IV.ÚS 436/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 436/22 ze dne 15. 6. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky Metrostav Infrastructure a. s., sídlem Koželužská 2246/5, Praha 8, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti předvoláním a souvisejícím poučením k veřejným zasedáním Vrchního soudu v Praze ve věcech vedených pod sp. zn. 4 To 11/2019 a sp. zn. 2 To 127/2020 a proti jinému zásahu Vrchního soudu v Praze spočívajícímu v tom, že Vrchní soud se stěžovatelkou zamýšlí nakládat jako s obviněnou, spojené s návrhem na zrušení § 10 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a s návrhem na rozhodnutí o předběžném opatření, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: 1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 14. 2. 2022 se stěžovatelka na Ústavním soudu domáhá zrušení předvolání a poučení k veřejnému zasedání Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 4 To 11/2019 a zákazu, aby vrchní soud v tomto řízení bez dalšího pokračoval se stěžovatelkou jako s obžalovanou, zejména konáním veřejného zasedání nařízeného na dny 21. 3. až 22. 3. 2022 a 24. 3. 2022 a rozhodováním o její vině a trestu, neboť dle stěžovatelky tím byla porušena její ústavně zaručená základní práva dle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 Listiny, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Stěžovatelka současně navrhla Ústavnímu soudu, aby vydal předběžné opatření, jímž by zakázal vrchnímu soudu jednat s ní jako s obžalovanou do doby pravomocného skončení řízení o této ústavní stížnosti. 3. Dne 31. 3. 2022 bylo Ústavnímu soudu doručeno rozšíření ústavní stížnosti proti předvolání stěžovatelky k veřejnému zasedání vrchního soudu na dny 6. až 8. 4. 2022 v řízení vedeném u něj pod sp. zn. 2 To 127/2020 jako obžalované, přičemž porušení svých ústavně zaručených základních práv stěžovatelka spatřuje v zásadě ve stejném postupu jako ve věci uvedené výše v bodě 1. Stěžovatelka v tomto podání avizovala, že do patnácti dnů podá k ústavní stížnosti rovněž návrh na zrušení části právního předpisu - zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoTOPO"). 4. S rozšířením ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla rovněž vydání předběžného opatření, jímž by Ústavní soud zakázal vrchnímu soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 4 To 11/2019 a pod sp. zn. 2 To 127/2020 se stěžovatelkou jako s obžalovanou. 5. Dne 19. 4. 2022 stěžovatelka Ústavní soud informovala, že lhůta, kterou si sama stanovila pro předložení návrhu na zrušení části ZoTOPO, se ukázala jako příliš krátká, a avizovala, že návrh podá do 2. 5. 2022, čemuž stěžovatelka dostála. Dne 2. 5. 2022 proto byl Ústavnímu soudu doručen návrh na zrušení § 10 ZoTOPO, a to pro rozpor s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 36 Listiny a čl. 39 Listiny. 6. Svou ústavní stížnost stěžovatelka odůvodnila zejména tím, že vrchní soud ji "vtahuje" do trestních řízení, která byla zahájena mimo jiné i proti stěžovatelčině ovládající osobě, společnosti Metrostav a. s., se sídlem Koželužská 2450/4, Praha 8 (dále jen "ovládající osoba"). Stěžovatelka brojí proti tomu, že vrchní soud nevydal o procesním nástupnictví usnesení, ale toliko ji předvolal k veřejnému zasedání. Přechod trestní odpovědnosti dle § 10 ZoTOPO je přitom hmotněprávním institutem, ke kterému absentuje procesní úprava. Stěžovatelka se proti svému vtažení do trestních řízení nemohla bránit, vstupuje do něj až ve stádiu odvolacího řízení, čímž byla porušena zásada dvojinstančnosti trestního řízení, která je garantována i čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Stěžovatelka je nucena vstoupit do takového stadia řízení, v němž je již omezena možnost přezkoumávat skutkový stav. 7. Stěžovatelce je tedy rovněž tímto postupem bráněno v realizaci práva na obhajobu. Byla jí nabídnuta možnost se připojit k odvolání ovládající osoby či je doplnit, aniž by jí k tomu byla stanovena lhůta. Situace, kdy stojí v řízení