IV.ÚS 4316/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4316/12 ze dne 19. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Tomáše Lichovníka, ve věci stěžovatele Václava Bouše, právně zastoupeného advokátem Mgr. Danielem Volákem, Jiráskova 413, Litvínov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012 č. j. 29 Cdo 3246/2010-1599 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2008 č.j. 1 Ko 540/2007-571, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. K návrhu vedlejších účastníků byl na majetek stěžovatele usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2003 č. j. 27 K 1019/2000-56 prohlášen konkurz. Soud prvního stupně při právním posouzení návrhu z hlediska osvědčení úpadku stěžovatele dospěl k závěru, že navrhovatel a další věřitel, jímž je Finanční úřad v Litvínově, úpadek stěžovatele náležitě osvědčili. Vrchní soud k podanému odvolání svým usnesením ze dne 19. 5. 2004 č. j. 1 Ko 79/2004-89 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. K podanému dovolání Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 28. 6. 2007 č. j. 29 Odo 1127/2004-294 citované usnesení vrchního soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud spatřoval pochybení obecných soudů především v tom, že žádný ze soudů si neopatřil skutková zjištění o tom, kdy se pohledávka finančního úřadu stala splatnou, aby bylo lze ověřit, zda je naplněn znak neschopnosti splácet závazky po delší dobu. Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu, aby se řádně vypořádal po skutkové a právní stránce nejen s otázkou splátkového kalendáře u pohledávky finančního úřadu, ale i s tvrzením dlužníka, podle něhož byl schopen úhrady svých závazků. V následujícím řízení vrchní soud vydal usnesení ze dne 7. 2. 2008 č. j. 1 Ko 540/2007-571, jímž potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 10. 2003 č.j. 27 K 1019/2000-56. Odvolací soud v tomto usnesení konstatoval, že doplnil dokazování ohledně pohledávky finančního úřadu tím, že si opatřil sdělení ze dne 9. 1. 2008, z něhož se podává, že ke dni prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, evidoval za dlužníkem pohledávku v celkové výši 3.965.583,54 Kč. Podle sdělení finančního úřadu stěžovatel nedodržel splátkový kalendář ujednaný v roce 1999 a z toho důvodu přistoupil finanční úřad k exekuci, a to formou exekučních příkazů. Z uvedeného pak podle stěžovatele soud nesprávně dovodil, že nebyl schopen po dlouhou dobu plnit své závazky. Stěžovatel dále uvedl, že v řízení před odvolacím soudem řádně vysvětlil, jak fungoval dohodnutý systém splácení pohledávky finančního úřadu, kdy nájemci jeho nemovitosti, po dohodě s finančním úřadem, hradili určitou část pohledávky stěžovatele prostřednictvím exekučních příkazů vystavených na konkrétního poddlužníka pronajímatele. Uvedené potvrdil též příslušný finanční úřad ve svém sdělení ze dne 27. 11. 2003 a 9. 1. 2008. Ve prospěch finančního úřadu bylo dále zřízeno zástavní právo na nemovitostech ve vlastnictví stěžovatele, které vzhledem k výše uvedené dohodě nebylo realizováno. Ve sdělení finančního úřadu byla rovněž potvrzena pravidelnost úhrad a vymožená částka 3.352.664,- Kč. Proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje především na skutečnost, že v jeho případě nebyly prokázány podmínky pro prohlášení konkurzu. Obecné soudy se např. nevypořádaly s jeho tvrzením, podle něhož byl stěžovatel schopen splácet své dluhy, neboť jeho majetek přesahoval výši dlužné částky. Postup soudů považuje stěžovatel za svévolný, neboť tyto zcela rezignovaly na přezkum merita věci, nesprávně dovodily platební neschopnost stěžovatele a osvědčení pohledávek navrhovatele, aniž se zabývaly přezkumem pohledávek, které stěžovatel v řízení kvalifikovaně popřel a navrhovatel neprokázal jejich pravost. Stěžovatel