IV.ÚS 420/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 420/18 ze dne 27. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. D. S., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem Dědinova 2011/19, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 5 To 6/2018, za účasti Městského soudu v Praze, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2018, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva a svobody zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň čl. 6 Úmluvy na ochranu základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 10 odst. 2 Listiny a současně v čl. 8 Úmluvy, čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 18 odst. 1 ve spojení s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 40 odst. 2 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovateli bylo usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 22. 12. 2016, č. j. 1 ZT 151/2016-14 uloženo předběžné opatření dle § 88d zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákazu styku s poškozenými stěžovatelovými nezletilými dětmi (dále jen "nezletilí") a jejich matkou (dále jen "matka"), spočívající v zákazu jejich vyhledávání a kontaktování jakýmkoliv způsobem (dále jen "předmětné předběžné opatření"). Ke stěžovatelově návrhu Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 3 T 99/2017, zrušil předmětné předběžné opatření ve vztahu k nezletilým a změnil je ve vztahu k matce, tak, že tuto stěžovatel směl nadále kontaktovat toliko písemně či prostřednictvím sítě elektronické komunikace. 3. Proti tomuto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 podala stížnost matka a zástupce nezletilých (kolizní opatrovník). K těmto stížnostem Městský soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") toto usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 zrušil a znovu rozhodl tak, že žádost stěžovatele o zrušení předmětného předběžného opatření zamítl. III. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá 1) porušení presumpce neviny; 2) porušení práva stěžovatele na soukromý a rodinný život; 3) nesprávné zhodnocení důkazů; 4) přehlížení změny důkazní situace v hlavním líčení; 5) rozhodnutí bez vyslechnutí stěžovatele. Tyto námitky lze charakterizovat následovně: 5. Ad 1) stěžovatel argumentuje tím, že stížnostní soud při vydání napadeného rozhodnutí nerespektoval presumpci jeho neviny, neboť vycházel z průběhu hlavního líčení vedeného proti stěžovateli a z důkazů tam provedených. Trestní řízení vedené před Obvodním soudem pro Prahu 10 však dosud nebylo ukončeno, jeho výsledek není možno jakkoliv přejímat, a tedy na stěžovatele je třeba hledět jako na osobu bezúhonnou. 6. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že již po dobu delší než jeden a půl roku nemá žádný kontakt s nezletilými ani s jejich matkou. I když znalec v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 uvedl, že kontakt stěžovatele s nezletilými je žádoucí, stížnostní soud odňal stěžovateli právo jakéhokoliv kontaktu s nimi včetně asistovaného styku. Orgány veřejné moci by přitom měly při své činnosti usilovat o to, aby se rodinné vztahy mezi pokrevními příbuznými mohly rozvíjet a podporovat sloučení rodiče s dítětem. Jakákoliv deformace vztahů mezi rodiči a dětmi je totiž obtížně napravitelná, proto byl stížnostní soud povinen usilovat o to, aby zásah do takového vztahu byl minimální, což neučinil, a naopak excesivně zasáhl do rodinného života stěžovatele i nezletilých. 7. Ad 3) stěžovatel vytýká stížnostnímu soudu, že napadené rozhodnutí vydal navzdory tomu, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by nezletilí trpěli posttraumatickou stresovou poruchou či syndromem týraného dítěte, a tedy že o jeho vině jsou důvodné pochyby. Stížnostní soud tak v rozporu se zásadou in dubio pro reo vychází toliko z jednostranných tvrzení matky. Hodnocení důkazní situace navíc dle názoru stěžovatele přísluší soudu nalézacímu, jímž je Obvodní soud pro Prahu 10, nikoliv soudu stížnostnímu. 8. Ad 4) stěžovatel upozorňuje na to, že dosavadní průběh dokazování zeslabuje míru důvodnosti podezření proti stěžovateli a ukazuje přehnanost tvrzení matky. Stížnostní soud pak přehlíží další důkazy, zejména výslech znalce ze dne 23. 10. 2017, který značně mění důkazní situaci oproti době podání obžaloby. Znalec při tomto svém výslechu přitom uvedl, že zákaz styku nezletilé poškozuje a že je žádoucí jejich vztah ke stěžovateli rozvíjet. 9. Ad 5) stěžovatel namítá, že v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy vydal stížnostní soud napadené rozhodnutí bez toho, aby stěžovatele vyslechl. IV. Posouzení Ústavním soudem 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat, i kdyby je snad v rozhodované věci shledal. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelky či stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě. 11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud předesílá, že podmínky ústavněprávního přezkumu předběžného opatření dle § 88d trestního řádu se v zásadě neodlišují od podmínek ústavněprávního přezkumu jiných předběžných opatření. Byť i předběžným opatřením je možno porušit ústavně zaručené základní právo či svobodu jednotlivce, vzhledem k jeho zatímnímu charakteru, možnosti operativně je změnit či zrušit a rozhodování o nich za stavu dosud nekompletního dokazování, Ústavní soud zpravidla není oprávněn do nich zasahovat. Při jejich přezkumu se tak omezuje pouze na to, zda má konkrétní předběžné opatření zákonný podklad, zda bylo vydáno k tomu příslušným orgánem a zda jeho vydání není projevem ústavně reprobované svévole [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3512/14 ze dne 16. 12. 2014 (U 22/75 SbNU 697), bod 6, a další judikaturu přehledně tam shrnutou - všechna rozhodnutí Ústavního soudu uvedená v tomto usnesení jsou v plném znění dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz]. 13. Stěžovatel sice v obecné rovině uvedl, že napadené rozhodnutí bylo neústavní a postrádalo zákonný podklad, nijak tuto svou námitku však nekonkretizoval ani neprokazoval. V kontextu jeho ústavní stížnosti je zřejmé, že tyto údajné vady stěžovatel dovodil toliko jako důsledek tvrzených porušení svých ústavně základních práv specifikovaných výše v části III. tohoto usnesení. 14. Ústavní soud ani sua sponte neshledal, že by se vydání napadeného rozhodnutí ocitlo mimo zákonný rámec delimitovaný trestním řádem. Předmětné předběžné opatření bylo vydáno dle § 88c písm. a) trestního řádu ve spojení s § 88d odst. 1 trestního řádu, o jeho změně a zrušení rozhodoval dle § 88n odst. 3 předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 10. O stížnosti proti tomuto rozhodnutí dle § 146 odst. 2 písm. c) trestního řádu rozhodl nadřízený krajský soud, jímž se dle § 12 odst. 4 věta za středníkem trestního řádu rozumí i Městský soud v Praze, do jehož obvodu podle přílohy č. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, patří i Obvodní soud pro Prahu 10, a jemuž dle § 29 písm. a) zákona o soudech a soudcích ve spojení s § 146 odst. 2 trestního řádu náleží vyřizování stížností proti usnesením obvodních soudů v jeho obvodu vydaných v trestním řízení v prvním stupni. Stížnost proti usnesení o změně či zrušení předběžného opatření dle § 88n ods