IV.ÚS 4205/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4205/18 ze dne 9. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele O. H., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2018 č. j. 30 Cdo 3825/2017-974 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2017 č. j. 29 Co 34/2017-952, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že postupem účastníků řízení bylo zasaženo do jeho práv chráněných čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zprostředkovaně i do jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 10. 2016 č. j. 10 C 77/2013-913 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel na vedlejší účastnici (jako žalované) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhal náhrady škody ve výši 232 500 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla být způsobena nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení při nezákonném trestním stíhání, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 3 900 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že mezi nezákonným rozhodnutím, tedy usnesením o zahájení trestního stíhání stěžovatele a škodou v podobě ušlého zisku, která měla vzniknout jako důsledek omezení dispozice s akciemi společnosti KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s., není vztah příčinné souvislosti. K danému omezení došlo na základě výzvy policejního orgánu podle § 78 odst. 1 trestního řádu k vydání těchto cenných papírů a následného příkazu orgánů činných v trestním řízení Středisku cenných papírů podle § 27 odst. 3 písm. d) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, k pozastavení výkonu práva s nimi nakládat. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o vydání věci přitom není dle obvodního soudu nezákonným rozhodnutím podle § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., protože nebylo pro nezákonnost zrušeno, a tvrzený nesoulad tohoto rozhodnutí se zákonem v tomto řízení posuzovat nelze. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud se ztotožnil s názorem obvodního soudu, že nebyla splněna podmínka odpovědnosti státu za vzniklou škodu v podobě existence nezákonného rozhodnutí. V této souvislosti poukázal na to, že příkaz k registraci pozastavení výkonu práva nakládat s cennými papíry podléhal dohledovým oprávněním v trestním řízení a u jednotlivých instancí státního zastupitelství, a nebylo-li dané rozhodnutí na základě přípustných specifických opravných prostředků pro nezákonnost zrušeno nebo změněno, nelze jeho nezákonnost v tomto řízení dovodit. Dále městský soud konstatoval, že se obvodní soud správně zabýval i tím, zda ušlý zisk nebyl způsoben porušením zásady rychlosti trestního řízení jakožto nesprávným úředním postupem (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) v období od zahájení trestního stíhání do 30. 12. 1998, kdy byl zamýšlený obchod definitivně zmařen, a jeho závěr, že se v tomto období orgány činné v trestním řízení nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení, resp. nepřiměřené délce trvajícího zajištění cenných papírů nedopustily, za správný. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné (jde-li o věc samu) a že neobsahuje náležitosti stanovené v § 241a odst. 2 o. s. ř. (jde-li o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). II. Stěžovatelova argumentace 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že neměl žádnou reálnou možnost domoci se formálního zrušení opatření, které vedlo k zajištění majetkových hodnot, že splnění dané podmínky bylo vázáno na libovůli orgánů činných v trestním řízení a že není možný ani jiný způsob náhrady za způsobenou škodu pro případ, že nejsou splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Dle stěžovatele je zřejmé, že nemůže obstát konstrukce, která by nárok vázala na libovůli škůdce a umožnila mu vyhnout se odpovědnosti tím, že důsledně nebude rušit podobná opatření. I vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.) stěžovatel připouští, že nelze zásadu plynoucí z nálezu ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567), tj. ukáže-li se trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr pro všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, chápat bezvýjimečně, nicméně vůči němu byl použit institut trestního práva (zajištění akcií) neadekvátním, až absurdním způsobem, přičemž výše majetkových hodnot a vzniklá újma činí i právo na majetek tak významným, že jeho porušení dosahuje stejné intenzity jako zásah do práva na osobní svobodu. 6. Dle stěžovatelova názoru opatření směřující k zajištění majetku musí navazovat na určité trestní stíhání vymezené kromě osoby poškozeného konkrétní skutkovou situací, čemuž tak ale v dané věci nebylo, neboť délka trestního řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a enormní rozsah zjišťovaných a posuzovaných skutečností byl důsledkem toho, že orgány činné v trestním řízení vznesly vůči němu konkrétní obvinění, které však bylo vyvráceno, přitom byla postupně prověřována řada transakcí, kde společným prvkem bylo pouze přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, že "někdy, nějak spáchal nějaký trestný čin", v horším případě snaha nalézt důvod trestního stíhání poté, co původní obvinění bylo vyvráceno. Navíc orgány činné v trestním řízení důvodnost dočasného rozhodnutí v průběhu trestního řízení nepřezkoumávaly, a jestliže nedůvodnost dalšího trvání zajištění byla konstatována až zprošťujícím rozsudkem, byla tím konstatována nezákonnost daného zajištění, nikoliv pominutí důvodnosti dalšího trvání zajištění. Trestní řízení trvající 14 let a zánik akcií v jeho průběhu dle stěžovatele potvrzují nepřiměřenost daného opatření, i to, že jeho použití a důsledky překročily meze pouhého dočasného opatření. 7. Porušení čl. 4 odst. 4 ve spojení s čl. 36 Listiny stěžovatel spatřuje v restriktivním výkladu uvedených nálezů, ale i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3310/2013 obecnými soudy, kdy v právní větě tohoto rozsudku pominuly slovo "bez dalšího", a tak fakticky zaujaly názor, že nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení či nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání nelze vyvodit nikdy. Nevzaly tak v úvahu jeho obsáhlou argumentaci týkající se skutkových a právních rozdílů mezi tímto případem a případem řešeným výše uvedeným rozsudkem. V něm předmět zajištění nezanikl ani neztratil na hodnotě, legitimita zásahu vycházela z předpokladu dočasnosti a vlastník nebyl svého majetku zbaven. Další odlišnost spočívala v jiném vztahu vlastníka zjištěného majetku k trestnímu řízení a zásadně jiné době zajištění. 8. Porušení práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) shledává stěžovatel v přehnaném formalizmu. Od počátku prý vymezoval škodní děj jako komplexní, počínající zajištěním předmětných akcií a jejich faktickým zánikem. V rámci tohoto děje se vyskytl časový interval, kdy měl příležitost prodat tyto akcie za určitou částku a dosáhnout tak zisku ve výši náhrady škody uplatněné žalobou. Skutečnost, že akcie fakticky zanikly v důsledku konkursu na majetek společnosti KOVOHUTĚ BŘIDLIČNÁ, a. s, byla zřejmá od počátku řízení. Vzniklá škoda nebyla dovozována jakou pouhý ušlý zisk z nerealizovaného odprodeje, ale jako rozdíl mezi dosažitelnou cenou akcií a jejich nulovou hodnotou v okamžiku zrušení. Dále tvrdil a prokazoval souvislost mezi blokací akcií a blokováním chodu samotné společnosti na straně jedné a zamezením možnosti získat vnější finanční zdroje na straně druhé, a naopak nikdy netvrdil, že by škoda v dané výši nastala prvním dnem po uplynutí sjednané lhůty pro uzavření smlouvy o převodu akcií, resp. prvním dnem