IV.ÚS 425/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 425/23 ze dne 21. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Bechyně, zastoupeného Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 142, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 33 Cdo 1551/2022-161, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021 č. j. 21 Co 243/2021-136 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 10. června 2021 č. j. 17 C 105/2020-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý (sc. řádný) proces. Současně stěžovatel žádá Ústavní soud, aby věc projednal mimo pořadí, protože je proti němu vedena exekuce. 2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovateli z titulu zápůjčky povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 239 723 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu v částce 40 224,33 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 1 200 Kč (§ 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích), jakož i náhradu nákladů řízení v částce 100 507,62 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 23 522 Kč. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že stěžovatel při uzavírání smlouvy o zápůjčce vystupoval jako podnikatel, že uvedená smlouva nezanikla, neboť nedošlo k naplnění rozvazovací podmínky (spočívající v nedoručení oznámení o schválení zápůjčky stěžovateli), a že tato smlouva byla platně sjednána a nepříčí se dobrým mravům (§ 580 a 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), přičemž neshledal ani důvod pro snížení smluvní pokuty podle § 2051 občanského zákoníku. 4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 761,20 Kč. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel namítá, že mu oznámení o schválení zápůjčky nebylo zasláno, přičemž vytýká soudům, že se nevypořádaly s touto námitkou, že skutkové zjištění o obsahu tohoto oznámení nemá oporu v provedeném dokazování (a tato listina ani není ve spise), že byl opomenut jím navržený důkaz výslechem jeho osoby (§ 131 o. s. ř.) a že postup soudů byl nepředvídatelný, neboť ho nepoučily podle § 118a o. s. ř. 6. Proti závěru okresního soudu, že smlouvu o zápůjčce uzavřel v postavení podnikatele, stěžovatel namítá, že žaloba měla být zamítnuta z důvodu neunesení důkazního břemene vedlejší účastnicí, nebylo-li potvrzeno ani vyvráceno, zda využil zápůjčku pro osobní potřebu (nebo na výdaje související s podnikáním). Dále polemizuje s hodnocením důkazů provedených okresním soudem, přičemž závěry soudů nižších stupňů považuje za nepřezkoumatelné a překvapivé s ohledem na to, že zápůjčku čerpal na osobní účet a že z karty klienta vyplývá, že ho vedlejší účastnice evidovala pod rodným číslem. Jejich závěry jsou podle stěžovatele rovněž nepředvídatelné pro absenci poučení podle § 118a o. s. ř., a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že vedlejší účastnice nerozporovala stěžovatelovo tvrzení, že zápůjčku využil pro svou osobní potřebu, přičemž podle okresního soudu mělo jít o právně významnou skutečnost. Ke zjištění soudů o tom, že na svém "nepodnikatelském" účtu prováděl transakce v rámci podnikatelských aktivit, uvádí, že pak bylo třeba zjišťovat, v jaké části byla zápůjčka použita pro osobní potřebu, resp. zda se tak stalo v převážné míře. 7. Stěžovatel také tvrdí, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřezkoumatelná, protože nastal stav non liquet, jde-li o záměr účastníka při sjednávání a uzavírání smlouvy o zápůjčce. Rovněž postup při provádění důkazů k otázce tohoto záměru je rozporný s jeho právem na spravedlivý proces - jednak není zřejmé, z jakých důvodů soudy nepřevzaly za základ svých skutkových zjištění důkazy, z nichž plyne, že pro něho byly bankou vedeny dva účty, jednak soudy odmítly provést jím navržený důkaz výslechem jeho osoby. Dalšího pochybení se měl okresní soud dopustit tím, že v rozporu se zásadou koncentrace řízení vyzval vedlejší účastnici obsahově stejnou výzvou dvakrát, aby se vyjádřila k otázce, zda při uzavírání smlouvy jednal jako podnikatel. Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice nic nového neuvedla a nenavrhla žádné důkazy, usoudil, že pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene není důvod k provedení zmíněného důkazu, a proto se na další jednání soudu nedostavil. Okresní soud mu pak neumožnil na změnu svého náhledu o (ne)unesení procesních břemen reagovat. 8. Soudům nižších stupňů stěžovatel také vytýká, že se nezabývaly jeho námitkou, že je slabší stranou podle § 433 občanského zákoníku, ačkoliv popsal okolnosti uzavření smlouvy jako tzv. formulářové smlouvy, včetně těch, které měly charakter zneužití hospodářského postavení, zejména že neměl možnost se seznámit se zněním smlouvy, že ji musel podepsat v časové tísni po skončení pracovní doby, kdy již byla tma, což tlak na něho zvyšovalo. Argumentuje, že takové postavení se odráží v přezkumu smluvních ujednání "prostřednictvím" § 1800 občanského zákoníku, jakož i ve zvýšených požadavcích na postup soudů v příslušném řízení [viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485)], což naplněno nebylo. 9. V této souvislosti upozorňuje, že mu Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení vytkl, že v tomto ohledu nenapadl žádný právní závěr krajského soudu, na němž by bylo jeho rozhodnutí založeno. S tím pak vyjadřuje nesouhlas, přičemž argumentuje, že takto by dovolací soud mohl odmítnout každé dovolání pro nepřípustnost, nebude-li odvolací soud reagovat na právní námitky dovolatele. Podle stěžovatele neodpovídá ani obsahu spisu, že by neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jak konstatoval Nejvyšší soud. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Stěžovatel vytýká soudům, že se dopustily závažných procesních pochybení, v důsledku kterých mělo dojít k porušení jeho základního ústavně zaručen