IV.ÚS 437/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 437/22 ze dne 3. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Rady, zastoupeného JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. prosince 2021 č. j. 6 Afs 197/2020-85 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2020 č. j. 8 Af 5/2017-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a obou napadených rozsudků se podává, že stěžovatel koupil ve zdaňovacím období 4. čtvrtletí roku 2014 za účelem výkonu ekonomické činnosti (pronájmu) bytovou jednotku na adrese X, a deklaroval její pronájem jinému plátci daně k jeho ekonomické činnosti. V daňovém přiznání na zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2015 stěžovatel uplatnil nárok na nadměrný odpočet daně ve výši 3 559 414 Kč za nákup dané nemovitosti. Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 10. 11. 2015 č. j. 6951471/15/2006-52525-109874 vyměřil stěžovateli daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") ve výši 25 830 Kč za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku 2015, přičemž neuznal stěžovateli uplatněný nárok na nadměrný odpočet daně. Správce daně nezpochybnil, že stěžovatel pořídil uvedenou nemovitost, nicméně neprokázal, že by tato nemovitost byla využita k ekonomické činnosti - uskutečněným plněním s nárokem na odpočet podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2015 (dále jen "zákon o DPH"). 3. Odvolání proti rozhodnutí správce daně zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 28. 11. 2016 č. j. 50761/16/5300-22442-709739 a rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel neprokázal, že svoji nemovitost pronajímal jinému plátci DPH (obchodní společnosti RENTIA S.A.M., spol. s r. o., dále jen "nájemkyně") k uskutečňování jeho ekonomické činnosti, což je nezbytnou podmínkou pro uplatnění odpočtu daně u nájmu nemovité věci ve smyslu § 56a odst. 3 zákona o DPH. Z opakovaných místních šetření na adrese nemovitosti nebyla zjištěna jakákoliv ekonomická činnost nájemkyně, ani řádné označení její provozovny. V bytě nebyl nikdo přítomen. Poštovní schránka k bytu byla označena jmény "Rada - Hrstková", stěžovatel i Vladěna Hrstková (přítelkyně stěžovatele) byli na dané adrese přihlášeni k trvalému pobytu, Vladěna Hrstková zde měla nahlášeno místo podnikání a byla zde zjištěna nálepka s jejím označením, jakož podnikající fyzické osoby. Nájemkyně naopak neměla nahlášenou provozovnu na živnostenském úřadě. Nájemné bylo hrazeno hotově, což bylo v souladu se smlouvou o pronájmu, u níž měl však vedlejší účastník za to, že je pouze formální. Nájemní smlouva byla sepsaná vágně, neobsahovala např. nic o vybavení bytu, o výpovědi z nájmu a ani nebyl sepsán předávací protokol s vyznačením hodnot elektroměru, vodoměru či plynoměru. Podle vyjádření obchodní společnosti Pražská energetika, a. s., stěžovatel při uzavírání smlouvy o energiích k odběrnému místu na adrese X vystupoval jako fyzická osoba nepodnikající. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") podanou žalobu stěžovatele zamítl. Kromě posouzení výše uvedených skutkových závěrů soud shledal nedůvodnou námitku, podle které vedlejší účastník měl provést společné místní šetření přímo v pronajatých prostorách dne 9. 12. 2016, jelikož takové šetření nemohlo kvůli značnému časovému odstupu od zdaňovacího období prokázat splnění podmínek pro uznání nároku na nadměrný odpočet. Návrh na vyslechnutí nájemkyně a správce objektu jako svědka vznesl stěžovatel až v žalobě. Soud tak tyto důkazy nemohl provést. Bylo povinností stěžovatele, aby důkazy označil již v průběhu daňového řízení, chtěl-li účinně zpochybnit závěr vedlejšího účastníka o neunesení důkazního břemene. 5. Proti rozsudku městského soudu se stěžovatel bránil kasační stížností. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že podstatou posuzované věci je, zda nájemkyně užívala předmětný byt k ekonomické činnosti, a není důležité, zda stěžovatel či jeho přítelkyně v bytě bydleli. Správce daně nabyl důvodné pochybnosti o tom, zda nájemkyně užívá byt k ekonomické činnosti, které stěžovatel v průběhu daňového řízení neodstranil. Stěžovatel nepodal návrh na pokračování v dokazování ve smyslu § 90 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a ani v podaném odvolání nenavrhl doplnění dokazování. Nejvyšší správní soud uvedl, že v daňovém řízení je to primárně daňový subjekt, na němž spočívá důkazní břemeno. Daňové řízení není ovládáno zásadou vyšetřovací, přesto správce daně např. prováděl místní šetření, a to i v odvolacím řízení, v němž vyzval i nájemkyni k poskytnutí součinnosti, která mu však žádné relevantní skutečnosti nesdělila. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s hodnocením skutkového stavu, ke kterému dospěl městský soud. Souhlasil rovněž s městským soudem, že provedení opětovného místního šetření by nevedlo ke správnému zjištění skutkového stavu vzhledem k časovému odstupu od posuzovaného zdaňovacího období. Soud poukázal i na prvotní vyjádření stěžovatele v daňovém řízení, podle kterého o využití bytového prostoru nájemkyní k její ekonomické činnosti nic neví a ani nájemkyně mu nic nesdělila. Nejvyšší správní soud uvedl, že doplnění důkazů soudem je s přihlédnutím k principu plné jurisdikce v obecné rovině možné, avšak v řízení, ve kterém je předmětem sporu neunesení důkazního břemene, je situace odlišná a nelze provádět důkazy nové, resp. doplňovat dokazování z daňového řízení. Stěžovatel měl důkazy předložené v řízení před městským soudem navrhnout již v daňovém řízení. Nejvyšší správní soud nemohl přihlížet k čestnému prohlášení, které stěžovatel doplnil v řízení o kasační stížnosti, jelikož jde o námitku založenou na skutečnostech uplatněných po vydání rozsudku městského soudu [§ 109 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.")]. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že již v podaném odvolání navrhoval provedení místního šetření ohledně vnitřku nemovité věci. Městský soud následně námitku týkající se neprovedení místního šetření považoval za nedůvodnou s odkazem na časový odstup. Daňové řízení však probíhá z podstaty věci vždy zpětně. 7. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozsudek ze dne 22. 5. 2009 č. j. 2 Afs 35/2009-91 uvedl, že v soudním řízení již není možné doplňovat důkazní návrhy k přezkumu neunesení důkazního břemene v daňovém řízení. Toto tvrzení však z daného rozsudku neplyne. 8. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud "odbyl" jeho návrh na provedení čestného prohlášení za důkaz. Toto prohlášení obsahovalo nové skutečnosti, které stěžovatel zjistil od obyvatele předmětného domu o místním šetření provedeném v roce 2015. 9. Správní orgány porušily právo stěžovatele účastnit se místních šetření. Stěžovatel se o místních šetřeních dozvěděl až náhodně v řízení před Nejvyšším správním soudem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je jako celek přípustná (avšak nikoliv každá vznesená námitka), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů. 12. Těžištěm posuzované věci je otázka, zda stěžovatel odstranil pochybnosti správních orgánů, resp. zda by je mohl odstranit v případě, že by správní