IV.ÚS 42/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 N 260/55 SbNU 509 Ke vztahu dobré víry v zápis do katastru nemovitostí a uplatnění nároku v restitučním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 29. prosince 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09 ve věci ústavní stížnosti E. B. a Z. Č. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. dubna 2008 č. j. 15 C 365/2007-62 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2008 č. j. 55 Co 293/2008-83, jimiž byla zamítnuta žaloba stěžovatelů na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků z důvodu, že stěžovatelé nebyli jejich vlastníky, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Bytového družstva TOSKA, se sídlem Krátká 1789/25, Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008 č. j. 55 Co 293/2008-83 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 4. 2008 č. j. 15 C 365/2007-62 se ruší, neboť jimi a řízením, jež jejich vydání předcházelo, bylo porušeno vlastnické právo stěžovatelů chráněné čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, s tvrzením o porušení základního práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces, jež jsou jim zaručena ustanoveními čl. 11 odst. 1 a 4, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Porušení uvedených základních práv spatřovali stěžovatelé v tom, že obecné soudy zamítly jejich žalobu na vydání bezdůvodného obohacení; svá rozhodnutí odůvodnily tím, že stěžovatelé nejsou vlastníky pozemků (...) v katastrálním území Strašnice (dále též "předmětné pozemky"), za jejichž užívání se vydání bezdůvodného obohacení domáhali. 3. Stěžovatelé takový právní názor považují za nesprávný, neboť jsou jako vlastníci pozemků zapsáni v katastru nemovitostí. Výklad obecných soudů, podle něhož se v letech 1957 až 1959 fakticky stal vlastníkem pozemků stát, a stěžovatelé se tedy měli domáhat vydání pozemků v restitučním řízení, nelze akceptovat. 4. Vzhledem k tomu, že byli ve lhůtě pro podání restitučních návrhů zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků, nepovažovali stěžovatelé za nutné ani vhodné postupovat podle restitučních předpisů. Skutečnost, že byli vlastníky pozemků, a nemělo tedy opodstatnění domáhat se jejich vydání, jim byla potvrzena i během jednání s úředníky pozemkového úřadu. Takový výklad dle tvrzení stěžovatelů podporovala i soudní praxe; v devadesátých letech byly restituční žaloby zamítány, pokud je podal vlastník zapsaný v katastru nemovitostí - o jeho vlastnickém právu totiž nebylo pochyb. 5. Navíc stěžovatelé uvedli, že ani jeden z nich nesplňuje podmínky podle ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále též "zákon o půdě"). Proto jim nelze vytýkat, že se nikdy nedomáhali pozemků v restitučním řízení. 6. Soudy nepřihlédly ani k tomu, že se stát v období mezi lety 1957 a 1990 za vlastníka nepovažoval. Nepodnikl totiž žádné právní kroky směřující k tomu, aby byl v příslušné evidenci jako vlastník zapsán. Navíc v kupní smlouvě ze dne 16. 12. 1996, kterou byla převedena budova postavená na jednom z předmětných pozemků, prodávající (hlavní město Praha - městská část Praha 10) uvedl, že "není vlastníkem shora citované parcely.". 7. Stěžovatelé dále uvedli, že v řízení před obecnými soudy z opatrnosti namítli nabytí pozemků vydržením. Názor obecných soudů, že pozemky neměli ve své faktické držbě, pokládají za neodůvodněný. 8. Stěžovatelé uzavřeli, že stát za minulého režimu pozemky nevyvlastnil a učinil tak fakticky až nyní, v demokratické společnosti. Není podle nich rolí soudů vyvlastňovat to, co se v předcházejícím režimu nepodařilo. V tomto kontextu odkazují stěžovatelé na judikaturu Ústavního soudu, podle níž je při interpretaci restitučních předpisů třeba mít na zřeteli, že jejich smyslem je náprava majetkových křivd, a nikoliv vznik křivd nových. II. 9. Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřil dne 22. 5. 