IV.ÚS 417/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 417/23 ze dne 28. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Jachana, zastoupeného JUDr. Jiřím Štanclem, advokátem, sídlem Čs. legií 172, Klatovy, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2022 sp. zn. 56 Co 178/2022 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 17. června 2022 sp. zn. 10 C 17/2022, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, a Václava Straky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel podal u Okresního soudu v Domažlicích (dále jen "okresní soud") žalobu o zaplacení 25 871,25 Kč s příslušenstvím proti vedlejšímu účastníkovi. V žalobě stěžovatel uváděl, že vedlejší účastník ho fyzicky napadl poté, co mu stěžovatel zakázal sekat trávu na obecním pozemku s tím, že se nemá moc roztahovat, neboť stěžovatel má se starostou domluveno, že trávu na obecním pozemku si bude sekat on sám pro svá zvířata. Vedlejší účastník na něj údajně zakřičel: "Ty lžeš!" a strčil do něj tak, že stěžovatel upadl na beton na záda a utrpěl zranění, jež si vyžádala ambulantní lékařské ošetření. Výši škody ohodnotil lékař 65 body, což činí 22 181,25 Kč. Stěžovatel si dále za účelem opakovaných návštěv lékaře musel sjednat odvoz, neboť v důsledku zranění nebyl schopen řídit vozidlo, za což musel vynaložit částku ve výši 3 200 Kč. Dále stěžovatel musel uhradit regulační poplatek v nemocnici ve výši 90 Kč a poplatek za ohodnocení svých zranění, který činil 490 Kč. Okresní soud stěžovatele opakovaně vyzýval k doplnění důkazů na prokázání svých tvrzení, stěžovatel odkázal na přestupkové řízení, které bylo v této věci vedeno, v němž Komise pro projednávání přestupků Města Kdyně (dále jen "přestupková komise") rozhodnutím ze dne 26. 8. 2021 sp. zn. 87/2020 uznala vedlejšího účastníka vinným spácháním přestupku podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl vedlejší účastník dopustit tak, jak uváděl stěžovatel. Vedlejší účastník podal proti rozhodnutí odvolání, které bylo Krajským úřadem Plzeňského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 19. 11. 2021 s. j. PK-pk-VVŽÚ/7757/21 zamítnuto pro opožděnost. Vzápětí však krajský úřad věc přezkoumal podle § 98 správního řádu a rozhodnutí přestupkové komise zrušil a vrátil jí věc k dalšímu řízení. V uvedeném rozhodnutí komisi krajský úřad vytkl zjevné vady v popisu skutku, chybějící údaje k zavinění a nerespektování zásady in dubio pro reo. Přestupková komise následně řízení zastavila, neboť dospěla k závěru, že existují dvě skutkové verze a vedlejšímu účastníkovi v souladu se zásadou in dubio pro reo nebyl skutek prokázán. Stěžovatel další důkazy neoznačil, tudíž okresní soud žalobu zamítl (výrok I.) a uložil stěžovateli, aby vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení zaplatil částku ve výši 9 498,50 Kč (výrok II.). 3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") nepovažoval odvolání za důvodné, neboť stěžovatel neoznačil žádné důkazy na podporu svých skutkových tvrzení za situace, kdy vedlejší účastník skutkovou verzi stěžovatele popíral. Odkaz na přestupkové řízení krajský soud nehodnotil jako důkaz k osvědčení tvrzení stěžovatele, neboť pro stěžovatele skončilo neúspěšně. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v průběhu řízení svá skutková tvrzení částečně měnil, což oslabilo jeho věrohodnost. Krajský soud tudíž potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a dále přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 738,90 Kč (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že nevyslechl účastníky řízení, nepoučil stěžovatele o tom, že i výslech účastníka může být důkazním prostředkem, nepoučil ho podle § 118a odst. 1 občanského soudního řádu, ani ho nevyzval k doplnění svých tvrzení. Okresní soud soustředil své snahy toliko k tomu, aby přiměl stěžovatele označit důkaz, což stěžovatel nepochopil, co je tím myšleno. Faktem zůstává, že incidentu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem nebyl nikdo další přítomen, tudíž nebylo možno označit svědka. Stěžovatel však podotýká, že řada konfliktů probíhá jen mezi zúčastněnými stranami, beze svědků. Soud se má pak za takové situace pokusit objasnit skutkový stav, k čemuž však v případě stěžovatele nedošlo. Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/2016, v němž je řešena procesní situace "tvrzení proti tvrzení", kdy je soud povinen se pokusit minimálně účastnickým výslechem objasnit skutkové okolnosti. 5. Okresní soud provedl k důkazu svědeckou výpověď stěžovatele z přestupkového řízení a výpověď vedlejšího účastníka, kterou hodnotí jako odlišnou od stěžovatelovy výpovědi. Takový postup je však na místě tehdy, není-li obsah výpovědi mezi stranami sporný (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 731/2006). 6. Stěžovatel dále podotýká, že správní orgán sice neučinil závěr o vině vedlejšího účastníka, avšak to neznamená, že by soud neměl hodnotit zjištění a závěry správního orgánu. 7. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem krajského soudu, který uvedl, že stěžovatel v průběhu řízení měnil svou výpověď. S tím však stěžovatel nesouhlasí, neboť k žádné změně nedošlo. Stěžovatel toliko ve svém odvolání připustil, že kdyby soud vzal v úvahu skutkovou verzi vedlejšího účastníka, že stěžovatel spadl na záda na betonový blok z toho důvodu, že se lekl přijíždějícího traktůrku, i tak by bylo možno učinit závěr o vině vedlejšího účastníka. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody. 10. Stěžovatel svými námitkami rozporuje především to, že okresní soud nevedl podrobnější dokazování a neobjasnil tak lépe skutkový stav. Do jisté míry však opomíná, že účastník řízení v občanskoprávním sporu nese povinnost tvrzení a důkazní povinnost na podporu svých tvrzení. Soud v tomto případě není veden zásadou vyhledávací (jako v trestním řízení soudním), nýbrž zásadou projednací, kdy odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci nesou účastníci řízení. Zákon neurčuje, jakými důkazními prostředky má účastník řízení splnit svoji důkazní povinnost navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení. Nejsou tak stanovena žádná omezení a zákon podává toliko příkladmý výčet důkazních prostředků, které přicházejí obvykle v úvahu. Stěžovatel na podporu svých tvrzení navrhl k důkazu především spis a listiny z řízení o přestupku před přestupkovou komisí, čemuž okresní soud vyhověl. Stěžovatel byl upozorněn okresním soudem a vyzván, aby na podporu svých tvrzení předložil další důkazy, což neučinil. V této souvislosti stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, že neporozuměl tomu, co po něm okresní soud žádá. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel nebyl právně zastoupen v řízení před obecnými soudy, své nároky tak prezentoval sám. Rozhodl-li se stěžovatel, že před soudem bude vystupovat sám, aniž by využil právních služeb advokáta, musel si být vědom též toho, že může dojít k situaci, kdy ne zcela porozumí smyslu občanskoprávního řízení. Důsledky uvedeného rozhodnutí stěžovatele hájit svá práva v občanskoprávním řízení sám však nyní nelze přesouvat na okresní s