází k odklizení důvodu plnění. Až od této chvíle tedy počíná běžet promlčecí lhůta. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti, o který šlo ve zde posuzovaném případě, oproti tomu není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. 11. Městský soud ve vyjádření odkázal na své rozhodnutí a doplnil, že žalobě nemohl vyhovět nejen kvůli promlčení práva, ale rovněž z důvodu toho, že shledal nepřípustným, aby stěžovatelka těžila ze své vlastní nepoctivosti v rozporu s § 6 odst. 2 občanského zákoníku. 12. Obvodní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil. 13. Vedlejší účastnice uvedla, že se ztotožňuje se závěry napadených rozhodnutí. Jediným skutečně poškozeným je právě ona, která dodala stěžovatelce zboží, za které nikdy nedostala zaplaceno. Soudy přitom zamítly žalobu stěžovatelky hned ze tří důvodů najednou (promlčení, rozpor s dobrými mravy a skutečnost, že nejde o bezdůvodné obohacení). Vedlejší účastnice rovněž poukázala na to,