IV.ÚS 434/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 434/17 ze dne 30. 11. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti PetroJet, s. r. o., se sídlem Chotěšovská 680/1, 190 00 Praha 9, IČ: 27183220, zastoupené JUDr. Jiřím Ctiborem LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Národní 973/41, 110 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2016 č. j. 4 To 67/2016-17664, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2014 č. j. 30 T 7/2011-16741, za účasti 1. Vrchního soudu v Olomouci a 2. Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a za účasti A) Vrchního státního zastupitelství v Ostravě a B) Specializovaného finančního úřadu, nábř. kpt. Jaroše 1000/7, 170 00 Praha 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní soud obdržel dne 10. února 2017 návrh ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se obchodní společnost PetroJet, s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Stěžovatelka konkrétně namítá porušení článku 2 odst. 2, článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 1 a 4, článku 26 odst. 1, článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 2 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil: 1) Dne 9. září 2010 stěžovatelka, za účelem zajištění spotřební daně pro provoz daňového skladu, složila na účet Generálního ředitelství cel č. 040037-0047723011/0710, vedený u České národní banky, částku 100 000 000 Kč (dále jen "peněžní prostředky"). 2) Policie České republiky, Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality, Služba kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Brno (dále jen "policejní orgán"), po předchozím souhlasu státního zástupce, usnesením ze dne 15. října 2010 č. j. OKFK-244-425/TČ-2009-200236 (dále jen "usnesení o zajištění peněžních prostředků") zajistila shora uvedené peněžní prostředky stěžovatelky. Policejní orgán tak učinil na základě podezření, že zajištěné peněžní prostředky byly výnosem z trestné činnosti, konkrétně zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zák., spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, a zvlášť závažného zločinu účast na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. 3) Proti usnesení o zajištění peněžních prostředků podala stěžovatelka stížnost, již Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 2. února 2011 sp. zn. 6 To 9/2011 zamítl, jako nedůvodnou. 4) Dne 31. prosince 2012 byl shora uvedený účet Generálního ředitelství cel zrušen a zajištěné peněžní prostředky byly deponovány na vnitřním účtu České národní banky č. 30486021/0710. 5) V průběhu trestního řízení stěžovatelka opakovaně požádala o zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků (žádostmi ze dne 20. ledna 2011, 22. června 2012 a 3. dubna 2013). Jejím žádostem, jakož i následným stížnostem, orgány činné v trestním řízení nevyhověly. 6) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. září 2013 č. j. 30 T 7/2011-15149 uznal obviněné 1. R. V., 2. R. V., 3. D. G., 4. J. H., 5. T. Š., 6. E. U. a 7. R. Z. vinnými shora uvedenými zvlášť závažnými zločiny. 7) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. dubna 2014 sp. zn. 4 To 69/2013 zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve výrocích o trestech u celkem šesti obviněných a následně o těchto trestech znovu rozhodl. 8) Na základě exekučního příkazu Specializovaného finančního úřadu (dále jen "správce daně") ze dne 10. dubna 2014 č. j. 85501/14/4000-27901-109550 na přikázání jiné peněžité pohledávky stěžovatelky ve výši 147 816 112 Kč (dále jen "exekuční příkaz"), Česká národní banka dne 7. července 2014 vyplatila zajištěné peněžní prostředky ve prospěch účtu správce daně. 9) Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 5. září 2014 č. j. 30 T 7/2011-16741, rozhodl dle § 79a odst. 3 tr. řádu, ve znění do 17. března 2017, o zrušení zajištění peněžních prostředků stěžovatelky. