IV.ÚS 4170/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4170/19 ze dne 31. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, sídlem Jiráskova 1343/2, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2019 č. j. 7 Tdo 985/2019-1609, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2019 č. j. 7 To 25/2019-1497 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. ledna 2019 č. j. 5 T 8/2018-1435, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 a odst. 3 písm. i) a j) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit dvěma skutky. První skutek spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel v roce 2017 opakovaně sexuálně zneužil nezletilou dceru své družky, neboť ji jednou přemluvil ke společné koupeli s osaháváním a nejméně jednou se před ní obnažil a požadoval od ní uspokojení rukou a následně jí bránil v odchodu a musela se dívat, jak masturbuje. V důsledku tohoto jednání se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha. Druhý skutek spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel naložil poškozeného, který byl z neznámých důvodů malátný, do svého automobilu a odvezl jej k odlehlému domu v K., kde ho vhodil do odpadní jímky, kterou zavřel těžkým poklopem a v níž poškozený utonul. Následně se pokusil textovou zprávou odeslanou z mobilu poškozeného svalit na něj vinu ohledně spáchání prvního skutku, o kterém měl poškozený rovněž v trestním řízení svědčit. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi let. Dále mu soud uložil povinnost nahradit poškozeným nemajetkovou újmu ve výši 3 000 000 Kč. 3. K závěru o vině ohledně prvního skutku dospěl krajský soud zejména na základě výpovědi poškozené z přípravného řízení, která byla z videozáznamu přehrána u hlavního líčení. Znalecké zkoumání této výpovědi neodhalilo žádné zásadní pochybnosti o věrohodnosti poškozené. Nepřímým důkazem byla i výpověď matky nezletilé, která, mimo jiné, objasňovala i svůj rozhovor se zavražděným poškozeným ohledně možného stěžovatelova nevhodného chování k nezletilé. Zároveň v souladu se znaleckým zkoumáním potvrdila, že stěžovatel byl schopen sexuálních aktivit. Nebylo jednoznačně objasněno, zda posttraumatická stresová porucha vznikla pouze popsaným jednáním stěžovatele (významný vliv mohla mít i smrt poškozeného, kterou si nezletilá vyčítala), právně relevantní však je, že pohlavní zneužívání bylo jednou z podstatných příčin. 4. Ze spáchání druhého skutku byl pak stěžovatel usvědčen řetězcem nepřímých důkazů, které rovněž spolehlivě vyvracejí všechny verze obhajoby. Ze svědecké výpovědi bylo zjištěno, že to byl stěžovatel, kdo inicioval schůzku s poškozeným, kterému sliboval pracovní nabídku. Následně ho podle kamerového záznamu odvádí malátného do auta a odjíždí s ním směrem na K. Pouze v kritické době (za dobu několika týdnů) má stěžovatel vypnutý telefon a není tedy možné podle něj sledovat jeho pohyb. S poškozeným stěžovatel komunikoval rovněž prostřednictvím anonymní SIM karty. Telefon poškozeného je pak možné sledovat do blízkosti místa činu o půlnoci. V 00.51 hodin je pak telefon zabírán poblíž restaurace, kde si stěžovatel kupuje kávu. Jeho odjezd z K. směrem na P. je zaznamenám v 00.39 hodin a pak znovu v 01.53 hodin. Tím je dle soudu dostatečně zachycen pohyb poškozeného a stěžovatele pohromadě zhruba do půlnoci a následně již samotného stěžovatele. V 01.34 hodin je z telefonu poškozeného odeslána zpráva, v níž se poškozený zdánlivě doznává k pohlavnímu zneužívání poškozené a ke křivému nařčení stěžovatele (kterého zpráva vychvaluje) ohledně prvního skutku, přičemž naznačuje svou cestu do zahraničí. Uvedená zpráva přitom obsahuje takové detaily, že ji mohl napsat jedině stěžovatel nebo