2009. Uvedl, že jeho postupem nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů. V podrobnostech odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 10. Rovněž vedlejší účastník ve svém vyjádření navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Podle jeho názoru nemohly soudy obou stupňů poskytnout ochranu vlastnickému právu stěžovatelů, neboť jim žádné nenáleží. Stěžovatelé podle vedlejšího účastníka pomíjejí, že vlastnické právo nebylo odňato jim, ale již jejich právním předchůdcům za minulého režimu, když se stát pozemků bez právního důvodu chopil, na což Listina nedopadá. 11. Pokud se týče námitky stěžovatelů, že nejsou oprávněnými osobami podle zákona o půdě, uvedl vedlejší účastník, že jde o námitku novou, v řízení před obecnými soudy nevznesenou. I meritorně je však tato námitka lichá, neboť stěžovatelé v jiných řízeních jako oprávněné osoby vystupovali. A konečně - ani kdyby oprávněnými osobami nebyli, nemůže to znamenat, že by mohli obcházet restituční předpisy soukromoprávními žalobami. V této souvislosti odkazuje vedlejší účastník na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a argumenty v něm obsažené. 12. Stěžovatelé navíc v řízení neprokázali, že by byli v katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci nepřetržitě. V jiném řízení bylo údajně prokázáno, že otec stěžovatele Z. Č. byl zapsán jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí až po roce 1997. Před rokem 1993 navíc byly zápisy v katastru nemovitostí pouze formální a bez jakékoliv právní relevance. Nelze tedy hovořit o ochraně dobré víry stěžovatelů. 13. Pokud jde o námitku vydržení, neměli stěžovatelé předmětné pozemky ve své faktické držbě, pročež k vydržení dojít nemohlo. V době podání žaloby by navíc nebyla splněna ani desetiletá vydržecí lhůta. 14. Stěžovatelé na tato podání reagovali replikou, v níž tvrdí, že vlastnické právo bylo odňato jim, a nikoliv jejich právním předchůdcům. Stát ani hlavní město Praha se nikdy jako vlastníci nechovaly, a stěžovatelé tedy neměli důvod se domnívat, že v minulosti došlo k odnětí vlastnického práva. Tvrzení vedlejšího účastníka, že otec stěžovatele Z. Č. byl zapsán jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí až po roce 1997, se nezakládá na pravdě, což vyplývá z důkazů provedených před soudem prvního stupně (rozhodnutí Státního notářství Praha-západ sp. zn. D 1084/87). Námitka, že stěžovatelé měli uplatnit nároky v restitučním řízení, není relevantní, neboť nebyli oprávněnými osobami dle restitučních předpisů. Podle stěžovatelů je třeba přihlížet ke specifikům každého případu a hledat spravedlivé řešení s přihlédnutím ke všem okolnostem. To obecné soudy dle jejich přesvědčení neučinily. III. 15. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 15 C 365/2007, z něhož zjistil následující. 16. Stěžovatelé se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 domáhali zaplacení částky 6 482,50 Kč pro každého ze stěžovatelů jako bezdůvodného obohacení za užívaní předmětných pozemků, které byly podle katastru nemovitostí v jejich spoluvlastnictví. Obvodní soud vzal za prokázané, že oba stěžovatelé byli do katastru nemovitostí jako spoluvlastníci zapsáni na základě rozhodnutí státního notářství ze dne 5. 12. 1990 č. j. 2D 444/90-44 ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, resp. na základě usnesení Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 25. 4. 2005 č. j. D 1242/2004-66 a následných soudních rozhodnutí. Žalobu však zamítl, neboť stěžovatelé podle něj přesto nebyli vlastníky předmětných nemovitostí. V letech 1957 až 1959 totiž byly pozemky zastavěny bytovými domy, čímž došlo k jejich faktickému převzetí státem, a to bez ohledu na stav zápisu v evidenci nemovitostí. Za této situaci měli stěžovatelé o pozemky žádat v restitučním řízení; jestliže tak neučinili, nemohou se podle judikatury Nejvyššího soudu domáhat ochrany vlastnického práva prostřednictvím občanskoprávních žalob. 17. Městský soud v Praze po odvolání stěžovatelů rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se v podstatě zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry v něm obsaženými. Dovolání v této věci nebylo s ohledem na hodnotu předmětu řízení přípustné. IV. 18. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň jde o návrh přípustný. Ústavní soud dále přezkoumal výroky napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Za souhlasu účastníků řízení u