IV.ÚS 417/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 417/16 ze dne 20. 9. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Vintera, zastoupeného Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou se sídlem Vinohradská 138, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 21 Cdo 3155/2015-442, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2014, č. j. 7 Co 1673/2014-395, a proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2014, č. j. 16 D 368/2012-357, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V záhlaví označeným usnesením Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") určil, že stěžovatel není dědicem z allografní závěti stěžovatelova zemřelého otce (dále jen "zůstavitel") ze dne 22. 1. 2012 (dále jen "závěť"). Okresní soud dospěl k závěru, že k pořízení závěti nedošlo platně, neboť svědkyně závěti, matka stěžovatele a bývalá manželka zůstavitele (dále jen "matka stěžovatele"), nesplňovala zákonné podmínky podle § 476f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, který stanoví, že závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením potvrdil rozsudek okresního soudu. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že závěr o neplatnosti závěti je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť je založen toliko na jazykovém výkladu § 476f občanského zákoníku, vede ke zcela absurdním důsledkům a byl učiněn na základě mechanicky a formalisticky aplikovaného § 476f občanského zákoníku. Stěžovatel považuje za absurdní situaci, kdy na lůžko v nemocnici upoutaný zůstavitel vysokého věku, kterému byla diagnostikována závažná nemoc, a který se obává, že následnou nezbytnou operaci nepřežije, by čas, který mu do konce života zbýval, měl trávit studiem názorů právní vědy a judikatury vztahující se ke svědecké způsobilosti, aby zjistil, zda osoby, u nichž měl záruku, že věrohodným způsobem osvědčí, že závěť obsahuje jeho vůli, mohou být svědky jeho závěti. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na to, že účelem úpravy občanskoprávních vztahů je přispívat k naplňování občanských práv a svobod, mezi něž nepochybně náleží autonomie vůle zůstavitele i jeho právo nakládat se svým majetkem dle vlastního uvážení. Stěžovatel uvedené námitky ve své ústavní stížnosti dále podrobněji rozvádí. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s žádným z důvodů, pro které stěžovatel dovolání podal, dokonce se jimi ani nezabýval, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces a poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, podle kterého "obecné soudy jsou povinny podle § 132 obč. soudního řádu vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces". II. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace "podústavních" právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu" a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženy nejsou. Podle § 476b občanského zákoníku závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat. Krajský soud v souladu s okresním soudem v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že pokud jedním ze dvou svědků závěti zůstavitele byla matka všech tří v závěti povolaných závětních dědiců, včetně stěžovatele, není pochyb o tom, že tato závěť byla pořízena neplatně. Oba soudy přitom odkazují na § 476f občanského zákoníku, podle kterého závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo předčitatelé. Krajský soud v této souvislosti poukázal v odůvodnění napadeného usnesení na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které: "Pokud by některý ze svědků allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení § 476c obč. zák. nesplňoval podmínky vymezené ustanoveními § 476e a § 476f obč. zák., byla by uvedená závěť neplatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998). V případě, že svědek (pisatel, předčitatel) allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení § 476c obč. zák. nesplňuje podmínky vymezené ustanoveními § 476e a § 476f obč. zák. pouze ve vztahu k některému z více dědiců povolaných k dědění touto závětí, pak je tato závěť neplatná pouze v části týkající se tohoto dědice (§ 41 obč. zák.)" (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9.2004, sp. zn. 30 Cdo 1765/2004). Obdobný závěr je obsažen též v komentářové literatuře, podle které: "Ne každá osoba může být způsobilým svědkem allografní závěti. Svědek musí být předně způsobilý k právním úkonům a zároveň u něj nesmí být dána fyziologická nebo duševní překážka, která by jej předem vylučovala z jeho postavení (srov. § 476e větu druhou). Svědkem dále nemůže být závětí povolaný ani zákonný dědic a osoby jim blízké (srov. § 476f)" (Fiala, J., Kindl, M. et al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. Vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, k § 476b, nebo srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1455). Namítá-li stěžovatel, že postupem obe