IV.ÚS 423/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 423/17 ze dne 18. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného Mgr. Kateřinou Matýskovou, advokátkou se sídlem Teplárenská 601/7, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 293/2007-1460 ze dne 8. 6. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 349/2016-1532 ze dne 22. 11. 2016, návrhu na odklad vykonatelnosti a návrhu na přednostní projednání věci, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilého syna do péče matky a otci stanoveno výživné ve výši 4 000 Kč. Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal změny úpravy střídavé péče o nezletilého syna, naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 1. 2011 č. j. 50 P 293/2007-871 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011 na výlučnou péči svou. Rovněž matka navrhovala svěření syna do její výlučné péče. Soudy dospěly k závěru, že střídavá péče se neosvědčila, nezletilému dlouhodobě nevyhovuje, došlo k rapidnímu zhoršení vzájemné komunikace rodičů a oba rodiče považují model střídavé péče za neudržitelný. Soudy po provedeném řízení vyhověly návrhu matky, neboť výchovné prostředí u ní se jeví přijatelnějším, odpovídá přání syna a doporučení kolizního opatrovníka. Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že neprovedly dostatečné dokazování, resp. je provedly pouze ve prospěch matky a nezhodnotily tak správně skutkový stav věci. Zásadní důkazy označené otcem neprovedly, přičemž důvody jejich neprovedení nebyly dostatečně objasněny. Svá rozhodnutí odůvodnily především provedeným výslechem teprve "čerstvě" dvanáctiletého syna, který vypověděl, že by chtěl být svěřen do péče matky. K tvrzení otce, že je matkou manipulován, však nepřihlédly a v této souvislosti ani neprovedly další odborná zkoumání. Napadená rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná a vykazují známky libovůle. Stěžovatel dále poukazuje na to, že je oproti matce schopen synovi zajistit kvalitnější podmínky pro jeho rozvoj, neboť syn může vyrůstat v rodinném domě s velkou zahradou, bazénem, tělocvičnou a stěžovatel může syna lépe stimulovat v jeho rozumovém vývoji. Rovněž více než matka dbá na správnou výživu syna a hodnotné trávení jeho volného času. Dále namítá, že napadená rozhodnutí mají rovněž negativní dopad na jeho druhého syna, ohledně něhož je rovněž vedeno řízení o úpravu výchovy, neboť obě matky synů stěžovatele se stýkají a úzce spolupracují. V důsledku rozhodnutí soudů dochází v podstatě k devastaci vztahů obou synů ke stěžovateli, neboť jejich matky považují manipulaci za legální a legitimní způsob oddělení otce od dítěte, kdy manipulující rodič je odměněn plnou výchovou. V doplnění ústavní stížnosti upozornil, že v péči matky došlo ke zhoršení chování a prospěchu syna a vzhledem ke špatné výživě i k nárůstu jeho hmotnosti. Dále poukázal na rozporuplnost rozhodnutí soudů, které v řízení o předběžném opatření, jímž byl určen styk stěžovatele se synem, naopak nepřihlédly k přání syna se s otcem vůbec nestýkat. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14). O takový případ se však nejedná. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv. Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatele, že napadená rozhodnutí spočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a jsou nepřezkoumatelná. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Nezletilý byl opakovaně vyslechnut kolizním opatrovníkem i u soudu, přičemž se jednoznačně vyjádřil, že mu střídavá výchova nevyhovuje, činí mu problémy ve škole a stresuje jej. Rovněž výslovně uvedl, že si přeje být v péči matky a otce navštěvovat. Soudy s ohledem na věk nezletilého proto mj. přihlédly k jeho přání i ke shodnému stanovisku kolizního opatrovníka a syna svěřily do péče matky. Zohlednily i to, že matka žije v dlouhodobém partnerském vztahu, nezletilý vyrůstá ve stabilním rodinném prostředí s polorodou sestrou, ke které má velmi dobrý vztah. Za podstatné považovaly, že matka v době, kdy byl syn v její péči, mu umožňovala v plném rozsahu komunikaci s otcem, zatímco stěžovatel synovi bránil i v telefonickém styku s matkou. Soudy neshledaly, že by ze strany matky docházelo k manipulaci syna, či náznak rozvoje syndromu zavrženého rodiče. Ostatně syn byl v posledních pěti letech ve střídavé výchově a stěžovatel mohl jeho výchovu zcela rovnoměrně s matkou formovat. Syn nemá k otci negativní vztah, má rád oba rodiče, ale přednost dává matce a rodinnému prostředí u ní. Odvolací soud rovněž dostatečně odůvodnil, proč neprovedl další otcem navrhované důkazy. Záznamy telefonických hovorů totiž byly provedeny bez vědomí hovořících a záznam pohovoru otce se synem mohl být záznamem řízeným. Naopak při výslechu soudem nezletilý vypovídal spontánně, přičemž byl poučen, že záznam bude přerušen, pokud nebude chtít, aby se cokoliv z jeho výpovědi dozvěděli rodiče. Odvolací soud rovněž uvedl, z jakých důvodů považuje za nadbytečné provádět další důkazy znaleckými posudky, výslechem třídní učitelky apod. Z odůvodnění napadených rozhodnutí tedy vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům a které předpisy aplikovaly. Za této situ