IV.ÚS 433/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 433/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného Mgr. Katarínou Hájkovou, advokátkou, sídlem Hvozdecká 1364/21, Brno, proti I. výroku usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. prosince 2020 sp. zn. 15 EXE 1834/2017 a příkazu k úhradě nákladů exekuce Mgr. Jana Škarpy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, ze dne 20. listopadu 2020 č. j. 206 EX 568/17-261, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Mgr. Jana Škarpy, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Mgr. Jan Škarpa, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 4 (dále jen "exekutor"), byl Okresním soudem ve Znojmě (dále jen "okresní soud") dne 7. 11. 2017 pod č. j. 15 EXE 1834/2017-20 a dne 31. 1. 2018 pod č. j. 15 EXE 1834/2017-47 pověřen vedením exekuce na majetek stěžovatele pro vymožení pohledávky nezletilého J. D. (dále jen "nezletilý") přiznané rozsudkem okresního soudu ze dne 25. 11. 2015 č. j. Nc 1020/2014-254 ve výši 120 000 Kč, a to z titulu dlužného výživného, a dále pro běžné výživné. Napadeným příkazem exekutora byla stěžovateli uložena povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce ve výši 21 162,90 Kč (I. výrok) a vedlejšímu účastníkovi náklady exekuce ve výši 1 899,70 Kč (II. výrok). 3. Stěžovatel podal proti příkazu k úhradě nákladů exekuce námitky, v nichž zejména uvedl, že dlužné výživné bylo vypočteno nesprávně. Exekutor námitkám stěžovatele nevyhověl a předložil je k rozhodnutí okresnímu soudu, který napadeným usnesením změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce ve II. výroku tak, že náklady vedlejšího účastníka činí 4 247,10 Kč, a ve zbývajícím rozsahu příkaz k úhradě nákladů potvrdil. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že výše odměny exekutora se nevypočítává z neuhrazeného zbytku dluhu v okamžiku vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, nýbrž z vymoženého plnění. S přihlédnutím k rozhodovací praxi Ústavního soudu dále okresní soud zdůraznil, že za vymožené plnění je třeba považovat každou platbu, která byla uskutečněna po doručení výzvy ke splnění povinnosti, byť byla provedena dobrovolně. V této souvislosti okresní soud provedl podrobný výpočet. K nákladům nezletilého spočívajících v právním zastoupení okresní soud uvedl, že nezletilý byl řádně zastoupen přímo právním zástupcem, avšak nesouhlasil se snížením odměny za převzetí zastoupení a sepsání exekučního návrhu. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel po velmi stručné rekapitulaci řízení uvádí, že okresní soud i exekutor zasáhli do jeho základních práv zejména tím, že nerespektovali závazné právní názory Ústavního soudu vyslovené v nálezu ze dne 30. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 998/09 (N 152/53 SbNU 849), konkrétně jde-li o užití vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška o odměně a náhradách soudního exekutora"). Nesprávné užití mělo spočívat v určení základu odměny exekutora v rozporu s § 5 odst. 1 a 4 této vyhlášky. Exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce uvedl, že základem pro výpočet odměny je částka 120 000 Kč, která měla odpovídat výši vymáhané povinnosti, tedy měsíčnímu plnění ve výši 3 000 Kč po dobu 40 měsíců. V nyní posuzované věci však podle stěžovatele měla být základem odměny výše vymoženého plnění bez zahrnutí nákladů exekuce a nákladů oprávněného, konkrétně částka 42 300 Kč. V průběhu řízení rovněž došlo k částečnému zastavení exekuce co do částek 3 400 Kč a 8 124 Kč. Stěžovatel dále předkládá svůj výklad § 5 odst. 4 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora, podle něhož toto ustanovení má pouze představovat maximální výši základu pro výpočet odměny exekutora, a nikoliv že v každém případě, a to i tehdy, trvala-li by exekuce kratší dobu, má základ odměny odpovídat pětinásobku roční výše plnění. Stěžovatel v závěru namítá, že právní zástupce nezletilého nebyl oprávněn k jeho zastupování v řízení o zastavení exekuce. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují součást rozhodovacího procesu. Žádnou z uvedených vad Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. 7. Základem stěžovatelovy argumentace je nesouhlas s výpočtem nákladů exekuce exekutora a nezletilého uložených mu k náhradě. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), platí, že mezi náklady exekuce spadá mimo jiné odměna exekutora, resp. podle § 87 odst. 2 exekučního řádu platí, že oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku. Z § 5 odst. 1 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora vyplývá, že základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění nezahrnujícího náklady exekuce a náklady oprávněného. Z § 5 odst. 4 vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora dále plyne, že je-li vedena exekuce na základě exekučního titulu, ve kterém se oprávněnému přiznává nárok na opětující se plnění, je základem pro určení odměny součet hodnot plnění, která mají být vymožena, přičemž jde-li o plnění na dobu neurčitou, na dobu života nebo na dobu delší než pět let, je základem pro určení odměny pětinásobek hodnoty ročního plnění. Z uvedeného je zřejmé, že uložení povinnosti hradit náklady exekutorovi a ostatním účastníkům a určení jejich výše jsou předmětem podústavního práva, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům a exekutorům. Ústavní soud není zásadně oprávněn do řešení těchto otázek ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. 8. Ústavní stížnost v nyní posuzované věci v žádném z bodů nedosahuje ústavní roviny a žádá pouhou revizi výpočtu odměny exekutora a vedlejšího účastníka, a proto představuje zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud nad tento závěr dodává, že ani exekutor ani okresní soud při výpočtu odměny exekutora nevybočili z právní úpravy a respektovali závěry vyslovené v nálezu