IV.ÚS 42/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 42/12 ze dne 2. 1. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů Ivy Vlčkové a Rostislava Vlčka, oba zastoupeni JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2011 č. j. 28 Cdo 890/2011-168, v řízení o určení vlastnictví, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obce Libina jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelé se svou včas podanou ústavní stížností domáhají s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 11 Listiny zaručujícího ochranu vlastnického práva, zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. 2. Jak stěžovatelé uvádějí v ústavní stížnosti, žalobou na určení vlastnictví se obec Libina (vedlejší účastnice) domáhala v řízení před Okresním soudem v Šumperku určení, že je vlastníkem části pozemku stěžovatelů označeného ve zpracovaném geometrickém plánu za účelem plánované rekonstrukce místní komunikace jako parcela č. 3022/9. Jde o část parcely stěžovatelů st. č. 85 zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště v Šumperku, na LV č. 1061 pro obec Libina, k. ú. Horní Libina, o výměře 21 m2, označené jako parcela č. 3022/9 - ostatní plocha, ostatní komunikace. Vedlejší účastnice uváděla jako nabývací titul vydržení zmíněné parcely, a to na základě jejího užívání jako místní komunikace po dobu delší než 10 let v dobré víře, že je v jejím vlastnictví. Okresní soud v Šumperku ve svém rozsudku ze dne 10. září 2009 č. j. 17 C 195/2008-98 určil, že vlastníkem sporného pozemku je vedlejší účastnice. Svůj závěr odůvodnil tím, že část sporného pozemku p. st. č. 85, nyní jako parcela č. 3022/9, je užívána od nepaměti jako místní komunikace, tedy k obecním účelům. Z tohoto důvodu soud posoudil omyl vedlejší účastnice o hranici mezi pozemky p. č. 2603 a p. č. 85 jako omluvitelný s tím, že ani vedlejší účastnice, ani její předchůdce MNV Libina nemohly mít důvodné pochybnosti o tom, že jim pozemek patří. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. května 2010 č. j. 69 Co 472/2009-131 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že skutková zjištění považoval za správná a právní námitky stěžovatelů shledal nedůvodnými. Stěžovateli podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. října 2011 č. j. 28 Cdo 890/2011-168 odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné. 3. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé vytýkají, že v jeho odůvodnění dovolací soud uzavřel své právní úvahy s odkazem na svou ustálenou judikaturu, ačkoliv dle názoru stěžovatelů citovaná judikatura řeší rozhodné právní otázky jinak. Stěžovatelé vyslovují přesvědčení, že dovolací soud nehodnotil daný případ podle objektivního principu vydržení v dobré víře, tedy zda vydržitel jednal s běžnou (normální) opatrností, nýbrž ve svém rozhodnutí přijal právní úvahy odvolacího soudu založené na toleranci subjektivních postojů vydržitele (obce Libina), který rezignoval na jakoukoli, byť minimální aktivitu při zjišťování stavu a rozsahu majetku. Nevypořádal se rovněž s dovolacími námitkami stěžovatelů zaměřenými k důkaznímu řízení, kdy nesoulad mezi právní a uživatelskou hranicí předmětného pozemku a parcely č. 2603, kterou obec nabyla v roce 1991 na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, byl snadno rozpoznatelný prostým vizuálním porovnáním katastrální mapy a faktické polohy cesty posunuté na pozemek stěžovatelů p. č. 85. Obecné soudy podle názoru stěžovatelů uplatňovaly ve vztahu k vedlejší účastnici velmi volně procesní zásady o břemenu tvrzení a břemenu důkazním, když vedlejší účastnici tolerovaly, že netvrdila ani neprokázala, jak konkrétně si v roce 1991 počínala při přebírání majetku od státu. Pokud obec Libina v žalobě tvrdila, že o tomto posunu místní komunikace nevěděla, jedná se o neomluvitelný omyl. Dovolací soud se tak podle názoru stěžovatelů odchýlil od právního názoru obsaženého v jeho rozsudku ze dne 5. 3. