IV.ÚS 4171/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4171/16 ze dne 1. 2. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti T. S. I. (alias A.), Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Rudlovčákem, advokátem Advokátní kanceláře Šafra & partneři s. r. o., Revoluční 1082/8, Praha 1, proti rozhodnutí ministra spravedlnosti České republiky ze dne 9. 12. 2016 č. j. MSP-880/2011-MOT-T/164, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 6, čl. 7, čl. 15, čl. 16, čl. 17, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod s čl. 1, čl. 2, čl. 3, čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž ministr spravedlnosti povolil jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace. Z napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že ministr spravedlnosti tak rozhodl na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. Nt 408/2012 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 7. 2013 sp. zn. 14 To 95/2013, podle § 399 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ve spojení s § 357 odst. 8 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na základě usnesení policejního orgánu v Machačkale, Republice Dagestán, ze dne 1. 6. 2011 o vyhlášení mezinárodního pátrání po obviněném stěžovateli a ve smyslu žádosti Generální prokuratury Ruské federace ze dne 15. 11. 2011 a záruky ze dne 1. 4. 2013. Stěžovatel je stíhán pro podezření ze spáchání trestných činů účasti na ozbrojeném útvaru nestanoveném federálním zákonem podle č. 2 čl. 208 trestního zákoníku Ruské federace, účasti ve stálé ozbrojené skupině (bandě) za účelem přepadení občanů podle č. 2 čl. 209 tr. zák. Ruské federace, loupeže, tj. přepadení za účelem zmocnění se cizího majetku ve zvlášť velkém měřítku, spáchané organizovanou skupinou po předběžné úmluvě, použití zbraně, neoprávněného vniknutí do bytu a těžkého ublížení na zdraví poškozenému podle písm. a), b), v č. 4 čl. 162 tr. zák. Ruské federace, úkladu o život pracovníka orgánů činných v trestním řízení za účelem maření výkonu zákonné činnosti spojené s ochranou veřejného pořádku a zabezpečením veřejné bezpečnosti a z pomsty za takovou činnost podle čl. 317 tr. zák. Ruské federace a neoprávněné koupě, úschovy a držení zbraní a nábojů v organizované skupině podle č. 3 čl. 122 tr. zák. Ruské federace. II. Argumentace stěžovatele V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že je státním příslušníkem Ruské federace a od roku 2003 pobýval s rodinou ve Spolkové republice Německo, kde neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany. V červenci 2011 byl v Německu zatčen a na základě evropského zatýkacího rozkazu předán k trestnímu stíhání do České republiky. Zde byl pravomocně uznán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny [§ 361 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 348 odst. 1 alinea 2 a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku]. Dne 15. 11. 2011 požádala Generální prokuratura Ruské federace o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro podezření ze spáchání trestné činnosti na území Republiky Dagestán. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2013 sp. zn. Nt 408/2012 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3 7. 2013 sp. zn. 14 To 95/2013 rozhodl o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace; návrh stěžovatele na předložení věci k přezkoumání Nejvyššímu soudu byl ministryní spravedlnosti dne 22. 10. 2013 odmítnut. Stěžovatel nebyl úspěšný ani s žádostí o udělení mezinárodní ochrany (azyl) na území České republiky. Stěžovatel dále uvedl, že v říjnu 2015 požádal ministra spravedlnosti, aby jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace nepovolil. Vylíčil mu svoji osobní situaci a označil důkazy podstatné pro takové rozhodnutí. Zejména poukázal na závažné porušování lidských práv oblasti Severního Kavkazu, zejména v Dagestánu a předložil stanovisko organizace Amnesty International Česká republika, ve kterém se ve vztahu přímo k jeho osobě uvádí, že jeho obavy z pronásledování, mučení a jiného nelidského zacházení v Ruské federaci jsou důvodné. V dubnu 2016 stěžovatel zaslal ministru spravedlnosti další žádost o vydání rozhodnutí o nepovolení extradice, svoje argumenty zopakoval a připojil stanovisko tzv. Benátské komise k otázce (konkrétních) legislativních změn v Ruské federaci, vyjádření organizace "Memorial" působící na území Ruské federace k případu stěžovatele uvádějící mimo jiné, že dvě osoby, které se měly společně se stěžovatelem dopustit jednání uvedeného v žádosti Generální prokuratury Ruské federace, byly usmrceny a další dvě osoby odsouzené k vysokým trestům byly mučeny. V srpnu 2016 stěžovatel opakovaně žádal ministra spravedlnosti o nepovolení extradice s poukazem na stanovisko pana Imrata Ezheeva, který se podrobně vyjádřil k případu stěžovatele tak, že jeho vydání do Ruské federace nelze v žádném případě připustit. Stěžovatel se kriticky vyjádřil k postupu Ministerstva spravedlnosti, které na jeho žádosti sice stručně reagovalo, ale předloženými podklady se nijak nezabývalo a ke stěžovatelově argumentaci se nevyjádřilo; s tvrzeními stěžovatele se nevypořádal ani ministr spravedlnosti v napadeném rozhodnutí, v čemž stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 534/06 (ze dne 3. 1. 2007, N 1/44 SbNU 3) vyjádřil přesvědčení, že zde uváděné obecné závěry při rozhodování soudů při vydávání osob lze aplikovat i na rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání osoby do jiného státu. Stěžovatel je přesvědčen, že podklady, které předložil Ministerstvu spravedlnosti, dostatečně prokazují existenci důvodné obavy, že v případě jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace budou porušena jeho základní lidská práva; jeho vydání k trestnímu stíhání tak není přípustné, neboť by kolidovalo s ústavními předpisy a závazky z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť má-li mu být umožněno účinně uplatňovat svá práva a domáhat se jich, musí se nacházet na území České republiky. Má za to, že odložením vykonatelnosti nevznikne jiným osobám žádná újma a přijetí takového rozhodnutí nepředstavuje ani rozpor s veřejným zájmem, resp. případná újma a možný zásah do veřejného zájmu, ke kterému by došlo přiznáním odkladného účinku, by byl zanedbatelný ve srovnání s újmou, která by mu byla způsobena v případě nepřiznání odkladného účinku napadeného rozhodnutí; stěžovatel se obává o svůj život a zdraví v případě, že nedojde k odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a na jeho základě bude vydán k trestnímu stíhání. III. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti Při posouzení splnění procesních předpokladů řízení Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, řádně zastoupeným v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi již dříve vyjádřil k některým aspektům rozhodování ministra spravedlnosti, kterým se povoluje vydání osoby z České republiky do cizího státu za účelem trestního stíhání, a rozsahu přezkumu takového rozhodnutí Ústavním soudem. Nahlížeje na projednávanou věc pod zorným úhlem závěrů prezentovaných ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13 ze dne 13. 8. 2013 (ST 37/70 SbNU 619; 262/2013 Sb.) a další nálezové judikatuře (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 665/11 ze dne 10. 9. 2013, N 160/70 SbNU 477, nález sp. zn. IV. ÚS 1755/12 ze dne 8. 1. 2013, N 4/68 SbNU 75), Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Je třeba předeslat, že vlastní rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání se neomezuje jen na zjištění, zda soud pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné, a že vydávané osobě nebyla v České republice udělena mezinárodní ochrana, ministr spravedlnosti má možnost vydání nepovolit i v případě existence jiných skutečností bránících vydání. V rámci své úvahy může zkoumat i další aspekty vydání konkrétní osoby do konkrétního cizího státu, které nemohou být zákonem blíže vymezeny a podléhají kontrole především