IV.ÚS 421/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 421/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky Veroniky Svobodové, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, sídlem Riegrova 172/3, Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2020 č. j. 27 Cdo 4040/2019-250 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2019 č. j. 6 Cmo 201/2018-193, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vojtěcha Fryče, bytem Sportovní 3205, Mělník, Jaroslava Danihlíka a Ilony Danihlíkové a obchodní korporace BYTOVÉ DRUŽSTVO X, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, její přílohy a z usnesení Nejvyššího soudu získaného z veřejně přístupných zdrojů se podává, že stěžovatelka se u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") domáhala určení, že je spolu s prvním vedlejším účastníkem společným členem čtvrtého vedlejšího účastníka a společným nájemcem konkretizovaného bytu. V žalobě tvrdila, že smlouva o převodu družstevního podílu, kterou první vedlejší účastník (po rozvodu manželství se stěžovatelkou) uzavřel s druhým vedlejším účastníkem a třetí vedlejší účastnicí, byla relativně neplatná, protože byla uzavřena bez jejího souhlasu. Krajský soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2018 č. j. 49 Cm 131/2016-137 žalobě vyhověl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění konstatoval, že námitka relativní neplatnosti byla důvodná a nabyvatelům nesvědčila dobrá víra. 3. Proti rozsudku podali odvolání první vedlejší účastník, společně druhý vedlejší účastník se třetí vedlejší účastnicí a čtvrtý vedlejší účastník. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání prvního vedlejšího účastníka pro nezaplacení soudního poplatku (I. výrok), po zopakování dvou listinných důkazů shledal dvě odvolání zbývajících vedlejších účastníků důvodnými, proto změnil rozsudek krajského soudu a žalobu zamítl (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že stěžovatelčin souhlas k uzavření smlouvy o převodu družstevního podílu byl dán, takže námitka neplatnosti smlouvy nebyla důvodná. K tomu dodal, že stěžovatelka a první vedlejší účastník uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu s realitní společností na prodej družstevního bytu za předpokládanou cenu a dovodil, že stěžovatelka byla s prodejem družstevního podílu nejen srozuměna, ale sama se aktivně účastnila při vyhledávání kupujícího, tudíž musela předpokládat (souhlasila s tím), že struktura nevypořádaného společného jmění dozná změny, že se jeho součástí místo družstevního podílu, bude-li kupní smlouva uzavřena, stanou peněžní prostředky z kupní ceny jako likvidní aktivum. 4. Rozsudek vrchního soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností a z procesní opatrnosti také dovoláním. Ústavní soud usnesením ze dne 18. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3330/19 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost (s ohledem na nevyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud usnesením označeným v záhlaví odmítl (I. výrok) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (II. a III. výrok). Výrok o odmítnutí odůvodnil zjištěním, že stěžovatelka nepředložila žádnou otázku, která by založila jeho přípustnost, k čemuž dodal, kromě jiného, že závěr krajského soudu, podle něhož postačilo, že souhlasila s uzavřením smlouvy o zprostředkování (správně má být "smlouvy o převodu družstevního podílu") konkludentně, je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí. II. Argumentace stěžovatelky 5. V úvodu ústavní stížnosti popisuje stěžovatelka průběh sporu a informuje, že si předběžně vyhodnotila, že v dané věci není dán žádný ze zákonných dovolacích důvodů, že nechtěla zbytečně zatěžovat soudní soustavu obecných soudů a postupovat nehospodárně, takže podala ústavní stížnost přímo proti rozsudku krajského soudu a jen z procesní opatrnosti podala i dovolání. S ohledem na zavedenou praxi Ústavního soudu byla nucena absolvovat řízení o mimořádném opravném prostředku před Nejvyšším soudem s pro ni očekávatelným výsledkem, tj. odmítnutí dovolání jako nepřípustného pro absenci dovolacího důvodu s povinností k náhradě nákladů dovolacího řízení. 6. V dalších částech se stěžovatelka (s obsáhlým využitím textu předchozí ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 3330/19) koncentruje na formulaci námitek o porušení jejích základních práv napadeným rozsudkem vrchního soudu a jeho postupem. Především polemizuje se závěrem o jejím souhlasu s převodem družstevního podílu, přitom odkazuje na odlišný právní závěr krajského soudu. Závěr vrchního soudu je podle jejího názoru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a důsledkem nesprávného procesního postupu spočívajícího v ignoraci důkazů provedených krajským soudem. 7. Do textu předchozí ústavní stížnosti stěžovatelka doplnila dva odstavce (poslední odstavec III. části a poslední odstavec IV. části), v nichž reagovala na odmítnutí jejího dovolání Nejvyšším soudem. Brojí v nich proti obsahu hodnocení Nejvyššího soudu o procesu dokazování vedeném vrchním soudem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Stěžovatelka, jak vyplývá z jí formulovaného petitu, ústavní stížností nenapadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 č. j. 27 Cdo 4040/2019-250, jímž bylo odmítnuto její dovolání. Tímto vznikl rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v odůvodnění na toto rozhodnutí poukázala (viz výše bod 7.) a od jeho doručení odvíjí i lhůtu k podání této ústavní stížnosti, vzal Ústavní soud za zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Z tohoto důvodu Ústavní soud, veden snahou zamezit nadměrnému formalismu (srov. např. usnesení ze dne 2. 7. 2009 sp. zn. I. ÚS 972/09 a řadu dalších navazujících na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00) a nepřipravit tak stěžovatelku o možnost ústavního přezkumu jí výslovně napadeného rozsudku vrchního soudu, podrobil ústavnímu přezkumu i označené usnesení Nejvyššího soudu, neboť tato skutečnost je odstranitelnou vadou návrhu a nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti; Ústavní soud tudíž nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání (např. usnesení ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. IV. ÚS 333/06). 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.