IV.ÚS 4206/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4206/18 ze dne 21. 1. 2020 N 11/98 SbNU 79 K posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem; interpretace a aplikace § 457 občanského zákoníku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Krpelana, zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2885/2018-91 ze dne 28. 8. 2018, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 445/2017-62 ze dne 18. 1. 2018 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 7 C 408/2016-40 ze dne 6. 6. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení a obce Sibřina, se sídlem v Sibřině, č. p. 15, zastoupené JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2885/2018-91 ze dne 28. 8. 2018 a rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 445/2017-62 ze dne 18. 1. 2018 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2885/2018-91 ze dne 28. 8. 2018 a rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 445/2017-62 ze dne 18. 1. 2018 se ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Stěžovatel se domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení ústavního práva na soudní ochranu spočívajícího v odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Skutkové okolnosti věci a předcházející soudní řízení 2. Stěžovatel uplatnil v roce 1998 u Pozemkového fondu (nyní Státní pozemkový úřad) nárok na vydání náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"). Pozemkový fond nárok (dále též jen "restituční nárok") stěžovatele v roce 2001 uznal, později svůj závěr přehodnotil a náhradní pozemek p. č. X1 v katastrálním území S., o tehdejší výměře 1 867 m2, převedl v roce 2002 kupní smlouvou na vedlejší účastnici (dále též "obec") s odkazem na § 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších zákonů. Po neúspěšných jednáních s Pozemkovým fondem koupil stěžovatel v roce 2006 od vedlejší účastnice za cenu 533 600 Kč pozemek p. č. X3 o výměře 667 m2, který vznikl oddělením od původního pozemku p. č. X1. Z původního pozemku p. č. X1 o výměře 1 867 m2 tedy vznikly za účelem uskutečnění dohodnuté koupě tři nové pozemky - p. č. X1 o výměře 1 155 m2, p. č. X2 o výměře 45 m2 (z hlediska soudního řízení nepodstatný) a p. č. X3 o výměře 667 m2. 3. V roce 2012 se žalobou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud" nebo "nalézací soud") stěžovatel domáhal určení, že vlastníkem nového pozemku p. č. X1 o výměře 1 155 m2 není vedlejší účastnice, nýbrž stát. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") rozsudkem č. j. 23 Co 485/2013-129 ze dne 17. 12. 2013 změnil rozsudek okresního soudu, žalobě vyhověl a pravomocně určil, že vlastníkem uvedeného pozemku je stát. Krajský soud zároveň dospěl k závěru o neplatnosti převodu původního pozemku p. č. X1 o výměře 1 867 m2 kupní smlouvou ze státu na obec, a v důsledku toho i převodu pozemku p. č. X3 z obce na stěžovatele. 4. V roce 2014 stěžovatel zažaloval Českou republiku o nahrazení projevu vůle Státního pozemkového úřadu, aby s ním uzavřel dohodu o převodu pozemku p. č. X1 o výměře 1 155 m2 podle zákona o půdě. Okresní soud žalobě rozsudkem č. j. 6 C 614/2014-156 ze dne 16. 9. 2015 vyhověl, krajský soud výrok rozsudkem č. j. 28 Co 10/2016-180 ze dne 24. 1. 2016 pravomocně potvrdil [dovolání státu bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto - viz usnesení sp. zn. 28 Cdo 2492/2016 ze dne 28. 3. 2017]. Podle krajského soudu je zřejmé, že stěžovatel nesleduje spekulativní záměry a jeho cílem je v lokalitě zemědělsky hospodařit, oživit původní usedlost, vytvořit funkční celek a přispět k rozvoji obce i regionu. 