IV.ÚS 434/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 434/21 ze dne 23. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 č. j. 6 Tdo 1013/2020-331 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2020 č. j. 10 To 94/2020-294, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 12. 2019 č. j. 1 T 99/2019-267 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako řidič traktoru s obracečem sena v závěsu v úmyslu odbočit vlevo na místo ležící mimo komunikaci započal s traktorem odbočovat vlevo ve chvíli, kdy již byl předjížděn motocyklem, signalizujícím předjíždění, a bez toho, aby se v souladu s požadavkem zvýšené opatrnosti přesvědčil o bezpečnosti tohoto odbočovacího manévru, aby tento manévr náležitě signalizoval, načež v protisměrném jízdním pruhu došlo ke střetu levé zadní části traktoru s přední částí smýkajícího se motocyklu, jehož řidič utrpěl těžkou újmu na zdraví a spolujedoucí osoba na motocyklu utrpěla újmu na zdraví. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 287 073,92 Kč a poškozené zdravotní pojišťovně uhradit způsobenou škodu ve výši 188 412 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě jeho vlastní výpovědi, výpovědi poškozených a znaleckého posudku. Z těchto důkazů dovodil, že stěžovatel zahájil odbočovací manévr až v okamžiku, když motocykl poškozeného již byl v levém pruhu, přičemž tuto skutečnost mohl pomocí zrcátek zaznamenat a střetu tak zabránit. Poškozený již tuto možnost neměl. Zda měl stěžovatel včas zapnuté směrové světlo nelze z důkazů zjistit. Nicméně samotné zapnutí směrového světla nezbavuje řidiče povinnosti neohrozit řidiče jedoucího za ním. Z pouhého zapnutí směrového světla nelze odvozovat, že řidič zajistil bezpečnost účastníků provozu. Tomu odpovídá zásada tzv. omezené důvěry, podle níž se musí odbočující řidič přesvědčit o bezpečnosti svého manévru. Eventuální protiprávní chování poškozeného nemůže stěžovatele vyvinit. Stěžovatel odbočovací manévr zahájil jednoznačně až v okamžiku, když již byl předjížděn poškozeným jedoucím v levém pruhu. 3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Popis skutku krajský soud částečně upravil, když do něj doplnil, že stěžovatel nedbal zvýšené opatrnosti a nepřesvědčil se, že svým manévrem neohrozí řidiče jedoucí za ním, a zejména vyškrtl, že stěžovatel nesignalizoval svůj úmysl odbočit. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, a dále k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému bolestné ve výši 200 952 Kč a poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 131 888 Kč. Argumentaci okresního soudu doplnil krajský soud tím, že povinnost odbočujícího řidiče má dva prvky, jedním je světelně signalizovat úmysl odbočit a druhým je dbát zvýšené opatrnosti při samotné změně směru jízdy. Za počátek odbočovacího manévru nelze podle krajského soudu chápat okamžik světelné signalizace, ale až okamžik změny směru jízdy. Zapnutím světelné signalizace se tedy povinnosti řidiče nevyčerpávají, ale posouvají se do druhé fáze odbočování, v níž má povinnost neohrozit změnou směru jízdy ostatní účastníky provozu. Právě tuto povinnost stěžovatel zanedbal. Nezbytným předpokladem pro zahájení odbočovacího manévru totiž je, aby se řidič přesvědčil o dopravní situaci za sebou. Tvrzení stěžovatel, že tak učinil, nemůže podle krajského soudu obstát, neboť v takovém případě by musel (podle znaleckého posudku) motocykl poškozeného vidět. Uvedené pochybení je o to vážnější jednak proto, že stěžovatel jel s traktorem s obracečem sena, a tedy nutně nižší rychlostí, a dále sám vypověděl, že věděl o přítomnosti dvou motocyklů. První ho stačil předjet, a mohl tedy předpokládat, že jej bude předjíždět i druhý motocykl. Zároveň se stěžovatel nemůže dovolávat toho, že jej poškozený neměl předjíždět, neboť tento manévr nebyl v daném místě zakázán. Při respektování zásady in dubio pro reo dále krajský soud doplnil, že určitou míru spoluzavinění nese i poškozený, neboť se nepodařilo prokázat, zda a kdy stěžovatel začal signalizovat svůj úmysl odbočit. Vyšší míru porušení povinností shledal nicméně krajský soud na straně stěžovatele, který řídil stroj s velmi nízkou rychlostí a omezenou akcelerací, což je relevantní při manévru, při němž dochází k překřížení vozovky, což vyžaduje zvýšenou pozornost řidiče. Dále stěžovatel věděl, že se za ním pohybuje i druhý motocykl. U poškozeného je třeba vycházet z toho, že předjížděl traktor signalizující odbočení. Pro účely výroku o náhradě způsobené újmy stanovil krajský soud míru zavinění stěžovatele na 70 procent. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není tzv. extrémní rozpor. Velkou částí námitek (např. týkajících se porušení zásady in dubio pro reo) se Nejvyšší soud nemohl pro jejich povahu zabývat. S právním hodnocením stěžovatelových povinností (a jejich porušení) se pak Nejvyšší soud ztotožnil. Ani Nejvyšší soud nespojuje počátek odbočovacího manévru se světelnou signalizací, ale až s okamžikem změny směru jízdy. Z provedených důkazů je zřejmé, že stěžovatel poté, co dal znamení pro odbočení, již situaci za sebou nesledoval. Odbočovací manévr zahájil v okamžiku, kdy byl poškozený za jeho vozidlem zhruba 30 metrů, a to v levém jízdním pruhu, a byl dobře viditelný. Vzhledem k nízké rychlosti vlastní jízdy nemohl stěžovatel spoléhat na to, že pouhé zapnutí signalizačních světel zajišťuje bezpečnost ostatních účastníků provozu. Ostatně sám stěžovatel vypověděl, že motocykl zaregistroval až v okamžiku nárazu. Zároveň byl jediný, kdo mohl střetu od okamžiku odbočování zabránit. Uvedené závěry přitom nezpochybňuje ani stěžovatelem citovaná judikatura. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že do odsuzujícího rozsudku se nikterak nepromítla podstatná skutečnost, zda stěžovatel dával signalizaci o odbočování včas, tedy ještě předtím, než poškozený započal s předjížděním. Soudy totiž nesprávně spojily odbočování až se samotným okamžikem změny směru jízdy, v němž je však již řidič vozidla značně omezen ve svých možnostech. Tomu musí podle stěžovatele odpovídat závěr soudů, co po řidiči lze spravedlivě požadovat v rámci "zvýšené opatrnosti". Dále namítá, že jeho vina byla v dané trestní věci od začátku presumovaná z toho důvodu, že byl účastníkem dopravní nehody bez zranění. I přes pochybnosti o průběhu nehody, popsané znalcem, byl odsouzen. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou proto v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž veškeré důkazy byly interpretovány v jeho neprospěch. Podle stěžovatele tak nebylo prokázáno, že by porušil povinnost zvýšené opatrnosti a nebyla ničím vyvrácena jeho výpověď, že udělal vše, co mohl a měl. Právní výklad povinností řidiče odbočujícího vozidla, podle nějž musí sledovat situaci za sebou po celou dobu odbočovacího manévru, považuje stěžovatel za absurdní a v praxi nerealizovatelný. To podle stěžovatele potvrzuje i rozsudek N