IV.ÚS 433/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 433/07 ze dne 17. 7. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Smetanovy sady 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. prosince 2006 č. j. 11 Co 570/2006-321, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a 1. MUDr. D. H. a 2. ČSOB Pojišťovna, a. s. jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě 13. února 2007, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jímž tento jako soud odvolací v řízení o žalobě stěžovatelky o náhradu škody na zdraví změnil ve výrocích o nákladech řízení rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 4. května 2006 č. j. 28 C 262/2004-260. Stěžovatelka se domnívá, že Krajský soud v Plzni svým rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jeho rozhodnutí je založeno na aplikaci jiného ustanovení o. s. ř. než jaké mělo být ve věci užito a odůvodnění tohoto rozhodnutí postrádá aspekt přesvědčivosti. Stěžovatelka především namítá, že při rozhodování o nákladech řízení měl soud aplikovat ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat jí náhradu nákladů řízení z žalované, nikoliv přisouzené částky, neboť základ nároku byl v posuzovaném případě dán a rozhodnutí o výši plnění záviselo zcela na znaleckém posudku, neboť výpočet poškození zdraví je otázkou navýsost odbornou. Stěžovatelka má za to, že celý komplex norem, upravujících institut odpovědnosti za škodu, je založen na ochraně práv a oprávněných zájmů poškozeného. K účelnému uplatňování těchto práv stěžovatelka vynaložila nemalé finanční prostředky, přičemž úkony právních služeb byly uskutečněny v období, kdy tarifní hodnotou byla celá výše žalované částky. Takový postup je zákonem právě v ust. § 142 odst. 3 předvídán. Aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 150 o. s. ř. proto považuje za nezákonnou a z toho důvodu navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni, jakož i spis Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 28 C 262/2004. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že tvrzení stěžovatelky o dotčení jejího práva na spravedlivý proces nepovažuje za správné. Stěžovatelka dle něj pouze nesouhlasí se závěry odvolacího soudu učiněnými ohledně nákladů řízení mezi účastníky, které se následně promítly do jeho rozhodnutí. Tyto závěry odvolací soud vyjádřil a odůvodnil ve svém rozhodnutí a trvá na nich, pročež na ně i odkazuje. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 20. září 2004 domáhala po MUDr. D. H. (1. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) zaplacení částky 6.220.200,- Kč z titulu náhrady škody na zdraví (resp. náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění), která stěžovatelce vznikla následkem dopravní nehody žalované, a to jako patnáctinásobek částek dosud stěžovatelce na bolestném žalovanou (resp. ČSOB Pojišťovnou, a. s., vedlejším účastníkem na straně žalované) vypočteného a vyplaceného. Při ústním jednání dne 8. dubna 2005 vzala stěžovatelka co do částky 396.000,- Kč zpět a soud řízení ohledně této částky zastavil. Rozsudkem ze dne 4. května 2006 soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce částku 719.520,- Kč do tří měsíců od právní moci rozhodnutí (výrok I.). Co do zbytku žalobu zamítl (výrok II.), uložil žalované povinnost uhradit stěžovatelce plnou náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce stěžovatelky ve výši 142.101,55 Kč (výrok III.) a uložil žalované zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň - město plnou náhradu nákladů řízení, které nesl stát, do tří měsíců od právní moci rozhodnutí, ve výši 100.007,- Kč. Soud konstatoval, že je nepochybné, že ke vzniku nároku na bolestné a ztížení společenského uplatnění u stěžovatelky došlo, předmětem sporu zůstalo posouzení, zda je či není (případně o kolik) možno navyšovat hodnotu bolestného a ztížení společenského uplatnění u žalobkyně (§ 444 obč. zák ve spojení s § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb.). Soud na základě znaleckých posudků vyčíslil bodovou hodnotu bolestného a ztížení společenského uplatnění a v souladu s § 7 odst. 3 vyhlášky navýšil zhodnocení bolestného o dalších 70 % a ztížení společenského uplatnění o dalších 80 %. O náhradě nákladů rozhodl dle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. a § 160 odst. 3 