IV.ÚS 4150/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4150/16 ze dne 21. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti P. H., zastoupené Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti vyrozumění o vyřízení dohledu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 13. října 2016, sp. zn. 1 VZN 282/2015, usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. května 2016, č. j. 2 KZN 4098/2015-39, Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 6. dubna 2016, č. j. GI-TC-433-69/2015, a postupu zaměstnanců Fakultní nemocnice Olomouc a Policie České republiky proti poškozenému P. Z., takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud deklaroval, že postupem zaměstnanců Fakultní nemocnice Olomouc ve dnech 5. a 6. listopadu 2015, příslušníků Policie České republiky dne 6. listopadu 2015 a vydáním v záhlaví citovaných rozhodnutí, byl její zemřelý bratr zkrácen v právech zaručených v čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 6 a 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výše uvedeným usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále též "GIBS") odložila podezření z přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se mohl dopustit zakročující příslušník Policie České republiky užitím donucovacího prostředku "taser" při provádění služebního zákroku proti agresivnímu pacientovi (bratrovi stěžovatelky - dále též "poškozený"), který svým jednáním ohrožoval život a zdraví sebe i dalších osob. Následnou stížnost příbuzných zemřelého poškozeného státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci zamítl jako nedůvodnou. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci napadeným přípisem vyrozuměl stěžovatelku, že její podněty k dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, odložil jako nedůvodné, neboť se ztotožnil s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jeho závěry považuje za odůvodněné a přiléhavé, tomuto usnesení předcházející postup byl zákonný; rovněž neshledal závady ani v postupu policejního orgánu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že při zásahu proti jejímu bratrovi zasahující policisté samostatně, i společně se zdravotní sestrou injektující léky, užili "smrtící sílu" (čl. 2 Evropské úmluvy) a porušili tak jeho právo na život a nebýt podroben špatnému zacházení. Donucovací prostředky mohou být použity jen ve specifických a odůvodněných případech a v přiměřené míře, jakékoliv jejich užití, které není striktně nutné v důsledku chování postižené osoby, snižuje její lidskou důstojnost a představuje porušení práv. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (též jen "ESLP") a závěry Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ("CPT") a Výboru OSN proti mučení k možnostem používání taseru v prostorách, kde jsou osoby zbavené osobní svobody, i k jeho opakované aplikaci vůči zranitelným osobám Stěžovatelka namítá, že byl porušen zákaz špatného zacházení, neboť státní orgány věděly (měly vědět), že při daném zásahu může dojít k bezprostřednímu ohrožení života, a proto měly povinnost přijmout specifická opatření a zaujmout k dané situaci předem plánovaný a kontrolovaný postoj. Zasahující policisté ani zdravotnický personál však nepřizpůsobili svůj postup konkrétní situaci, zásah nebyl ani v minimální míře plánovaný, nebyl konzultován s odborným personálem a vybavení policie nebylo přizpůsobeno minimalizaci následků na životy a zdraví osob. Policie se měla připravit na možné alternativy pacientova zdravotního stavu a konzultovat jej s lékařem před použitím "smrtící síly", což se nestalo - i s ohledem na nedostatečnou regulaci použití donucovacích prostředků národním právem. Zákrok byl podle stěžovatelky zjevně nepřiměřený situaci a zdravotnímu stavu pacienta tím spíše, pokud byly donucovací prostředky použity proti hospitalizovanému člověku v uzavřených prostorách zdravotnického zařízení; nesouhlasí proto se zprávou GIBS, podle níž byli policisté o zdravotním stavu i prostředí informováni dostatečně, a bylo v jejich pravomoci tomu svůj postup přizpůsobit. Samotného zásahu se mělo účastnit více policistů než jen dva, namístě byli přítomni čtyři policisté i dva