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil odkazem na § 79a odst. 2 větu sedmou, část za středníkem tr. řádu, v témže znění, z něhož plyne, že s peněžními prostředky, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí prováděného k uspokojení pohledávky státu nakládat bez předchozího souhlasu předsedy senátu nebo v přípravném řízení státního zástupce. Protože zajištěné peněžní prostředky byly dne 7. července 2014 vyplaceny na základě exekučního příkazu na uhrazení pohledávky státu, krajský soud zrušil zajištění peněžních prostředků stěžovatelky. Krajský soud zdůvodnil své rozhodnutí tím, že po výkonu daňové exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky stěžovatelky, zajištění peněžních prostředků již nebylo třeba, protože finanční prostředky již byly převedeny na úhradu pohledávky státu za stěžovatelkou. 10) Své usnesení o zrušení zajištění krajský soud doručoval pouze jednatelce stěžovatelky, paní Ing. Věře Šiškové, ačkoliv stěžovatelka byla již od počátku trestního řízení právně zastoupena advokátem JUDr. Jiřím Ctiborem LL.M., Ph.D. Právní zástupce stěžovatelky se o této vadě v doručování dozvěděl až dne 12. října 2016 při nahlížení do spisu, jenž se v tu dobu nacházel u Nejvyššího soudu. 11) Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. července 2016 č. j. 5 Tdo 749/2015-350 dovolání všech sedmi obviněných odmítl. 12) Dne 14. října 2016 podala stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce stížnost proti usnesení krajského soudu ze dne 5. 9. 2014, v níž namítala mj. vadný postup krajského soudu při doručování jeho usnesení. Dne 14. listopadu 2016 zaslal krajský soud právnímu zástupci stěžovatelky napadené usnesení s tím, že uznal své pochybení při doručování tohoto usnesení. Stěžovatelka podala proti - již řádně doručenému - usnesení krajského soudu opětovně stížnost. 13) Usnesením ze dne 1. prosince 2016 č. j. 4 To 67/2016-17664, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "stížnostní soud") stížnosti proti usnesení krajského soudu projednal a zamítl. III. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu ohledně zajištěných peněžních prostředků, který vyústil až v napadené usnesení o zrušení zajištění peněžních prostředků. Dle stěžovatelky bylo prý celé řízení týkající se zajištěných peněžních prostředků stiženo závažnými procesními vadami. V prvé řadě stěžovatelka namítá, že usnesení o zajištění peněžních prostředků není řádně a přesvědčivě odůvodněno (poukazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/2005, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Stěžovatelka tvrdí, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro zajištění peněžních prostředků, neboť prý po celou dobu trestního stíhání orgány činné v trestním řízení jednoznačně nepopsaly, jakým způsobem se měli obvinění dopustit trestné činnosti, která jim byla kladena za vinu. Stejně tak z usnesení o zajištění peněžních prostředků údajně nevyplývá, jak byla do trestné činnosti obviněných zapojena stěžovatelka. Jestliže následně obecné soudy považovaly důkazní situaci za dostačující pro rozhodnutí o vině obviněných, měly též rozhodnout o osudu zajištěných peněžních prostředků. Protože však orgány činné v trestním řízení žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující zajištění peněžních prostředků nezjistily, měly vyhovět některému z návrhů stěžovatelky na zrušení, případně omezení zajištění peněžních prostředků. Stěžovatelka proto dovozuje, že usnesení o zajištění peněžních prostředků je nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a prý nezákonné, jakož i porušující princip zákazu libovůle. Orgány činné v trestním řízení prý zajistily peněžní prostředky stěžovatelky preventivně, nikoliv na základě konkrétních zjištění, která by takový postup odůvodnila. Dále stěžovatelka brojí proti postupu obecných soudů, jež jí prý nepřiznaly postavení osoby zúčastněné, ačkoliv s ohledem na možnosti rozhodnutí o zajištěných peněžních prostředcích (tj. uložení ochranných opatření zabrání věci, případně zabrání jiné majetkové hodnoty, neboť peněžní prostředky nebyly vlastnictvím žádného z obviněných) jí takové postavení zákonitě náleželo. Navíc v situaci, kdy nadále přetrvávaly důvody zajištění jejích peněžních prostředků, bylo zcela namístě, aby krajský soud se stěžovatelkou jednal jako s osobou zúčastněnou a přiznal jí její veškerá procesní práva. Stěžovatelka se domnívá, že přiznaly-li by jí obecné soudy postavení zúčastněné osoby, věnov