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1853/2000, na nějž v ústavní stížností napadeném usnesení odkazuje. Stěžovatelé připomínají v tomto ohledu i některá další rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž každý případ je třeba posoudit individuálně "se zřetelem ke všem okolnostem", tedy zda omyl o hranici pozemků byl či nebyl v konkrétním případě vizuálně rozlišitelný a tudíž objektivně omluvitelný či neomluvitelný. Nejvyšší soud ponechal věcně neřešenou i další s tím související dovolací námitku stěžovatelů, že při posuzování omluvitelnosti omylu vydržitele je nutno přihlížet i ke konkrétním poměrům vydržitele a jeho rozpoznávacím schopnostem s tím, že na veřejnoprávní subjekty je nutno klást vyšší nároky než na běžného občana. Svědek Dobroslav Voženílek, který vykonával v období, kdy obec nabyla vlastnictví k parcele č. 2603 funkci starosty, výslovně potvrdil, že v praxi existují podstatné rozdíly mezi uživatelskými a vlastnickými hranicemi pozemků. Přesto nebyla ani za jeho funkčního období, ani kdykoli později provedena kontrola nabytých nemovitostí, z čehož stěžovatelé dovozují, že obec Libina nepostupovala s obvyklou běžnou opatrností. Dovolání mělo proto být podle názoru stěžovatelů shledáno přípustným, neboť otázka, zda lze klást na veřejnoprávní subjekty vyšší požadavky na běžnou opatrnost při zjišťování stavu a rozsahu majetku než na běžného občana, nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil. II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 17 C 195/2008. 5. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelů i s připojeným spisovým materiálem a v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelé v zásadě polemizují s právními názory dovolacího soudu a uplatňují argumentaci v zásadě obsahově totožnou s tou, kterou již uvedli v odvolání a dovolání. Domáhají se tak ze strany Ústavního soudu přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčovat opodstatněnosti jejich právního názoru. V té souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze v případě, že by takovým rozhodnutím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout a napadené rozhodnutí zrušit. 6. Meritum ústavní stížnosti představují námitky stěžovatelů směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, jenž v rozporu s čl. 36 a čl. 11 Listiny neposkytl ochranu jejich základním právům tím, že se náležitě nevypořádal s jejich dovolacími námitkami, a prezentují v ústavní stížnosti vlastní právní výklad dané věci, na jehož základě vyslovují nesouhlas s rozhodnutím Nejvyššího soudu v jejich neprospěch. Stěžovateli vznesená právní otázka má však zásadní právní význam tehdy, shledá-li ji takovou Nejvyšší soud, a nikoliv dovolatel. Pro učinění závěru o porušení ústavně zaručených práv a svobod nelze brát v potaz pouze sám o sobě odlišný právní názor stěžovatelů na výklad pozitivního práva a z toho se odvíjející závěry, že v posuzovaném případě byl zákon nesprávně vyložen a že uplatněné námitky mají ústavněprávní přesah. Ústavní soud ustáleně judikuje, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž tento konstatuje přípustnost či nepřípustnost dovolání, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Pokud tedy dovolací soud v projednávané věci dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, nelze v tomto jeho názoru spatřovat nic protiústavního. 7. Ve vztahu k výtkám stěžovatelů o nenáležitém vypořádání se s jejich námitkami ze strany Nejvyššího soudu je třeba poznamenat, že soud není povinen se vypořádat s každou dílčí námitkou jednotlivě, nýbrž postačí, je-li z obsahu odůvodnění dostatečně zřejmé a seznatelné, byť i implicitně, proč ta která námitka nemohla obstát. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení, byť ne zcela výstižně odůvodněném, dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovateli v dovolání uvedené okolnosti nemohou zvrátit závěr odvolacího soudu o dobré víře vedlejší účastnice, přičemž Nejvyšš