IV.ÚS 4253/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4253/18 ze dne 16. 7. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve Vazební věznici Břeclav, zastoupeného Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 748/28, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně ze dne 5. 4. 2018, č. j. 61 T 1/2014-30032, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 10. 2018, č. j. 3 To 57/2018-30182, za účasti Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně a Vrchního soudu v Olomouci, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2018, doplněnou k výzvě Ústavního soudu podáními ze dne 8. 3. 2019 a 25. 3. 2019, která po těchto doplněních splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů proto, že jimi bylo podle jeho názoru porušeno jeho základní ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel proto Ústavnímu soudu navrhl, aby tato rozhodnutí zrušil. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu ve Zlíně-pobočka v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 21. 5. 2014, č. j. 61 T 1/2014-26214 (dále jen "předmětný rozsudek"), uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení dle ustanovení § 272 odst. 1, odst. 2 písm. d) a odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce patnácti let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou dle § 56 odst. 3 trestního zákoníku, a to za skutek spočívající v tom, že, zjednodušeně řečeno, na přelomu srpna a září 2012 v rámci tzv. "metanolové aféry" koupil od svých spoluodsouzených jimi vyrobenou směs etanolu a metanolu v celkovém množství 10 000 litrů, a tuto dále distribuoval (dále jen "předmětný skutek"). 3. Stěžovatel nevyužil svého práva podat proti předmětnému rozsudku odvolání a poté, co tento nabyl právní moci, podal návrh na obnovu řízení, jejž zamítl nalézací soud svým usnesením vymezeným výše v návětí. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, již zamítl svým v návětí specifikovaným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "stížnostní soud"). III. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel proti napadeným usnesením namítá 1) nesprávné posouzení skutečností svědčících pro povolení obnovy řízení; 2) opomenuté důkazy; 3) nevypořádání se se stěžovatelovými námitkami; 4) nepřihlédnutí ke komplexnosti metanolové aféry; 5) převzetí závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovoláních stěžovatelových spoluobviněných; 6) rozhodnutí o stížnosti v neveřejném zasedání. Jádro jednotlivých námitek lze shrnout následovně: 5. Ad 1) stěžovatel ve své ústavní stížnosti k této námitce nejprve poměrně obšírně vysvětluje, proč mu náleží právo na spravedlivý proces i v řízení o obnově řízení, následně předkládá závěr, že jím uvedené skutečnosti, zejména zjištěné v rámci projednávání jiných větví tzv. metanolové kauzy, vyvrací skutkové východisko, že stěžovatel byl jediným odběratelem metanolové směsi od svých spoluobviněných, přičemž tyto nové skutečnosti, které nasvědčují, že se nemohl dopustit předmětného skutku cca v 80 % jeho rozsahu, jsou jednoznačně důvodem pro obnovu řízení, neboť na jejich podkladě nadále předmětný rozsudek neobstojí v žádném ze svých výroků týkajících se stěžovatele. 6. Stěžovatel tak prezentuje svoji tezi, několikráte v ústavní stížnosti zdůrazňovanou, že až po nabytí právní moci předmětného rozsudku vyšly najevo skutečnosti, z nichž vyplývá, že stěžovatel nemohl být odpovědný za cca 80 % rozsahu předmětného skutku, protože metanolová směs se dostala či mohla dostat k poškozeným (respektive před nimi k dalším distribučním článkům) od jiných osob než stěžovatele, protože metanolová směs se dostala do oběhu ještě před prvním dnem, jímž předmětný rozsudek vymezil jeho účast na předmětném skutku. Předmětný rozsudek naopak operuje s verzí, že stěžovatel byl jediným odběratelem spoluobviněných, kteří měli metanolovou směs smíchat. Stěžovatel k tomu podrobně vypsal jednotlivé takové případy poškozených, kde podle něj vyšlo následně najevo, že byli otráveni metanolovou směsí z jiných zdrojů. Podle stěžovatele bylo již původní řízení zatíženo řadou neodstraněných rozporů, kdy např. neseděl rozsah chybějícího metanolu v obžalobě a následně v hlavním líčení. 