IV.ÚS 4245/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4245/16 ze dne 25. 4. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti R. R., zastoupené Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 6, proti sdělení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 21. října 2016, č. j. 1 KZN 1070/2016-15, usnesením Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 11. února 2016, č. j. 5 ZN 1876/2015-27, Policie České republiky, Městského ředitelství policie Brno, 3. oddělení obecné kriminality, ze dne 14. ledna 2016, č. j. KRPB-131412-53/TČ-2015-060273-ŘA, a proti postupu Psychiatrické nemocnice Brno při hospitalizaci a léčbě O. R. ve dnech 14. února až 24. března 2014, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Na Ústavní soud se včasným podáním splňujícím náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obrátila stěžovatelka, přesvědčená, že její manžel zemřel v důsledku pochybení Psychiatrické nemocnice Brno (dále "nemocnice"). Stěžovatelka navrhuje zrušení napadených rozhodnutí a vyčítá nemocnici i orgánům činným v trestním řízení zásah do práva na život podle článků 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech ("Evropská úmluva") a čl. 10 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "Úmluva OSN"), do práva nebýt mučen (článek 7 odst. 2 Listiny, článek 3 Evropské úmluvy a článek 15 odst. 1 Úmluvy OSN), do práva na osobní svobodu podle článku 8 Listiny, čl. 5 Evropské úmluvy a čl. 14 Úmluvy OSN, a konečně i do práva na zdraví zakotveného v článcích 7, 10 a 31 Listiny, 8 Evropské úmluvy a 17, 22 a 25 Úmluvy OSN. Policie České republiky shora označeným usnesením odložila trestní stíhání lékařů nemocnice, neboť dospěla k závěru, že nejde o podezření z přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Následnou stížnost zamítla státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně jako nedůvodnou; Krajské státní zastupitelství v Brně přezkoumalo postup Městského státní zastupitelství v Brně, v němž neshledalo pochybení, a svým sdělením o tom poškozenou informovalo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti popsala, že její manžel (*1925) trpící Alzheimerovou chorobou byl v únoru 2014 přijat na gerontopsychiatrické oddělení nemocnice. Podle zdravotnické dokumentace se jeho zdravotní stav zhoršoval, pacient byl dezorientovaný, zmatený, vzrůstal jeho neklid a vůči personálu byl agresivní; v důsledku toho byl přemístěn na jiné oddělení, což stěžovatelka zjistila až po několika dnech. Na novém oddělení byl manžel stěžovatelky omezen v možnosti mít psací potřeby, které pro poruchy paměti napomáhaly jeho orientaci, a dále byl "pro vlastní bezpečí" omezován v pohybu kurtováním, což mu způsobilo podlitiny. Koncem března 2014 se zhoršil zdravotní stav pacienta, který byl přemístěn do jiného zdravotnického zařízení, odkud byl na počátku dubna převezen do sanatoria pro nemocné Alzheimerovou chorobou, kde po pěti dnech zemřel. Stížnost na zdravotnický personál podanou stěžovatelkou vyhodnotil ředitel nemocnice jako nedůvodnou, uznal však částečné pochybení v nedostatečné dokumentaci kontrol pacienta během fixace. Stěžovatelka podala také trestní oznámení, v němž namítala porušení práv svého zemřelého manžela v podobě nešetrné péče a nepřiměřeně dlouhého kurtování, což podle jejího názoru vedlo k onemocnění dýchacích cest a bylo příčinou jeho následného úmrtí, dále namítala, že postup nemocnice byl nedůstojný, a především manželovo přeložení na jiné oddělení považuje za postup non lege artis. Stěžovatelka je přesvědčena, že nemocnice zasáhla do práv jejího manžela a orgány činné v trestním řízení pak porušily i její právo na účinné vyšetření událostí souvisejících s hospitalizací. Orgány veřejné moci nevzaly v úvahu, že poškozený byl osobou ohroženou pro svůj věk i své onemocnění, a proto bylo třeba mnohem více dbát na péči o něj. Orgány činné v trestním řízení nezohlednily pochybení při vedení zdravotní dokumentace; fakticky šlo o detenci, při níž byl pacient v absolutní moci personálu, tím byla porušena jeho práva, bylo povinností státu vyvodit odpovědnost za takové jednání a poskytnout přiměřené zadostiučinění. Stěžovatelka nevyužila prostředky civilního práva právě s ohledem na vysoký stupeň škodlivosti namítaného jednání, ve spojení se snahou potrestat pachatele