IV.ÚS 425/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 425/24 ze dne 19. 6. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Chovance, zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem, sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 2423/2023-109 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023 č. j. 69 Co 142/2022-93, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1/376, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na svobodu projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal vůči vedlejší účastnici přiznání zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu. Újma mu měla vzniknout v důsledku rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo") ze dne 9. 1. 2015 č. j. 2014/64740-112/2, 2104/64742-112/2 a 2014/66029-112/2, ze dne 13. 8. 2015 č. j. 2014/64740-112/3, 2014/64742-112/3 a 2014/66029-112/3, a ze dne 23. 5. 2017 č. j. MPSV-2015/48342-513/2, na základě kterých mu nebyly poskytnuty veškeré požadované informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Uvedená rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou u správních soudů, načež byla Nejvyšším správním soudem zrušena. Požadované informace však byly v mezidobí skartovány. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2022 č. j. 45 C 183/2020-70 konstatoval, že rozhodnutími ministerstva bylo porušeno právo žalobce na poskytnutí informací na základě zákona č. 106/1999 Sb. Žalobu stěžovatele na přiznání zadostiučinění v penězích zamítl. Obvodní soud neměl pochybnosti o existenci odpovědnostního titulu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dospěl však k závěru, že není na místě poskytnout zadostiučinění v penězích a konstatování porušení práva se jeví dostačující. Neposkytnutí jednotlivých požadovaných informací stěžovateli nebránilo v sepsání článku, byť v jiném znění, než původně zamýšlel. Ohledně požadovaného rozhodnutí z roku 2009 stěžovatel neunesl břemeno tvrzení, když jej nijak blíže nespecifikoval. Sám přitom uvedl, že rozhodnutí již bylo dle jeho informací předmětem soudního řízení a dozvěděl se o něm z rovněž blíže nespecifikované informace. Pokud hodlal publikovat článek týkající se uvedeného rozhodnutí, mohl tak učinit i na základě těchto podkladů, což neučinil. Nevydání článku tak nemůže být v příčinné souvislosti s neposkytnutím konkrétních informací, ale s rozhodnutím žalobce článek nevydat. 4. V návaznosti na podané odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil. Upozornil na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které jen sama existence nezákonného rozhodnutí nepresumuje vznik nemajetkové újmy. Přes existenci nezákonného rozhodnutí, a tedy odpovědnostního titulu, však stěžovatel i po výzvě soudu svá tvrzení ohledně vzniku konkrétní újmy a jejího prokázání dostatečně nedoplnil. 5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Otázka, zda může být konstatování porušení práva na informace dostatečným odškodněním, a tedy účinným prostředkem nápravy, ani otázka nepatrného významu řízení pro žalobce, přípustnost dovolání nezakládají. Na jejich řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Přípustnost dovolání nezakládá ani namítaný rozpor rozsudku ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 s nálezem ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2058/20 (N 211/103 SbNU 185), neboť tento nález neřeší otázku presumpce vzniku nemajetkové újmy v případě odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí, ale povinnost náležitého odůvodnění rozhodnutí o (ne)přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou průtahy v řízení. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že jako "společenský hlídací pes" publikuje o nešvarech státní správy. Vázán etickým kodexem hodlal ověřit informace získané od svého zdroje týkající se nestandardního rozhodnutí vydaného v roce 2009 tehdejším ministrem. Nestandardnost měla spočívat v tom, že bylo vydáno proti doporučení rozkladové komise. V roce 2013 proto podal žádosti o poskytnutí informací ohledně rozhodování rozkladové komise a o poskytnutí výše uvedeného rozhodnutí z roku 2009. Rozhodnutí podle stěžovatele s velkou pravděpodobností dokazovalo napojení Mgr. Petra Nečase, a možná i paní Ing. Jany Nečasové, na skandál s IT systémy na ministerstvu. To odmítalo část požadovaných informací vydat, v roce 2019 však správní soud nárok stěžovatele na poskytnutí informací potvrdil. Věc nakonec skončila odmítnutím poskytnutí informace pro její neexistenci, protože rozhodnutí bylo v mezidobí skartováno. Stěžovatel se přitom domnívá, že skartace nebyla provedena v souladu se skartačním řádem. 7. Stěžovatel dále upozornil, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto, poněvadž otázky, zda došlo k porušení svobody projevu a zda konstatování porušení práva je účinný prostředek ochrany k porušení daného práva, nemohou být odmítnuty v souladu se zákonem. 8. Požadavek soudů na tvrzení nemajetkové újmy považuje stěžovatel za absurdní. Vznik nemajetkové újmy při nemožnosti napsání článku v požadovaném rozsahu považuje za notorietu. Vznik nemajetkové újmy se presumuje. Opačný závěr by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Pokud se navíc společnost rozhodla, že právo na informace je základní právo, jeho porušení musí být problematické. Režim zákona č. 82/1998 Sb. pak může působit preventivně. Stát přitom výrazně omezil a zcenzuroval právo stěžovatele vydat, co chce. Nelze tak souhlasit s argumentací obvodního soudu, podle kterého sice neposkytnutí změnilo obsah daného článku, nicméně nejde o žádný zásah, protože samotné publikování nebylo omezeno. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. 11. V posuzované věci je klíčové, že obvodní soud konstatoval, že stěžovateli vznikla nemajetková újma v důsledku neposkytnutí požadovaných informací. Otázkou proto zůstala forma zadostiučinění dostačující k jejímu odčinění. Ústavnímu soudu, z hlediska jeho postavení jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší konstatovat, v jaké konkrétní výši by předmětná náhrada měla být přiznána [srov. nález ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499)]. Jeho přezkum se proto omezuje na posouzení, zda obecné soudy své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily [srov. nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759), bod 11] a zda se přiznaná fo