7. Stěžovatel dále suponuje, že státní zástupce v přípravném řízení v rámci uklidnění veřejnosti uvedl, že se podařilo zadržet "míchače" a "jediného distributora", přičemž následně se orgány činné v trestním řízení jen pokoušely tuto verzi potvrdit. To, že stěžovatel měl být jediným odběratelem metanolové směsi od konkrétních dvou míchačů (jeho spoluobviněných), pak vyplývá jen z výpovědi jednoho z nich, přičemž tento byl samotným nalézacím soudem na mnoha místech hodnocen jako nedůvěryhodný a naopak stěžovatel jako důvěryhodný. 8. Ad 2) stěžovatel napadá způsob, jakým nalézací soud naložil s jeho obsáhlými návrhy na doplnění dokazování v rámci řízení o povolení obnovy řízení. Stěžovatel navrhl připojení četných trestních spisů z paralelních větví tzv. "metanolové aféry", výslech řady svědků, výslech soudního znalce a provedení relevantních listinných důkazů. Stěžovatel k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu, na níž se pokusil demonstrovat závěr, že obecné soudy nedostály své povinnosti řádně se s těmito důkazními návrhy vypořádat, neboť nalézací soud toliko konstatoval obsah meritorních rozhodnutí ve spisech, které stěžovatel navrhoval připojit, aniž se však zabýval dalšími dokumenty obsaženými v těchto spisech, přičemž se nijak nevyjádřil k neprovedení výslechu soudního znalce a dalších listinných důkazů. To nijak nenapravil ani stížnostní soud. 9. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí s rozsahem, v němž se oba obecné soudy vypořádaly s jeho námitkami. Nalézací soud reagoval toliko na marginální procento z nich, a to pouhým paušálním a povrchním způsobem, což sice částečně napravil stížnostní soud, ale i jeho odůvodnění je ve vztahu k uplatněným námitkám zcela nedostatečné a především výběrové. 10. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva k odůvodnění rozhodnutí soudů v trestních věcech, jakož i k standardu vypořádání se s jednotlivými námitkami uplatněnými obviněným. Tento standard v jeho věci podle jeho mínění dodržen nebyl. Některé jeho námitky obecné soudy zcela ignorovaly. Nalézací soud se vypořádal s obsáhlým návrhem stěžovatele velmi stroze na pouhých necelých dvou stranách, přičemž reagoval toliko na některé stěžovatelem předestřené argumentační celky, ale nijak se nevypořádal se zbytkem stěžovatelových tvrzení a námitek. Rovněž k poměrně početným stěžovatelovým důkazním návrhům uvedl bez jakéhokoliv vysvětlení, že je považuje za zbytečné. Takto skoupé odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu dle stěžovatele svědčí o nedostatku pečlivosti a individuálního přístupu, což je v rozporu s judikaturou, na niž výslovně odkázal. 11. Byť se pak stížnostní soud dle stěžovatele paradoxně zabýval jeho argumentací v širším rozsahu než soud nalézací, ani on ústavněprávním požadavkům na odůvodnění svého rozhodnutí zejména z hlediska vypořádání se stěžovatelem uplatněnou argumentací nedostál. Ten se s jednotlivými argumentačními celky stěžovatele vypořádal toliko povrchním odmítavým způsobem, bez snahy o individuální přístup v kontextu specifických okolností případu. Značnou část stěžovatelovy argumentace vypořádal toliko odkazem na odůvodnění napadeného usnesení nalézacího soudu, tedy svévolně sám reagoval pouze na vybranou část. 12. Stěžovatel své výhrady proti odůvodnění napadeného rozhodnutí stížnostního soudu doplnil úvahou o ústavněprávních mezích rozhodování o opravném prostředku a za neakceptovatelný považoval jeho odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, neboť nejde o ustálenou judikaturu, toto usnesení není obecně závazné, vycházelo z jiného skutkového stavu a je navíc v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně rozsudku ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, stížnost č. 20772/92, bod 60. 13. Ad 4) stěžovatel poukazuje na širší kontext celé tzv. "metanolové kauzy", k němuž dle jeho názoru obecné soudy nepřihlédly. Tato kauza byla velmi rozsáhlá a spletitá, přičemž až s postupem času vycházely v jejích jiných větvích najevo skutečnosti relevantní i pro stěžovatelovu věc. Skutečnost, že o skutcíc