vedle sebe jak stěžovatelka, tak ovládající osoba, a odvolání ovládající osoby má být považováno i za odvolání stěžovatelky, je dle jejího názoru v rozporu s právem na spravedlivý proces, neboť takový postup opomíjí možnou kolizi zájmů obou subjektů. Stěžovatelka poukazuje detailně na problémy chybějící procesněprávní úpravy, které dle jejího názoru nelze řešit prostřednictvím analogie. Rozebírá i nedostatky hmotněprávní úpravy § 10 ZoTOPO, která podle ní směřuje zejména na případy univerzální sukcese, ačkoliv v jejím případě šlo o sukcesi singulární, a to relativně nepodstatnou. Postup, který zvolil vrchní soud, dle stěžovatelky taktéž neobstojí v testu proporcionality. 8. Návrh na rozhodnutí o předběžném opatření zdůvodňuje stěžovatelka tím, že její věc přesahuje její vlastní zájmy, což uznává i sám vrchní soud, nadto připustil-li Ústavní soud výjimečně meritorní přezkum usnesení o zahájení trestního stíhání, tím spíše by měl připustit meritorní přezkum postupu vrchního soudu, k němuž dochází v mnohem pokročilejším stadiu trestního řízení. Stěžovatelce po jejím soudu rovněž hrozí neodvratná újma, a to "vzhledem k tržnímu a mediálnímu prostředí", v němž se nachází stěžovatelka i předmětné trestní věci. Ta mají citelně negativní dopad i na její právo podnikat. Jelikož intervenující státní zástupce navrhuje uložit stěžovatelce trest zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži na dobu 10 let, což by pro stěžovatelku vzhledem k tomu, že plnění veřejných zakázek představuje dominantní součást její ekonomické činnosti, mohlo být likvidační. Jelikož ve věci vedené pod sp. zn. 4 To 11/2019 vrchní soud uplatnil právní názor, že došlo k automatickému procesnímu nástupnictví stěžovatelky do procesních práv ovládající osoby, existuje výrazné riziko, že stejně bude postupovat i ve věci vedené pod sp. zn. 2 To 127/2020. 9. Zrušení § 10 ZoTOPO pak odůvodňuje stěžovatelka tím, že zcela chybí procesní úprava na něj navazující. Možnost subjektů, na něž trestní odpovědnost takto přešla, se hájit, je tím značně omezena a není vyloučeno, aby k jejich vtažení do řízení došlo až ve fázi odvolacího či dovolacího řízení. Tuto mezeru v zákoně nelze překlenout analogií a je nutno trvat na tom, aby trestní stíhání právních nástupců trestně odpovědné právnické osoby bylo zahájeno postupem dle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Ačkoliv si stěžovatelka je vědoma priority ústavně konformní interpretace před derogací, § 10 ZoTOPO již dle jejího názoru ústavně nekonformně interpretovaly tři senáty vrchního soudu, a proto již ze své podstaty vybočuje z ústavněprávního rámce. Napadené ustanovení neobstojí rovněž v testu proporcionality. 10. I v hmotněprávní rovině stěžovatelka spatřuje důvody pro derogaci napadeného ustanovení. Objektivní přechod trestní odpovědnosti bez možnosti liberace nemůže dle stěžovatelky obstát v testu proporcionality. I v případě odpovědnosti právnické osoby za přestupek, ba i za trestný čin dle ZoTOPO, umožňují právnické osobě se odpovědnosti zprostit. Jen odpovědnost právní nástupkyně trestně odpovědné právnické osoby dle § 10 ZoTOPO žádnou takovou možnost nestanovuje, nevyžaduje žádné zavinění ani kvazizavinění, přičemž jednání této nástupnické právnické osoby z povahy věci nemusí mít nic společného s původním trestným činem právní předchůdkyně. To vysvítá o to více v případech singulární sukcese. Stěžovatelka pak dále obsáhle argumentuje pro závěr, proč je uplatnění přechodu trestní odpovědnosti v důsledku aplikace § 10 ZoTOPO obecně i v jejím případě v rozporu s ústavním pořádkem, zejména s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 39 Listiny, čl. 8 Listiny a čl. 36 Listiny. 11. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatelů, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost však všechny tyto procesní předpoklady nesplňuje. 12. Ústavní soud se musel zabýval přípustností ústavní stížnosti. Dle § 75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. 13. Řízení dle čl.