tak, aby k podobnému jednání nemohlo nadále docházet. Rychlá náprava by byla zajištěna tehdy, pokud by postup orgánů činných v trestním řízení byl skutečně efektivní, což se v daném případě nestalo. Policie nevyšetřila všechny podstatné okolnosti, zejména nevzala v úvahu, že vztah mezi dokumentací a realitou mohl být příčinou zdravotních komplikací a následného úmrtí manžela stěžovatelky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž poukazuje na problematiku umístění pacienta do zdravotnického zařízení, k němuž má dojít na základě informovaného souhlasu, přičemž je otázkou, zda souhlas je poskytnut de facto nebo de iure, právě s ohledem na okolnosti či příčiny hospitalizace. Podle stěžovatelky mělo přeložení pacienta na jiné oddělení a jeho kurtování vyvolat postup podle § 40 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, psychiatrická nemocnice měla oznámit převzetí pacienta bez souhlasu a soud měl zahájit detenční řízení podle § 66 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Protože se tak nestalo, namítá stěžovatelka nepřiměřený zásah do práva na osobní svobodu. Na základě výzvy Ústavního soudu se k věci vyjádřila komisařka 3. oddělení obecné kriminality Policie České republiky, Městského ředitelství policie v Brně, která popsala průběh šetření iniciovaný trestním oznámením stěžovatelky, a uvedla, že skutkový stav byl důkladně zjištěn i podrobně popsán v odůvodnění usnesení. Dále poukázala na fakt, že trestní oznámení bylo podáno více než třináct měsíců po úmrtí pacienta, nebyla provedena pitva a nebylo možné zjistit ani konkrétní příčinu smrti. Výchozí je proto zdravotní dokumentace, z níž znalec dovodil, že přístup psychiatrické nemocnice k letitému, závažně nemocnému a vysoce rizikovému pacientovi, vyžadujícímu náročnou ošetřovatelskou péči, byl adekvátní. Úvahy o vztahu zacházení s pacientem k akutnímu zánětu dýchacích cest a následnému úmrtí jsou ničím nepodloženou spekulací. Z dokumentace jsou patrné konkrétní důvody kurtování, byly zdokumentovány i činnosti nemožné u přikurtované osoby (nadto k fixaci došlo i při následné péči v jiné nemocnici); přitom za celou dobu hospitalizace v psychiatrické nemocnici nevznikly u pacienta opruzeniny či proleženiny. Policejní komisařka dále uvedla, že pochybení při vedení dokumentace není otázkou trestně právní a ředitel nemocnice tuto záležitost řešil kázeňsky; proto policejní orgán dospěl k jednoznačnému závěru, že jednáním lékařů nebyl spáchán trestný čin. Dále se k ústavní stížnosti vyjádřila státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně, která také odkázala na odůvodnění svého usnesení a uvedla, že námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti se překrývají s námitkami uvedenými ve stížnosti proti rozhodnutí Policie České republiky, a následně i v podnětu k výkonu dohledu Krajského státního zastupitelství v Brně. Podle státní zástupkyně nebyla porušena základní práva stěžovatelky. K ústavní stížnosti se vyjádřila i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně, která uvedla, že v postupu ani rozhodnutí státního zastupitelství či policejního orgánu nezjistila pochybení, tvrzení stěžovatelky nenachází oporu ani ve znaleckém posudku a postup lékařů byl lege artis. Státní zástupkyně dále poukázala na fakt, že poškozený nastoupil do psychiatrické nemocnice dobrovolně a podepsal informovaný souhlas a že v případě náhlého zhoršení zdravotního stavu mohou být omezovací prostředky užity. Podle ní absentuje úmysl lékařů i dalších zaměstnanců psychiatrické nemocnice působit poškozenému při jeho omezování bolest - je naopak zřejmá snaha zabránit v sebepoškozování. Pokud by přesto nastaly okolnosti pro zahájení detenčního řízení, nebylo by na místě aplikovat prostředky trestního práva, nýbrž postup podle § 117 zákona o zdravotních službách. K podmínkám hospitalizace, jejich vlivu na vznik onemocnění a následnou smrt, poukázala na neprovedení pitvy, a tedy na skutečnost, že o příčině úmrtí pacienta několik dní po propuštění z dalšího zdravotního zařízení lze jen spekulovat, byl-li převezen do sanatoria teprve po stabilizaci zdravotního stavu. Vyjádření účastníků byla doručena stěžovatelce, která na ně reagovala. Stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením, že trestní oznámení podala pozdě - učinila tak s úmyslem zabránit