IV.ÚS 429/05 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 429/05 ze dne 20. 12. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky D. K., zastoupené Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokola Tůmy 743/16, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 1995, č.j. 19 C 163/89-117, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1995, č.j. 16 Co 419/95-138, rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004, č.j. (61 C) 25 C 326/92-111, usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 19. 7. 2004, č.j. 126 Nc 1418/2004-12, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2005, č.j. 9 Co 872/2005-20, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný přípisem, jenž Ústavní soud obdržel dne 4. 11. 2005, jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. II. Dříve, než se Ústavní soud mohl zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, byl povinen zkoumat, zda návrh stěžovatelky byl podán včas, zda je přípustný a zda splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti určené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak není. II/a Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Za poslední prostředek ochrany práva stěžovatelky ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 163/89 je potřeba považovat její odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, o němž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozhodl rozsudkem ze dne 21. 9. 1995 tak, že odvoláním napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě potvrdil. K tomuto Ústavní soud pro úplnost poznamenává, že na počátek běhu stížnostní lhůty ve vztahu k rozhodnutím vydaným obecnými soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 163/89 nemá žádný vliv usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") ze dne 24. 6. 1997, č.j. 2 Cdon 1795/96-195, jímž Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 1995, a to jako nepřípustné. Pokud zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), v tehdy platném znění podání dovolání v případě stěžovatelky nepřipouštěl, nejedná se o procesní prostředek zákonem k ochraně stěžovatelčiných práv poskytnutý. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 19 C 163/89, jmenovitě z č.l. 142, kde se nalézaly doručenky, tj. doklady o převzetí zásilky, byl napadaný rozsudek krajského soudu ze dne 21. 9. 1995 stěžovatelce doručen dne 25. 10. 1995. Pokud tedy z podacího razítka pošty na obálce, v níž bylo předmětné podání stěžovatelky Ústavnímu soudu doručeno, plyne, že ústavní stížnost byla podána dne 25. 7. 2005, je při uvážení výše uvedeného zřejmé, že návrh stěžovatelky v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 1995, č.j. 19 C 163/89-117, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1995, č.j. 16 Co 419/95-138, byl podán po lhůtě k tomu zákonem o Ústavním soudu stanovené. S ohledem na tuto skutečnost nezbylo Ústavnímu soudu, než podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout. II/b Ve vztahu ke stěžovatelčině ústavní stížnosti vůči napadanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004 nutno považovat její ústavní stížnost za návrh nepřípustný. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavních stížnostech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Výjimkou je pouze mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle druhého odstavce téhož ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy k rozhodné skutečnosti došlo, anebo v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. (61 C) 25 C 326/92, stěžovatelka podmínky přípustnosti ústavní stížnosti v té části, jež směřuje proti napadanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004, stanovené v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nenaplnila. Ta totiž proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004 podala odvolání, jež bylo odmítnuto usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005, č.j. (61 C) 25 C 326/92-135. Proti takto specifikovanému usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005 stěžovatelka ovšem neuplatnila odvolání, které však bylo posledním procesním prostředkem, jenž měla k dispozici, o kteréžto možnosti byla rovněž náležitě poučena v závěru usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005. Na tomto podkladě je pak nutno vnímat ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti napadanému rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004, stejně jako její případnou ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005, jako návrh nepřípustný. Ústavní soud současně nepřehlédl, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005 bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004 jako opožděné, přičemž správnost usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2005 stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nezpochybnila. Včasné odvolání proti rozsudku soudu I. stupně je zákonným prostředkem, který měla stěžovatelka k dispozici na ochranu svých práv, pokud se tedy ona dopustila procesního pochybení v podobě opožděného podání odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004, tímto se připravila o příležitost vystavit toto rozhodnutí přezkumu v odvolacím řízení. Za situace, kdy stěžovatelka nedala odvolacímu soudu možnost, aby se věcí zabýval, jelikož svým vlastním jednáním zapříčinila, že opravný prostředek, který jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, nevyčerpala řádně, není Ústavní soud s ohledem na zásadu subsidiarity, vyjádřenou v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, oprávněn napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004 přezkoumávat. Ústavní soud se zabýval také tím, zda jsou v posuzované záležitosti splněny předpoklady ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, nicméně k takovémuto závěru Ústavní soud nedospěl. Z těchto důvodů pak Ústavní soud shledal ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 2. 2004, č.j. (61 C) 25 C 326/92-111, za nepřípustnou a jako takovou ji v této části mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. II/c Pokud se jedná o ústavní stížnost stěžovatelky v té části, jíž se domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 19. 7. 2004, a usnesení krajského soudu ze dne 28. 6. 2005, Ústavní soud stěžovatelku předně odkazuje na již vyslovené v části II/b tohoto rozhodnutí. Ze spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, sp. zn. 126 Nc 1418/2004, Ústavní soud zjistil, že krajský soud odvolání stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočka Havířov, ze dne 19. 7. 2004 odmítl, když své rozhodnutí odůvodnil odkazem na ustanovení § 44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Z ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu plyne, že žalobou pro zmatečnost může účast