poškozený, který již byl tou dobou dle soudu mrtvý, resp. u sebe neměl telefon. Poté je mobil poškozeného vypnutý. Bývalá stěžovatelova družka vypověděla, že podobným způsobem stěžovatel "manipuloval" obsah textových zpráv k udržení svého minulého vztahu. Jímka, kde byl poškozený nalezen, se nachází u opuštěného domu, kde stěžovatel v minulosti bydlel. Před budovou se nalezly druhově shodné otisky pneumatik stěžovatelova auta. Z počítače stěžovatele byl v 76 případech otevřen článek o omámení jiné osoby (způsob omámení poškozeného však nebyl zjištěn ani znaleckým zkoumáním). U kolegů v práci se rovněž zajímal o možnosti sledování mobilního telefonu v případě jeho vypnutí a vyndání baterie, čemuž pak odpovídá chování v kritickou noc. Ke spáchání činu měl pak stěžovatel dva motivy, jednak potvrzená žárlivost na potenciální vztah poškozeného se stěžovatelovou bývalou partnerkou, a dále snaha vyhnout se trestní odpovědnosti za spáchání prvního skutku. Uvedenými důkazy byla dle krajského soudu vina stěžovatele nepochybně prokázána a jakákoliv jiná verze skutkového děje je vyloučena. Způsob usmrcení pak znalecké zkoumání vyhodnotilo jako zvlášť trýznivý. 5. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že zrušil výrok o náhradě nemajetkové újmy u dvou poškozených a sám nově rozhodl o přiznání nižšího nároku. Ve zbytku se pak s právními i skutkovými závěry krajského soudu plně ztotožnil. Stran prvního skutku je z videozáznamu zřejmé, že poškozená nevypovídala pod nátlakem či podle nějakých návodů vyslýchající policistky. Drobné nejasnosti jsou pak zcela přirozené jejímu věku a duševnímu stavu. Ohledně druhého skutku pak odvolací soud v podstatě pouze zopakoval argumentaci soudu krajského. Jako důkaz o vině poškozeného nebyl použit úřední záznam o podání vysvětlení, kde se stěžovatel měl k činu doznat. Závěry o vině jsou vystavěny nezávisle na tomto procesním úkonu, jak vyplývá z obsáhlého odůvodnění rozsudku krajského soudu. Dle vrchního soudu je pak "téměř notorietou", že znalci z oboru psychologie a psychiatrie vychází rovněž z těchto úředních záznamů. 6. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V hodnocení důkazů neshledal Nejvyšší soud tzv. extrémní rozpor, neboť soudy provedené důkazy hodnotily logicky podle jejich zjištěného obsahu. Obhajoba stěžovatele byla ve svém celku vyvrácena. U prvního skutku je dle Nejvyššího soudu vyloučeno, že by si svou výpověď mohla poškozená vymyslet, či ji "vytvořit" po zhlédnutí pornografického díla. Pro takové jednání jí rovněž scházel motiv. Skutečnost, že znalci nevyloučili její schopnost účelového lhaní, v předmětném důkazním řízení nic neznamená, neboť tuto schopnost má každá osoba nad hranicí sníženého intelektu. Výslech nezletilé proběhl v souladu se zákonem a způsobem odpovídajícím jejímu věku. Vyvrácena pak byla i stěžovatelova obhajoba ohledně erektilní disfunkce. V dané věci pak nenastala stěžovatelem dovolávaná situace tvrzení proti tvrzení, neboť výpověď poškozené potvrzují i další nepřímé důkazy (včetně druhého stíhaného skutku), a naopak ji žádný důkaz (kromě stěžovatelovy výpovědi) nezpochybňuje. U druhého skutku Nejvyšší soud dospěl k závěru, že byly vyloučeny jiné místo, jiný čas i jiný způsob úmrtí poškozeného. Zachycení pohybu stěžovatele pak jasně dokládá jeho možnost spáchat uvedený čin a následně odeslat kritickou textovou zprávu z telefonu poškozeného. Dovolací soud stěžovateli rovněž nepřisvědčil, že by proti němu byly použity nezákonné důkazy (zejména výpověď před zahájením trestního stíhání). Odvolací soud tento důkaz naopak zmínil jako skutečnost, k níž nepřihlížel, a to pouze z důvodu, že takovou odvolací námitku uplatnil stěžovatel. Při ústním vyhlášení rozsudku odvolacího