IV.ÚS 4212/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4212/12 ze dne 9. 7. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 9. července 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti nezletilé Markéty Novotné, zastoupené zákonnými zástupci Doc. Karlem Novotným, M.A., Ph.D. a Mgr. Marií Novotnou, právně zastoupená Mgr. Jiřím Švejnohou advokátem se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 6/2011-142 ze dne 29. 8. 2012 a návrhu na vypuštění slov "pravidelného a" v § 1 písm. b), zrušení písm. a) v § 2 odst. 1, zrušení odst. 2 v § 2 a zrušení § 3, § 4, § 5, § 6 a § 7 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva zakotveného v čl. 5 odst. 1 a 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (č. 96/2001 Sb. m. s.) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2010 č. j. 10 Ca 279/2008-78. Rovněž navrhuje vypuštění slov "pravidelného a" v § 1 písm. b), zrušení písm. a) v § 2 odst. 1, zrušení odst. 2 v § 2 a zrušení § 3, § 4, § 5, § 6 a § 7 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Z ústavní stížnosti a obsahu připojeného spisu vyplývá, že v obnoveném řízení ředitelka Mateřské školy Montessori v Praze 12 rozhodnutím ze dne 14. 7. 2008 č. j. 95/2008 nepřijala stěžovatelku do mateřské školy podle § 165 odst. 2 písm. b) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění uvedla, že nezletilá nesplňovala podmínky stanovené v § 50 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů, protože se nepodrobila stanovenému pravidelnému očkování [konkrétně očkování proti spalničkám, zarděnkám a příušnicím podle § 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů]. Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 28. 8. 2008 č. j. MHMP483974/2008 odvolání žalobkyně zamítl. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem žalobu směřující proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy zamítl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl, když před vydáním rozhodnutí věc postoupil rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, který v usnesení č. j. 8 As 6/2011-120 ze dne 3. 4. 2012 vyslovil, že rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny), a věc vrátil k projednání a rozhodnutí osmému senátu. Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího práva na vzdělání dle čl. 33 odst. 1 Listiny, neboť jí bylo znemožněno pokračovat ve zvoleném směru předškolního vzdělávání a tedy i ve směru školního vzdělávání, které tím bylo podmíněno, a to na základě nepodrobení se očkování, jehož rozsah je stanoven protiústavní vyhláškou. Především došlo k zásahu do jejího základního práva zakotveného v čl. 5 odst. 1 a 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, neboť v rozporu s pravidlem, že každý zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas a že tato osoba musí být předem řádně informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích, bylo její další vzdělávání podmíněno podrobením se lékařskému zákroku, se kterým stěžovatelka resp. její zákonní zástupci nesouhlasili a předem v uvedeném smyslu nebyli informováni, v rozporu s citovaným ustanovením Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Stěžovatelka byla z důvodu nepodrobení se takovému nezákonnému lékařskému zákroku z mateřské školky po dvou letech docházky fakticky vyloučena. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry Nejvyššího správního soudu. Je přesvědčena, že na základě zákonného zmocnění vydaná vyhláška č. 537/2006 Sb., stejně jako již zrušená vyhláška č. 439/2000 Sb. vydaná na základě zmocňujícího ustanovení § 108 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., je v rozporu s principem zákazu subdelegace k tvorbě práva. Namítá, že povinnost podrobit se povinnému očkování značnou intenzitou zasahuje do základních lidských práv a právě z tohoto důvodu je v Úmluvě o lidských právech a biomedicíně zakotveno, že takové zásahy mohou být prováděny pouze zákonem (čl. 5 a čl. 26). V ústavní stížnosti předkládá výhrady proti povinnosti podrobit se očkování stanovenému touto vyhláškou. Uvádí, že předmětná onemocnění pro svůj nízký výskyt, menší nebezpečnost a vyšší výskyt vedlejších účinků očkování proti nim nelze považovat za takové ohrožení veřejného zdraví, aby bylo adekvátní aplikovat omezení práva každého jedince na svobodný a informovaný souhlas s lékařským zákrokem. Ústavně konformní způsob úpravy pravidelného očkování by měl být založen na principu dobrovolnosti a rodičům nezletilých dětí by měla být umožněna svobodná volba, zda své dítě podrobí očkování navzdory event. vedlejším účinkům a možným zdravotním komplikacím spojeným s podáním očkování anebo nikoliv. Nepodrobení se uvedenému očkování nelze považovat za takové ohrožení veřejného zdraví, aby bylo adekvátní aplikovat omezení práva každého jedince na svobodný a informovaný souhlas s lékařským zákrokem nebo na svobodnou volbu vzdělání. Vzhledem k tomu, že bližší obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před Nejvyšším správním soudem je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným civilním, trestním a správním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud s ohledem na argumentaci stížnosti připomíná, že předmětem řízení před správními orgány a soudy nebylo uložení povinnosti podrobit se očkování na základě ustanovení § 46 odst. 1 a 4 zákona o ochraně veřejného zdraví a vyhlášky č. 537/2006 Sb. Předmětem řízení bylo posouzení, zda byla za situace, kdy se stěžovatelka příslušnému očkování nepodrobila, ani nedoložila doklad, že je proti nákaze imunní nebo se nemůže očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci, ředitelka mateřské školy oprávněna rozhodnout dle § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví o nepřijetí stěžovatelky do mateřské školy (pozn. bylo rozhodováno v obnoveném řízení, neboť dle zjištění Hygienické stanice hl. m. Prahy stěžovatelka byla původně do mateřské školy přijata na základě nepravdivého potvrzení o očkování). Ústavní soud ověřil, že námitkami stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí, které stěžovatelka opakuje i v ústavní stížnosti, a to včetně námitek týkajících se porušení zásady subdelegace k tvorbě práva, časového období, ve kterém musí být dítě očkování podrobeno, dobré víry stěžovatelky a dodržení požadavku na ochranu veřejného zdraví s ohledem na ochranu práv a svobod druhých, se městský soud řádně zabýval a své závěry patřičně odůvodnil. Nejvyšší správní soud, který věc přezkoumal na základě podané kasační stížnosti, se s jeho závěry ztotožnil. V kasační stížnosti se zaměřil na posouzení otázky, zda vyhláška č. 537/2006 Sb. byla vydána v zákonných mezích a zda nebyl porušen princip subdelegace k tvorbě práva. Ve svém rozhodnutí vycházel se stanoviska rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyjádřeného v usnesení č. j. 8 As 6/2011, který neshledal, že by Úmluva o biomedicíně bránila tomu, aby podrobnosti týkající se očkovací povinnosti byly upraveny prováděcím právním předpisem, stane-li se tak na základě zákona a v jeho mezích. Uvedl, že zákon o ochraně veřejného zdraví v ustanovení § 46 stanoví vybraným skupinám fyzických osob sice rámcově, ale dostatečně jasně a určitě samotnou povinnost nechat se očkovat, a to v rámci pravidelného nebo zvláštního očkování, a s tím související povinnost podstoupit před tím vyšetření stavu imunity. Vyhláška Ministers