IV.ÚS 432/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 432/23 ze dne 11. 4. 2023 N 61/117 SbNU 293 Požadavky na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MAFRA, a. s., sídlem Karla Engliše 519/11, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 25 Cdo 2243/2022-931, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a V. M., zastoupené Mgr. Janem Poláčkem, advokátem, sídlem Zlatnická 1127/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 25 Cdo 2243/2022-931 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 25 Cdo 2243/2022-931 se zrušuje. III. Vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 28 C 172/2017 se podává, že rozsudkem obvodního soudu č. j. 28 C 172/2017-823 ze dne 13. 9. 2021 byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni (vedlejší účastnici řízení před Ústavním soudem) 700 000 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy. V rozsahu dalších 6 000 000 Kč byla žaloba zamítnuta. Nemajetková újma měla být způsobena, zjednodušeně řečeno, tím, jak deníky a internetové portály vydávané stěžovatelkou informovaly o vedlejší účastnici v souvislosti s jejím trestním stíháním (vedlejší účastnice byla obžalována z vraždy šesti osob a posléze byla soudem obžaloby zproštěna). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 22 Co 9/2022-902 ze dne 24. 2. 2022 prvostupňové rozhodnutí co do výroků ve věci samé potvrdil. 3. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž k řešení vznesla tři právní otázky. Zaprvé, městský soud se podle stěžovatelky odchýlil od rozhodovací praxe tím, že jednotlivá sdělení (jimiž měla vzniknout újma) posuzoval izolovaně mimo kontext jednotlivých článků i celé trestní věci. Zadruhé, Nejvyšší soud měl zodpovědět, zda městský soud postupoval správně, když navýšil finanční zadostiučinění z toho důvodu, že stěžovatelka v řízení trvala na tom, že nejednala protiprávně; tato otázka dosud podle stěžovatelky nebyla v judikatuře řešena. Zatřetí, městský soud se měl odchýlit od rozhodovací praxe tím, že částka přiznaná vedlejší účastnici spolu s částkami, které vysoudila ve sporech s dalšími médii, převyšuje částku, kterou obdržela jako náhradu újmy od státu. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť otázky týkající se kritérií předestřených stěžovatelkou již byly Nejvyšším soudem řešeny, městský soud zohlednil všechna relevantní kritéria, nepominul, že na vzniku újmy se podílely stát i další subjekty, při úvaze o výši plnění vycházel z vedlejší účastnici již přiznaných náhrad nemajetkové újmy a výši zadostiučinění porovnal i s náhradami přiznanými v jiných sporech. Z toho vyplývá, že zadostiučinění přiznané vedlejší účastnici není zjevně nepřiměřené. 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud na v dovolání vznesené otázky, a to zejména na první dvě, neodpověděl, čímž zasáhl do jejího práva na soudní ochranu. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky nikterak nevypořádal s argumentací, podle které posuzoval městský soud jednotlivá sdělení izolovaně, ani s argumentací, že městský soud nesprávně zvýšil finanční zadostiučinění kvůli tomu, že stěžovatelka s žalobou vedlejší účastnice nesouhlasila. Stěžovatelka následně rekapituluje argumentaci, kterou k těmto dvěma otázkám v dovolání předložila. 5. Podle stěžovatelky se Nejvyšší soud zaměřil jen na přiměřenost přiznané částky, které se dotýkala toliko třetí v dovolání vznesená otázka. I ta však mířila jiným směrem, než čím se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí zabýval. Stěžovatelka v této souvislosti poukazovala na to, že částky přiznané vedlejší účastnici vůči médiím ve svém souhrnu významně převyšují částku přiznanou od státu za trestní stíhání, ačkoli sám městský soud dospěl k závěru, že v zásadní a převyšující míře byla vedlejší účastnici újma způsobena již samotným stíháním a širokým zpravodajstvím o něm, přičemž za takto způsobenou újmu odpovídá stát. II. Procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). III. Průběh řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 8. Nejvyšší soud jako účastník řízení setrval na svém stanovisku, že vznesené otázky byly podrobně rozebrány např. v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1752/2019 ze dne 17. 12. 2020 a sp. zn. 25 Cdo 2422/2019 ze dne 15. 4. 2021. Odvolací soud podle Nejvyššího soudu uvážil všechna rozhodující kritéria a nepominul, že na vzniku újmy se podílely stát i další mediální subjekty, nebyl tak důvod aby Nejvyšší soud jeho rozhodnutí korigoval. Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. 9. Vedlejší účastnice uvedla, že hlavním důvodem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a s výší poskytnutého zadostiučinění. Skutková zjištění však Ústavnímu soudu přehodnocovat nepřísluší a stejně tak mu nepřísluší výklad a aplikace podústavního práva. V tomto směru může Ústavní soud korigovat pouze excesy, k nimž však v neprospěch stěžovatelky v posuzované věci podle vedlejší účastnice nedošlo. 10. Stejně tak ani úkolem Nejvyššího soudu dle vedlejší účastnice není bezbřehý přezkum rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně, nejde-li o otázky zásadního právního významu, které by zakládaly přípustnost dovolání a jejichž nesprávné právní posouzení by vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci, v daném typu sporů tedy ke zjevnému excesu, tj. k přiznání zadostiučinění ve zjevně nepřiměřené výši. Výše přiznaného zadostiučinění pak sice podle vedlejší účastnice je nepřiměřená, avšak nepřiměřeně nízká, přičemž jde o zhruba devítinu denního výnosu stěžovatelky za prodej vlastních výrobků a služeb. Nejvyšší soud tak podle vedlejší účastnice postupoval správně, když dovolání odmítl. V dovolání vymezené otázky vedlejší účastnice považuje vesměs za námitky proti skutkovým závěrům, a to navíc námitky neopodstatněné, neboť stěžovatelka skutkové závěry soudů zkresluje. Veškeré stěžovatelkou zmíněné právní otázky pak byly podle vedlejší účastnice vyřešeny v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Vedlejší účastnice dále ve vyjádření staví vlastní argumentaci k jednotlivým v dovolání vzneseným otázkám, přičemž uzavírá, že by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. 11. Vedlejší účastnice vnímá obsah ústavní stížnosti jako pokračování znevažujícího přístupu stěžovatelky k principům právního státu a jako naprostou absenci úcty k základním právům vedlejší účastnice, resp. jiné osoby, která by se ocitla ve srovnatelném postavení. Zásah do hmotných práv a pocit zmaru vedlejší účastnice byl podáním ústavní stížnosti dále prohlouben, a vedlejší účastnice proto nemohla ústavní stížnost pominout a nevyjádřit se k ní. Navrhla proto, aby jí bylo podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. 12. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatelka setrvala na námitkách uplatněných v ústavní stížnosti. 13. Ústavní soud rozhodl podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nemohl očekávat další objasnění věci. IV. Vlastní posouzení 14. Ústavní soud předně poznamenává, že petitem i argumentací je ústavní stížnost zaměřena na rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že se podle stěžovatelky dostatečně nevypořádal s jejím dovoláním. Ústavní soud se tedy zabýval právě tím, zda je napadené rozhodnutí řádně odůvodněno. Ústavní soud naopak nyní neřešil, zda obvodní soud a městský soud přiléhavě uvážily relevantní kritéria či zda přiznanou výši zadostiučinění lze považovat