IV.ÚS 419/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 419/20 ze dne 25. 2. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, sídlem náměstí Svobody 40/1, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 sp. zn. 7 Tdo 1382/2019, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 3. 2019 sp. zn. 51 T 135/2018 stěžovatelku uznal vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ji podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k samostatnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 90 hodin. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku současně stěžovatelce na dobu trestu uložil, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodl o nároku poškozené na náhradu škody. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 7 To 187/2019 odvolání stěžovatelky podané proti uvedenému rozsudku obvodního soudu podle § 256 tr. řád jako nedůvodné zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl coby podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud pochybil, nevyvodil-li kasační důsledky z tendenčního hodnocení důkazů obvodním soudem a městským soudem. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu uznal za postačující tzv. souhrnná zjištění a nedbal na požadavek, aby v trestním řízení byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Následně stěžovatelka obrací pozornost k jednotlivým závěrům, které považuje za neudržitelné a odporující zásadě in dubio pro reo. Svědek V. E. (ani nikdo jiný) stěžovatelku při údajném činu nespatřil, a navíc si dotyčný nebyl jistý, zda viděl u vchodových dveří právě ji, přičemž nebyla provedena rekognice. Uvedený svědek si měl všimnout igelitových tašek a nenápadné šály, ale nezaznamenal žluté svítivé tričko stěžovatelky. Šlo navíc o dlouholetého pacienta otce poškozené a rodinného přítele provádějícího v bytě poškozené různé opravy. Stěžovatelka též upozorňuje, že poškozená nikdy nedoložila jakékoli podklady k tomu, co jí mělo být odcizeno. Svědek D. Ž., otec poškozené, popsal igelitové tašky, které měla mít stěžovatelka nachystané, i jejich počet, ač opakoval, že tomu nevěnoval pozornost, což vzájemně nekoresponduje, resp. může platit buď jedno, nebo druhé, nadto tašky byly uzavřené, přesto z nich ve vchodových dveřích měla vypadnout jedna šála. Rovněž si vzájemně neodpovídala tvrzení jmenovaného svědka a poškozené, že zaznamenali otevřené dveře skříně, kde byly věci uloženy, avšak současně tomu opět nevěnovali pozornost. Nijak potom soudy nereagovaly na lživá tvrzení poškozené, a to o kamerovém záznamu, který ve skutečnosti neexistoval, či informacím vyplývajících z referencí agentur, u nichž stěžovatelka nabízela své služby. Nebyly také vypořádány rozpory ohledně toho, jak vůbec byla zjištěna krádež. Zdravému rozumu by potom odporovalo odcizení věcí, když stěžovatelka věděla, že je dne 27. 8. 2018 (kdy mělo k odcizení věcí dojít) naposledy chůvou dětí poškozené a bude ji při hlídání dětí střídat otec poškozené. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se Nejvyšší soud dopustil pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny. 9. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační libovůle, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 10. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. 11. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovatelce již jen na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry. 12. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na úvaze, že stěžovatelka sice formálně deklarovala dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale prakticky výlučně napadala skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich procesní postup, čímž vybočila z mezí dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávné aplikaci hmotněprávních norem trestního práva, popř. jiného právního předpisu, nikoli v aplikaci procesněprávních norem. Přesto se Nejvyšší soud k meritu stěžovatelkou - v řízení o ústavní stížnosti opětovně předestřené - argumentace vyjádřil. 13. Sluší se připomenout, že kupříkladu v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout