IV.ÚS 422/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 422/16 ze dne 22. 3. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexandera Borisova, právně zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015, ve věci návrhu na odložení vykonatelnosti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015, ve věci návrhu na uložení povinnosti Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze obnovit stav před porušením stěžovatelových základních práv a ve věci návrhu na změnu rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Namítané zásahy do základních práv Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015, kterým bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Podle jeho názoru mělo uvedeným usnesením dojít k porušení článku 10, článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2 odst. 2, článku 7 odst. 2, článku 8 odst. 2, 5, článku 36 odst. 1, 2, článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 1, článku 3, článku 5 odst. 1, článku 6 odst. 1, 2, 3, článku 8 odst. 1, článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), článku 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Stěžovatel současně navrhuje odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí a přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu. V petitu ústavní stížnosti rovněž žádá, aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze a Vrchnímu soudu v Praze povinnost obnovit stav před porušením stěžovatelových základních práv, a aby bylo rozhodnuto o změně rozhodujícího senátu Vrchního soudu v Praze. II. Řízení předcházející podání ústavní stížnosti Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Generální prokuratura Ruské federace požádala dne 13. listopadu 2014 cestou Ministerstva spravedlnosti České republiky o vydání stěžovatele (dále také "vydávaný") k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin ilegální podnik, ilegální prodej drahých kovů, přírodních drahých kamenů nebo perel podle § 172 odst. 2, § 191 odst. 2 trestního zákona Ruské federace. Ruské orgány v této věci požádaly v případě zatčení vydávaného o jeho vzetí do předběžné vazby na základě článku 16 Evropské úmluvy o vydávání podepsané dne 13. prosince 1957 v Paříži. Dne 16. října 2014 byl vydávaný zatčen a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. října 2014 č. j. Nt 416/2014-31 byl propuštěn ze zatčení za současného nahrazení předběžné vazby přijetím písemného slibu vydávaného, uložením omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a přijetím platného cestovního pasu do úschovy soudu. O návrhu státního zástupce ze dne 5. února 2015 na vydání rozhodnutí podle § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci") rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. března 2015 č. j. Nt 416/2014-169 tak, že je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin ilegální podnik, ilegální prodej drahých kovů, přírodních drahých kamenů nebo perel podle § 172 odst. 2, § 191 odst. 2 trestního zákona Ruské federace, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 13. listopadu 2014 č. 81/3-743-14. Proti rozhodnutí prvostupňového soudu podal vydávaný stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také "vrchní soud") usnesením ze dne 24. listopadu 2015 sp. zn. 14 To 47/2015 tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu napadené rozhodnutí zrušil a sám znovu rozhodl podle § 95 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci o přípustnosti vydání stěžovatele do Ruské federace. Ke zrušení usnesení soudu prvního stupně došlo proto, že vrchní soud shledal popis skutku, pro který je řízení vedeno a pro který má být stěžovatel vydán k trestnímu stíhání do Ruské federace, vymezeným příliš široce a obecně. Vrchní soud proto nově formuloval popis skutku, neboť konstatoval, že pokud jde o dodržení zásady speciality, je v zájmu vydávaného, aby byl tento skutek vymezen co nejúžeji a tedy i co nejpřesněji. Podle výroku usnesení vrchního soudu je přípustné vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace pro trestný čin protizákonná bankovní činnost podle § 172 odst. 2 písm. a), b) trestního zákona Ruské federace a trestný čin protizákonný obrat drahocenných kovů, přírodních drahokamů nebo perel podle § 191 odst. 2 trestního zákona Ruské federace, a to za současného přijetí záruk uvedených v žádosti o vydání Generální prokuratury Ruské federace ze dne 13. listopadu 2014 č. 81/3-743-14. Uvedených trestných činů se měl vydávaný dopustit (stručně řečeno) tím, že v době od 15. srpna 2008 do 2. června 2010 v Moskvě spolu s D. V. Kameneckým a dalšími neurčenými osobami s cílem uskutečnění zločineckých záměrů realizovali činnost organizované zločinecké skupiny, v jejímž rámci pak prodávali prostřednictvím společností Profit, s. r. o., Sigma, s. r. o., Astra, s. r. o., za porušení článku 2 a článku 20 odst. 3 zákona Ruské federace o vzácných kovech a drahokamech z 26. března 1998 č. 41-FZ, bankovní slitky z afinovaného zlata a stříbra, jejichž vlastníky nebyli a které nebyly evidovány v bilanci uvedených společností, čímž celkově získali částku přesahující 6.000.000,- rublů. Obvinění pak dále bez zvláštní licence a registrace realizovali protiprávně bankovní činnost s úmyslem se obohatit, přičemž prováděli protiprávní bankovní operace na pokyn zákazníků na vlastních účtech a pokladní servisní operace, aby získali příjem z poskytnutí protiprávních služeb zákazníkům. K tomu využívali fiktivních právnických osob jako Profit, s. r. o., Sigma, s. r. o., Astra, s. r. o. a jejich spojení na další právnické osoby s účty ve finančních a úvěrových úřadech města Moskvy. Trestnou činností obvinění dosáhli zisku 12.862.990.598,- rublů. III. Argumentace stěžovatele Stěžovatel má za to, že vrchní soud postupoval chybně, pokud do výroku svého rozhodnutí doplnil řadu skutečností, které nebyly součástí výroku soudu prvního stupně; skutek je tak zde popsán naprosto odlišně než v prvostupňovém rozhodnutí, aniž by bylo možné tento postup vrchního soudu přezkoumat. Vrchní soud navíc rozhodl v neveřejném zasedání, a stěžovatel se tak nemohl jakkoliv vyjádřit k této změně, ani k nově získaným listinným důkazům, které si vrchní soud opatřil od Generální prokuratury. Vrchní soud rovněž pochybil, neboť se podle stěžovatele předmětnou věcí nezabýval náležitě a nestranně, pouze se alibisticky spokojil se zárukami ruských justičních orgánů, přičemž nevzal v potaz ruské rozhodnutí o amnestii, ani podmínky promlčení trestného činu. Svůj nesouhlas s vydáním do Ruské federace stěžovatel staví na tom, že má k České republice úzký vztah, pobývá zde na základě trvalého pobytu, má zde majetek a rodinu. Trestní stíhání, pro které má být do Ruské federace vydán, je podle něj naprosto smyšlené a není podloženo argumentačně ani důkazně. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1354/13, podle něhož musí být z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, že se trestní stíhání opírá o určitou soustavu důkazů, a že podezření ze spáchání trestného činu je tedy rozumným způsobem odůvodněno. České justiční orgány mají podle stěžovatele povinnost rozptýlit veškeré pochybnosti, které stěžovatel přednesl ve svých námitkách, a to o to důkladněji, jde-li o vydání do Ruské federace, kde je porušování lidských práv na denním pořádku. Stěžovatel se domnívá, že jde v jeho případě o komplot ze strany ruských justičních orgánů, přičemž poukazuje na to, že podnikatelský úspěch, majetek a židovská národnost jsou terčem pronásledování, a to zejména za účelem zmocnění se nahromaděného majetku. Poukazuje na to, že z popsaného skutku není možno dovodit, čeho se měl vlastně dopustit a jak má být toto jednání trestné podle českého práva. Na uvedený skutek se navíc podle stěžovatele vztahovala amnestie, a došlo tedy k zániku jeho trestnosti. Stěžovatel se domnívá, že není splněna podmínk