IV.ÚS 433/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 433/19 ze dne 28. 6. 2019 N 122/94 SbNU 421 K odměně ustanoveného advokáta za zastupování vůči státu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Rittera, advokáta, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. 69 Co 292/2018-1058 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2018 č. j. 25 C 118/2012-1044, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto: I. Usneseními Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. 69 Co 292/2018-1058 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2018 č. j. 25 C 118/2012-1044 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jeho právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právem na ochranu vlastnictví podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. 69 Co 292/2018-1058 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2018 č. j. 25 C 118/2012-1044 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 5. 2012 č. j. 25 C 118/2012-52 bylo rozhodnuto, že žalobci v řízení před okresním soudem byl ustanoven k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů, a to stěžovatel. Usnesení nabylo právní moci ve výroku ohledně ustanovení právního zástupce dne 1. 6. 2012. 3. Okresní soud rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2018 č. j. 25 C 118/2012-1044 tak, že se určuje právnímu zástupci žalobce - tj. stěžovateli - odměna za zastupování ve výši 71 269 Kč (výrok I) a že odměna bude proplacena po právní moci tohoto usnesení ze státních prostředků (výrok II). Okresní soud mj. uvedl, že přezkoumal vyúčtování ustanoveného právního zástupce (stěžovatele) a konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatel byl žalobci ustanoven právním zástupcem až ke dni 1. 6. 2012, tak stěžovateli nemůže být přiznána odměna zástupce za převzetí právního zastoupení dne 23. 8. 2011 a sepis žaloby ze dne 26. 3. 2012, když v této době nebyl zástupce (stěžovatel) žalobci ustanoven soudem, ale jednal na základě předložené plné moci. 4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 69 Co 292/2018-1058 výše rubrikované usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud zejména uvedl, že stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by bylo možno přiznat odměnu za úkony učiněné předtím, než byl zástupcem ustanoven. Takovou možnost nelze dovodit ani z § 138 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř."), neboť zpětné osvobození se vztahuje toliko na osvobození od soudních poplatků. Nevztahuje se však na odměnu za úkony posléze ustanoveného advokáta. Jestliže stěžovatel vystupoval v řízení na základě plné moci, pak mu odměna za úkony učiněné na základě plné moci předtím, než byl v řízení ustanoven, přiznána být nemůže. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho výše uvedených práv, přičemž uvádí, že soud ustanovuje účastníkovi řízení právního zástupce obvykle z toho důvodu, a tak tomu bylo i v tomto případě, že účastník není schopen sám před soudem plnohodnotně jednat, podávat soudu písemné návrhy, tedy není schopen ani napsat a podat žalobu. Proto právní problém s takovým občanem nejdříve musí projednat advokát, a dojde-li k závěru, že je toho k obraně práv občana zapotřebí, žalobu jménem občana vypracuje a podá na soud. Teprve poté dochází k rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a poučení podle § 30 odst. 1 o. s. ř. o možnosti podat žádost o ustanovení právního zástupce. Ustanovit právního zástupce občanovi před podáním žaloby soudy odmítají a stejně tak odmítají občanovi žalobu sepsat samy. V mnohých případech by k vyřízení žádosti o ustanovení právního zástupce před podáním žaloby ani vzhledem k běhu zákonných lhůt nebyl čas. Není-li občan sám schopen před soudem jednat, stejně by nejspíš požádal o pomoc se sepisem podobné žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, tedy před zahájením řízení, advokáta. Postup obecných soudů v této věci však byl v jednoznačném rozporu s § 138 odst. 1 a 3 o. s. ř., pročež se stěžovatel domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. 7. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá podle jeho názoru ústavněprávní relevanci, neboť stěžovatel fakticky toliko zpochybňuje právní závěr krajského soudu vyvozený z výkladu § 138 odst. 1 a 3 o. s. ř., že zpětná účinnost se vztahuje toliko na osvobození od soudních poplatků. Krajský soud setrvává na svém názoru, že odměna za zastupování náleží zástupci ustanovenému podle § 30 o. s. ř. až za úkony právní služby provedené po právní moci usnesení o jeho ustanovení, proto navrhuje ústavní stížnost, která nedosahuje ústavněprávní roviny, odmítnout. 8. Okresní soud ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí. 9. Výše rubrikovaná vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, který Ústavnímu soudu sdělil, že setrvává na své právní argumentaci, a zdůraznil, že soud o žádosti o ustanovení právního zástupce rozhoduje až v průběhu řízení. To se zahajuje podáním návrhu na jeho zahájení. Tento návrh však obvykle není účastník schopen vypracovat sám, takže bez ustanoveného zástupce by nejspíš podán nebyl a nebylo by ani zahájeno řízení. To by mohlo mít pro žalobce nepříznivé důsledky, zejména při zmeškání některé z rozhodných lhůt. Mnohdy usnesení o ustanovení zástupce nabývá z různých důvodů právní moci až v průběhu řízení, po koncentraci, nebo někdy i po právní moci rozhodnutí ve věci samé. V takových případech by bylo právo na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 Listiny) zmařeno. Z uvedených důvodů na své ústavní stížnosti setrvává. IV. Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti 10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud předně konstatuje, že rozhodování o odměně advokáta coby ustanoveného zástupce či opatrovníka podle § 140 odst. 2 o. s. ř. je co do podstaty odlišné od rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníků řízení podle § 142 a násl. o. s. ř., byť v obou případech zpravidla jde především o odměnu a hotové výlohy advokáta. Je totiž třeba vyjít z toho, že je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a jiný postup v takovém případě zpravidla nelze považovat za správný a spravedlivý [srov. nález ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 (N 82/41 SbNU 79)]. 12. Úvahy krajského soudu, jak je vyjádřil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, o principiální podružnosti rozhodování o náhradě nákladů řízení z hlediska zachování práva na spravedlivý proces tedy v daném případě nejsou namístě. Jde totiž o výkon povolání (podnikatelské činnosti)