považuje rozhodnutí obecných soudů za zneužití práva a návrh navrhovatele na prohlášení konkurzu za šikanózní. Odvolací soud se v řízení zaměřil pouze na otázku insolventnosti stěžovatele ve vztahu k jeho pohledávce vůči finančnímu úřadu, aniž přitom posoudil, zda navrhovatel na prohlášení konkurzu vůbec osvědčil existenci splatných a neuhrazených pohledávek vůči stěžovateli. Stěžovatel namítá, že porušení procesních pravidel v postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu dosáhlo takové intenzity, že se jedná o exces z mantinelů zásady volného hodnocení důkazů. Přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2012 doplnil stěžovatel svoji právní argumentaci v tom smyslu, že soud prvního stupně prohlásil konkurz na jeho majetek na základě pohledávky jediného navrhovatele JUDr. Rendla ze dvou směnek vlastních, a to bez nařízení ústního jednání. Co se týče druhého věřitele, tedy finančního úřadu, obecné soudy zcela pominuly námitky, že v době prohlášení konkurzu byla na účtech stěžovatele částka, která převyšovala zůstatek závazku vůči finančnímu úřadu. Soudy zcela pominuly, že pohledávka finančního úřadu nebyla splatná v plném rozsahu, neboť dohodou mezi správcem daně a stěžovatelem o splátkovém kalendáři došlo k odložení splatnosti daňové povinnosti. Skutečnost, zda jsou daňové pohledávky stěžovatele spláceny exekučně či mimoexekučně, je pro závěr o insolvenci dlužníka nerozhodná. Stěžovatel přitom vychází ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998 sp. zn. Cpjn 19/98, v němž bylo dovozeno, že je-li dlužník schopen - objektivně vzato - zaplatit splatnou pohledávku věřitele, není však k její úhradě ochoten, nejsou splněny podmínky úpadku ve smyslu § 1 odst. 2 věty první zákona o konkurzu a vyrovnání. Stěžovatel rovněž namítal, že měl dostatek existujícího likvidního majetku k uspokojení svých věřitelů již v době rozhodování soudu I. stupně o návrhu na prohlášení konkurzu, ale z důvodu, že pohledávky buď plnil postupně dle sjednaného splátkového kalendáře, nebo je neuznával, nedošlo k jejich vyrovnání. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy zpochybnil pravost pohledávek JUDr. Rendla, které mají vycházet z právních úkonů, jež jsou absolutně neplatné. Této otázce se přitom obecné soudy vůbec nevěnovaly, absolutní neplatnost právního úkonu jsou přitom povinny zkoumat z úřední povinnosti. Vedlejší účastník řízení JUDr. Rendl uplatnil vůči stěžovateli smluvní pokutu a úroky z prodlení dosahující 70-80 % p. a., což jednoznačně náleží mezi znaky lichevní smlouvy. Závazek stěžovatele byl podle něj v lichevní smlouvě "přezajištěn", a to nejen úrokem a smluvní pokutou, ale též vznikem zástavního práva, což má svědčit o nevyrovnanosti smluvního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Uvedené námitky stěžovatel v řízení před obecnými soudy opakovaně namítal, ty se jimi však nezabývaly. Pochybnosti o pravosti pohledávek přitom vyjádřil i Nejvyšší soud. Podle náhledu stěžovatele konkurzní soud nesprávně nahrazoval sporné řízení, nedostatek osvědčení pohledávek "překlenul" svévolnou úvahou, že není zapotřebí provést dokazování a bez nařízení jednání prohlásil na majetek stěžovatele konkurs, aniž by mu poskytl spravedlivý proces. Z výše uvedených důvodů má stěžovatel za to, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a atrahovat na sebe právo přezkumného dohledu. Proto ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže totiž ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; to proto, že Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k jejich přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. k posouzení otázky, zda v řízeních (rozhodnutími v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka. Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nic