5. V květnu 2016 převedl stěžovatel darovací smlouvou pozemek p. č. X3 spolu s dalšími na svou dceru Pavlu Matouškovou. III. Napadené řízení před obecnými soudy 6. V říjnu 2016 podal stěžovatel žalobu proti vedlejší účastnici o zaplacení 533 600 Kč jako vrácení kupní ceny z neplatné kupní smlouvy, na jejímž základě obec na stěžovatele převedla pozemek p. č. X3. Okresní soud žalobu napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že kupní smlouva je typicky synallagmatický vztah, pro zachování rovnováhy ve smyslu § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obč. zák.") tedy nebylo možno žalobě vyhovět za situace, kdy se stěžovatel převodem pozemku p. č. X3 na dceru zbavil možnosti vrátit obci plnění z neplatné smlouvy - nemůže se proto úspěšně domáhat vrácení protiplnění. Podle okresního soudu na pozemek p. č. X3 nelze vztáhnout závěry rozsudku krajského soudu č. j. 28 Co 10/2016-180 o novém pozemku p. č. X1, protože o pozemku p. č. X3 řízení vedeno nebylo a neexistuje žádný titul, který by pro vlastnictví stěžovatele dával oporu. Nelze dovozovat, že by při jiném běhu věcí byla státu uložena povinnost převést stěžovateli i pozemek p. č. X3 a že by se stěžovatel stal jeho vlastníkem, a obejít řízení, v němž by se tak mohlo stát. V takovém řízení by mohlo být řešeno více otázek a není zcela jisté, že by pozemek nakonec připadl stěžovateli. 7. Krajský soud uvedený rozsudek jako věcně správný potvrdil; přisvědčil mimo jiné závěru okresního soudu, podle kterého je ve věci irelevantní, zda stát vrátil obci kupní cenu na základě neplatnosti předmětné smlouvy. Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 34/1974 ze dne 28. 3. 1975, na něž se stěžovatel odkazoval, je podle krajského soudu nepoužitelné, protože stěžovatel nemá pravomocný rozsudek o tom, že je vlastníkem pozemku p. č. X3, ani o tom, že by Česká republika byla povinna uzavřít s ním dohodu o převodu tohoto pozemku - jeho budoucí osud nelze podle krajského soudu předjímat. Je bez právního významu, že stěžovatel uplatnil restituční nárok k celému původnímu pozemku p. č. X1, z něhož byl následně pozemek p. č. X3 oddělen. 8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro vady spočívající v nevymezení jeho přípustnosti. Přestože stěžovatel podle dovolacího soudu v dovolání uvedl, že "jde zřejmě o otázky dovolacím soudem přímo neřešené", ve skutečnosti žádnou otázku hmotného ani procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí a která v rozhodování dovolacího soudu podle jeho názoru dosud nebyla vyřešena, neoznačil. IV. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel uvádí, že je porušením tzv. práva na spravedlivý proces (práva na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dospěje-li dovolací soud nesprávně k závěru, že stěžovatel řádně nevymezil žádnou otázku hmotného či procesního práva, a neumožní tak projednání nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Stěžovatel v dovolání předestřel zpochybnění synallagmatické povahy právního vztahu mezi ním a vedlejší účastnicí; absolutně neplatnou kupní smlouvu podle něj nelze hodnotit odděleně, bez přihlédnutí k dalším faktickým a právním souvislostem. V případě stěžovatele šlo ve skutečnosti o trojstranný vztah, do něhož vstupoval i stát, který byl povinen stěžovateli pozemek v rámci restitučního řízení vydat. Dovolací soud podle stěžovatele nedostál ani své povinnosti poskytnout ochranu základním právům jednotlivce. Odvolacímu a nalézacímu soudu stěžovatel vytýká nepřiměřené zvýhodnění vedlejší účastnice oproti stěžovateli tím, že se odmítly zabývat věcí jinak než z pohledu vztahu stěžovatele a vedlejší účastnice (nevzaly v potaz vztahy mezi vedlejší účastnicí a státem související s převáděným pozemkem). 10. Podle názoru stěžovatele byla obec proti němu nepřiměřeně zvýhodněna přijetím dvojí kupní ceny za týž pozemek, proto věc nemůže být posuzována synallagmaticky. Závěr obecných soudů, že nelze předjímat výsledek případného řízení o vydání pozemku p. č. X3, je podle stěžovatele chybný a formalistický s ohledem na kontext jeho vzniku - pozemek p. č. X3 totiž neexistoval historicky nezávisle vedle pozemku p. č. X1, naopak z něj byl vydělen až z důvodu realizace kupní smlouvy mezi stěžovatelem a obcí, kte