pracovníci nemocnice a od všech se dala očekávat zkušenost s "pacifikací" osob. Policisté mohli použít například omezovací sítě; pokud ani nebyli vybaveni alternativními prostředky, je absence plánování zásahu zjevná. Stěžovatelka dále tvrdí, že předložila věrohodná tvrzení, že její bratr zemřel v důsledku zásahu státu, a proto mělo být v jeho věci vedeno účinné vyšetřování (například rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2886/13 a I. ÚS 1565/14). Podle stěžovatelky se GIBS zaměřila na možnou odpovědnost policisty aplikujícího taser, nikoliv již na další zasahující policisty a zdravotnický personál, dále nebyly provedeny důkazy k náležitosti a vhodnosti aplikované medikace, přičemž podle stěžovatelky není podstatné, jednal-li personál lege artis, ale to, že nebyla uvedená otázka předmětem šetření. Pochybení podle ní spočívá i v tom, že nebylo patrné, kdo byl velitelem zásahu a kdo tedy odpovídal za jeho plánování a koordinaci - zasahující policisté byli ze dvou různých útvarů a nebyl vyjasněn jejich vztah z hlediska vzájemné hierarchie, koordinace a odpovědnosti. Podle GIBS bylo alternativou jen užití střelné zbraně, nebyly však zváženy jiné postupy - pouta, uspávací šipky, vystřelovací sítě či zalehnutí pacienta přítomnými policisty. Stěžovatelka také poukazuje na neúplnost kamerových záznamů - chybí část dokumentující právě zásah policistů, důkazy byly vybrány selektivě a nebyly hodnoceny kriticky. II. Vrchní státní zástupce v Olomouci ve vyjádření uvedl, že se státní zastupitelství zabývalo veškerými námitkami, které stěžovatelka proti jeho postupu uplatnila - nebyly však způsobilé zvrátit napadené usnesení. Nesouhlasí především s tvrzením o neúčinném vyšetřování; bezprostředně po události byly pod dohledem příslušného státního zástupce zahájeny úkony trestního řízení, v němž byl prověřen především zákrok policistů proti mimořádně agresivnímu pacientovi, který ohrožoval sebe i ostatní osoby. V průběhu rychlého zákroku byly postupně užity donucovací prostředky, od mírnějších až k taseru, který použil k tomu vyškolený policista, oprávněný vyhodnotit na místě okolnosti pro aplikaci. Rychle byly poté zahájeny oživovací pokusy, jak přítomnými policisty, tak i specialisty z anesteziologicko-resuscitační kliniky fakultní nemocnice. Provedenou pitvou byla zjištěna příčina smrti - ač byl prověřován možný vliv taseru i aplikované medikace, nepodařilo se jednoznačně zjistit, co arytmii srdce poškozeného způsobilo. Ani z dalších šetření GIBS nevyplynuly skutečnosti svědčící o trestním jednání policistů či pracovníků nemocnice, v řízení byly správně zohledněny veškeré zajištěné důkazy, i ty, které prokazují ohrožení zdraví a života ostatních osob, neboť orgány činné v trestním řízení nemohou posuzovat situaci izolovaně, ale musí zohlednit všechny okolnosti. Státní zástupce uvedl, že úkolem policie je chránit bezpečnost osob, majetku, veřejný pořádek a předcházet trestné činnosti; v případě ohrožení musí policista provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout taková opatření, aby ohrožení odstranil, aniž by současně vznikla bezdůvodná újma a aniž by újma nevznikla neprovedením zásahu. Vrchní státní zastupitelství prověřilo přiměřenost zásahu a nezjistilo, že by došlo k tzv. špatnému zacházení. K ústavní stížnosti se za účastníka, Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci, vyjádřil náměstek krajské státní zástupkyně, který uvedl, že z provedeného šetření nikterak nevyplynulo, že smrt bezprostředně následovala po zásahu policistů, ale nastala až s odstupem času. Příčinou smrti byla srdeční arytmie, jejíž příčinu však pitva s jistotou neprokázala, i s přihlédnutím k teprve pitvou zjištěné anomálii věnčitých tepen poškozeného. Státní zástupce sporuje tvrzení stěžovatelky, že se šetření zaměřilo výhradně na policistu aplikujícího taser - ačkoliv důraz na šetření jeho jednání byl případný, týkalo se vyšetřování celého zákroku, i jednání všech ostatních osob. Pacifikace poškozeného byla důsledkem jeho nebezpečného chování vůči okolí i sobě samému, s ohledem na okolnosti nebylo možno zákrok odkládat a bylo nutné použít prostředky, které byly k dispozici. Státní zástupce pouká