o. s. ř. Věcí se zabýval k odvolání podanému proti výrokům III. a IV. vedlejším účastníkem na straně žalované (2. vedlejší účastník v řízení před Ústavním soudem) Krajský soud v Plzni. Odvolací soud stížností napadeným usnesením změnil napadené výroky tak, že žalované uložil zaplatit na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 50.776,11 Kč do tří měsíců od právní moci rozhodnutí k rukám právního zástupce stěžovatelky (žalobkyně) a ve výroku o nákladech státu tak, že uložil žalované uhradit České republice na nákladech placených státem částku 11.501,- Kč do tří měsíců od právní moci rozhodnutí na účet soudu prvního stupně. Proti žalobkyni České republice právo na náhradu nákladů placených státem nepřiznal a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel z toho, že o nákladech řízení obecně, pokud není stanoveno jinak, soud rozhoduje podle úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) V případech, kdy má účastník neúspěch pouze v nepatrné části nebo kdy závisí rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, může mu soud podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznat plnou náhradu nákladů řízení. V předmětné věci bylo žalobě vyhověno pouze v nepatrné části. Ještě před zahájením řízení vedlejší účastník na základě pojistné smlouvy uzavřené s žalovanou plnil žalobkyni (stěžovatelce) a vyplatil jí náhradu škody na zdraví v maximální výši, kterou mu příslušné právní předpisy umožňují vyplatit bez rozhodnutí soudu. Od počátku řízení požadovala žalobkyně (stěžovatelka) zaplacení patnáctinásobku odškodnění za bolestné i za snížení společenského uplatnění, v průběhu řízení vzala částečně žalobu zpět, ovšem pouze ve velmi nepatrné části. Odvolací soud však nepřisvědčil závěrům stěžovatelky i soudu prvního stupně stran aplikace ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. na danou věc, neboť zde dle něj nebyla výše plnění odvislá zcela od znaleckého posudku. Podle § 142 o. s. ř. totiž nelze postupovat, jestliže znalecký posudek byl proveden k doložení základu nároku, což je typický případ sporů o náhradu škody na zdraví. Plnou náhradu nákladů lze přiznat jen tehdy, pokud se znaleckým posudkem stanoví přímo výše plnění. Dle odvolacího soudu lze uvažovat o tom, že výše plnění závisí na úvaze soudu tehdy, pokud soud určuje výši nároku postupem dle § 136 o. s. ř. Pokud soud hodnotí, zda byly splněny předpoklady vzniku nároku, nejde tu o úvahu soudu o výši plnění, ale o právní posouzení základu věci. Ani v tomto ohledu se tedy odvolací soud se závěry soudu prvního stupně a námitkami žalobkyně neztotožnil. Připustil však, že v dané věci záleželo rozhodnutí ve věci na úvaze soudu v tom smyslu, že soud hodnotil míru ztížení společenského uplatnění (nikoliv bolesti). V přezkoumávané věci se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala proti žalované peněžitého plnění z titulu náhrady škody na zdraví za situace, kdy před podáním žaloby jí bylo vedlejším účastníkem za žalovanou plněno v maximální možné výši. Je zřejmé, že jiným způsobem se odškodného domoci nemohla, na druhé straně od samého počátku požadovala takový násobek odškodného, z něhož jí v konečném výsledku byl přiznán pouze zlomek. Na svém návrhu po celou dobu i po provedení znaleckých posudků trvala. Na stranu druhou, byť byla v řízení převážně neúspěšná, k obraně svých práv využila služby advokáta a nelze po ní nyní spravedlivě požadovat, aby náklady na něj vynaložené nesla ze svého. Z uvedených důvodů odvolací soud použil ust. § 150 o. s. ř. a přiznal žalobkyni (stěžovatelce) právo na náhradu nákladů řízení, při určení odměny za zastoupení advokátem však vycházel z částky přiznané žalobkyni napadeným rozsudkem a nikoliv z částky požadované. Odvolací soud dále přistoupil ke změně výroku o přiznání nákladů řízení státu, neboť aplikaci ust. § 148 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř shledal nesprávnou, stejně jako postup soudu rozhodujícího o nákladech vzniklých státu v okamžiku, kdy nebyly beze zbytku vyčísleny. V dané věci měla žalobkyně (stěžovatelka) úspěch v poměnu 11,5 % a žalovaná měla úspěch v poměru 88,5 %. V opačných poměrech tedy měly obě účastnice v řízení neúspěch a v těchto poměrech je jim možno uložit platit náklady státu. Žalobkyně (stěžovatelka) je osvobozena od soudního poplatku, nelze jí tedy povinnost k ú