IV.ÚS 434/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 434/07 ze dne 17. 10. 2007 N 164/47 SbNU 167 K povinnosti soudu vyjádřit subjektivní stránku trestného činu ve skutkové větě výroku trestního rozsudku   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 17. října 2007 sp. zn. IV. ÚS 434/07 ve věci ústavní stížnosti D. L. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 12 To 232/2006 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 2 T 99/2005, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 12 To 232/2006 a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. 2 T 99/2005 se ruší, neboť těmito rozhodnutími a řízením, jež jim předcházelo, bylo pro nerespektování čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odůvodnění I. 1. Ústavní stížností, včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucího z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 95 a 96 Ústavy České republiky. 2. Namítané porušení ústavních kautel spatřuje stěžovatel v tom, že soudy prvních dvou stupňů nevycházely ze správného a úplného zjištění skutkového stavu; především neprovedly žádné důkazy k prověření podstaty jeho obhajoby spočívající v tom, že vzhledem k tíživé finanční situaci a k nemožnosti nastoupit do zaměstnání nebyl schopen přispívat na výživu syna částkami určenými soudem. Při posouzení úmyslného neposkytování výživného vycházely tyto soudy výlučně ze závěrů opatrovnického soudu a formálních písemných zpráv, aniž by samy posoudily jeho rodinnou a sociální situaci. Dále stěžovatel namítá, že u jednání obou soudů nebyl přítomen a byl mu uložen nepodmíněný (správně podmíněný) trest odnětí svobody bez ohledu na podmínky konkrétního případu. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že závažná pochybení soudů nižších stupňů nenapravil, a to za situace, kdy i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhoval, aby dovolání bylo vyhověno. 3. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. 5. Nejvyšší soud především odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a konstatoval, že posouzení dovolacích námitek stěžovatele bylo v tomto rozhodnutí řádně odůvodněno. Nad rámec důvodů obsažených v napadeném usnesení uvedl, že nalézací soud nepochybil, pokud za situace, kdy po provedeném dokazování učinil shodné skutkové závěry, vycházel ze závěrů opatrovnického soudu. Řízení před soudy v nepřítomnosti stěžovatele proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a rovněž stěžovatelem zdůrazňované zdravotní potíže v poslední době nemohly mít zásadní vliv na výroky o jeho vině, neboť prvého skutku se dopustil zcela a druhého skutku z podstatné části před více než čtyřmi roky. Obstát by neměla ani námitka, že Nejvyšší soud při svém rozhodování nepřihlédl k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, neboť Nejvyšší soud k tomuto vyjádření přihlížel, nebyl jím však nikterak vázán. Dle názoru předsedy senátu postupem Nejvyššího soudu a jeho rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. 6. Krajský soud v Hradci Králové konstatoval, že jeho rozhodnutí vycházelo z řádně zjištěných skutkových okolností případu a bylo v souladu s běžnou právní teorií a praxí. 7. Okresní soud v Náchodě uvedl, že námitkami stěžovatele týkajícími se provedených důkazů a jejich hodnocení, které uvedl v ústavní stížnosti, se již podrobně zabýval Nejvyšší soud, a proto na odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu lze odkázat. Zdůraznil, že neúčast u hlavního líčení stěžovatel omluvil svojí finanční situací, a nikoliv nepříznivým zdravotním stavem. Opatrovnický spis byl pouze jedním z provedených důkazů a všechny důkazy byly hodnoceny ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. 8. Všichni shora uvedení účastníci navrhli, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta, příp. zamítnuta, a vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 9. Nejvyšší státní zastupitelství a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se ve smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdala postavení vedlejšího účastníka. 10. Okresní státní zastupitelství v Náchodě uvedlo, že opatrovnický soud obsáhle prováděl dokazování osobních poměrů stěžovatele paralelně s probíhajícím trestním řízení, a to v rozsahu překračujícím rozsah dokazování potřebný pro účely trestního řízení, takže soud prvního stupně nepochybil, pokud závěry opatrovnického soudu převzal. Provedené důkazy byly řádně vyhodnoceny, právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo a jeho ústavní stížnost by měla být Ústavním soudem zamítnuta. III. 11. K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 2 T 99/2005, ze kterého zjistil následující: 12. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 6. 4. 2006 č. j. 2 T 99/2005-233 byl stěžovatel uznán vinným dvěma trestnými činy zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona spáchanými úmyslně, kterých se dle skutkových vět odsuzujícího rozsudku dopustil (stručně řečeno) tím, že v době od 1. 10. 2001 do 31. 3. 2002 a dále v době od 1. 12. 2002 do 26. 10. 2004 ničím nepřispěl na výživu svého syna M. L., ač mu pravomocnými rozsudky Okresního soudu v Náchodě bylo uloženo platit výživné v určených částkách k rukám matky syna, takže za uvedená období dluží na výživném 3 600 Kč a 14 600 Kč. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu dvou a půl roku. 13. Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2006 č. j. 12 To 232/2006-249 podle ustanovení § 256 trestního řádu zamítnuto. 14. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1264/2006 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. IV. 15. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy České republiky), tudíž ani další řádnou odvolací instancí, pročež není v zásadě oprávněn vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů, a je oprávněn do ní zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich rozhodnutími v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. V intencích takto limitovaného přezkumu byla posouzena i projednávaná ústavní stížnost. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, garantovaný zejména čl. 36 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí i řízení jim předcházející především v tomto směru a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. 16. Zásadní námitka stěžovatele spočívá v tom, že zejména soud prvního stupně se nedostatečným způsobem vypořádal s jeho obhajobou, dle níž v době, kdy nepřispíval na výživu svého syna, neměl dostatek finančních prostředků na úhradu stanoveného výživného a nebyl schopen si tyto prostředky opatřit. Z provedeného dokazování, při kterém nalézací soud vycházel téměř výlučně ze závěrů opatrovnického soudu, nevyplynulo, že vyživovací povinnost neplnil úmyslně, a nebyla tudíž prokázána subjektivní stránka trestných činů, kterými byl uznán vinným. 17. Této podstatné námitce stěžovatele Ústavní soud přisvědčil. 18. Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu, dle níž jsou všechny orgány činné v trestním řízení povinny hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. 19. V předmětné věci soud prvního stupně v odůvodn