IV.ÚS 4175/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4175/16 ze dne 7. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem kanceláře Urbánkova 3360/47, 143 00 Praha 4, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 1. 2016, č. j. 3 T 1/2014-864, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 2 To 16/2016, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, č. j. 4 Tdo 1335/2016-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností stěžovatele doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2016, doplněnou podáním ze dne 28. 12. 2016, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), povinnosti veřejné moci respektovat čl. 2 odst. 2 Listiny, požadavků na zákonnou formu ukládání povinností, rovných podmínek omezení základních práv a svobod, šetření podstaty a smyslu základních práv a svobod při jejich omezování, zákazu zneužití těchto omezení zakotvených čl. 4 Listiny, práva na osobní svobodu zaručeného čl. 8 Listiny, čl. 5 odst. 1 Úmluvy a čl. 9 odst. odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 1 Listiny a náležitostí demokratického a právního státu dle čl. 1 Ústavy. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl v záhlaví vymezeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vydírání podle ustanovení § 175 odst. 1, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon jej nalézací soud zařadil do věznice s dozorem. Nalézací soud rovněž uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 1.191,- Kč s úrokem z prodlení a poškozené Evy Nové /jedná se o pseudonym/ (dále jen "poškozená") částku 133.825,- Kč s úrokem z prodlení, přičemž se zbytkem řádně a včas uplatněného nároku odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních. Šlo již o druhý rozsudek nalézacího soudu v dané věci, neboť v předcházejícím průběhu řízení Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele první rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. 3. Skutek, pro nějž byl stěžovatel shledán vinným, spočíval ve stručnosti v tom, že tento měl dne 9. 4. 2013 poškozenou svalit na postel, chytit a požadovat, aby mu sdělila jméno svého údajného milence, bít ji do obličeje a částečně ji i napadnout sexuálně, přičemž v tomto ustal až poté, co mu sdělila účelově jméno svého kamaráda, jen aby stěžovatel přestal. Poškozené tímto stěžovatel způsobil jednak drobnější poranění, jednak posttraumatickou stresovou poruchu, která ji omezovala v obvyklém způsobu života po dobu převyšující šest měsíců. 4. Stěžovatel se proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolal. Ve svém odvolání (souhlasně s jeho obhajobou v nalézacím řízení) popřel, že by se skutku, z nějž byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným, dopustil. Úvodem namítl podjatost předsedkyně senátu nalézacího soudu. V jejím rámci mimo jiné upozornil na to, že mu bylo odňato právo závěrečné řeči, ačkoliv k tomu nebyly splněny zákonné podmínky, a rovněž mu nebylo umožněno právo posledního slova. Dále ve svém odvolání stěžovatel polemizoval se skutkovými závěry nalézacího soudu, když podrobně uvedl své výhrady k jednotlivým skutkovým zjištěním, jakož i k hodnocení jednotlivých důkazů. 5. Na podkladě tohoto odvolání nalézací soud nejprve rozhodl usnesením, že předsedkyně jeho senátu není vyloučena pro podjatost. Proti tomuto usnesení si podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl nalézací soud tak, že tuto zamítl. Následně odvolací soud rozhodl svým v záhlaví vymezeným usnesením tak, že zamítl i odvolání stěžovatele do napadeného rozsudku nalézacího soudu. V odůvodnění svého napadeného rozhodnutí se odvolací soud ztotožnil se skutkovými závěry, k nimž nalézací soud dospěl, i se způsobem, jakým nalézací soud provedl dokazování. Za správný, přiměřený a vhodně odůvodněný shledal odvolací soud i výrok o trestu napadeného rozsudku nalézacího soudu. 6. S takovým výsledkem se stěžovatel nesmířil a proti napadenému usnesení odvolacího soudu podal dovolání. V něm argumentoval zejména nesprávnou právní kvalifikací skutku, který mu byl kladen za vinu, a porušením svého práva na spravedlivý proces (resp. na obhajobu). V rámci svých dovolacích námitek stěžovatel zopakoval své předchozí námitky a rozvedl svou polemiku se skutkovým stavem i způsobem hodnocení dokazování, již opřel o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, nevypořádání se s námitkami obhajoby, nedostatečným provedením dokazování a nerespektováním presumpce neviny. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl svým v záhlaví specifikovaným usnesením. 7. Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že stěžovatel se v rámci svých dovolacích námitek domáhá revize dokazování, k čemuž však Nejvyšší soud není oprávněn a což rovněž neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ("trestní řád"), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Dále uvedl, že o situaci tzv. extrémních rozporů v dokazování ani o žádný jiný případ, v nichž Ústavní soud dovozuje povinnost Nejvyššího soudu zasáhnout, nejde. Ani námitku stěžovatele, že došlo k porušení jeho procesních práv tím, že mu bylo odňato právo závěrečné řeči, neshledal Nejvyšší soud důvodnou, neboť podle Nejvyššího soudu při tomto odnětí postupoval nalézací soud zcela v mezích trestního řádu, nadto pak toto údajné procesní pochybení nenaplňuje výše uvedený katalog dovolacích důvodů. Stěžovatel následně podal proti všem třem v záhlaví specifikovaným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost. III. Argumentace stěžovatele a účastníků řízení 8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti svou argumentaci sice nijak nestrukturuje, nicméně z jejího obsahu vyplývá, že tvrdí následující porušení jeho shora označených základních práv a svobod: 1) porušení práva na obhajobu, 2) nesprávnou právní kvalifikaci, 3) nepřibrání znalce k vypracování revizního znaleckého posudku, 4) vady dokazování, 5) porušení presumpce neviny, 6) nesprávnou interpretaci zásady volného hodnocení důkazů, 7) nevypořádání se s námitkami obhajoby, 8) nezákonné odnětí slova při závěrečné řeči a nezákonné znemožnění práva posledního slova, 9) formalistické odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Konkrétně stěžovatel argumentuje tímto: 9. Ad 1) uvedl stěžovatel svou ústavně-právní argumentaci tím, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo hodnocením důkazů v extrémním nesouladu s jejich obsahem, tím, že stěžovateli nebylo umožněno pronést závěrečnou řeč a vyjádřit se v rámci posledního slova a tím, že jeho důkazní návrhy byly zamítnuty bez odpovídajícího odůvodnění. Stěžovatel kromě toho vytkl obecným soudům i nesprávný postup při dokazování, neboť podle jeho názoru tyto pochybily, když odmítly s odkazem na možnou nezákonnost jejich získání jako důkaz stěžovatelem zaslanou facebookovou komunikaci poškozené s její příbuznou, jíž se snažil prokázat neexistenci těžké újmy u ní, neboť dle stěžovatele kritérium zákonnosti u důkazu předloženého obhajobou nehraje roli, protože pouze orgány činné v trestním řízení jsou vázány předepsaným procesním postupem při vyhledávání důkazů. Dále namítl, že soudy zamítly jeho důkazní návrh na vyslechnutí svědkyně Vyskotové, kdy soud argumentoval tím, že tato měla vypovídat k údajnému alkoholismu poškozené, stěžovatel ji však chtěl vyslechnout k prokázání absence těžké újmy na zdraví u ní. 10. Ad 2) se stěžovatel se vymezil proti údajné nesprávné právní kvalifikaci. Dle jeho názoru totiž nebyly splněny podmínky pro to, aby byl uznán vinným kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu vydírání dle ustanovení § 175 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, neboť následek v podobě těžké újmy na zdraví byl v daném případě dán toliko posttraumatickou stresovou poruchou poškozené Evy Nové, tedy spočíval toliko v jejím následném psychickém stavu