IV.ÚS 439/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 439/24 ze dne 4. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky nadace Fürst von Liechtenstein Stiftung, sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2023 č. j. 1 Afs 170/2023-36, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2023 č. j. 43 Af 6/2022-103, rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. února 2022 č. j. 4796/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4798/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4799/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4800/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4801/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4802/22/5100-00460-711180, ze dne 7. února 2022 č. j. 4803/22/5100-00460-711180 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 26. července 2021 č. j. 3625440/21/2100-11460-200796, ze dne 26. července 2021 č. j. 3712099/21/2100-11460-200796, ze dne 26. července 2021 č. j 3712299/21/2100-11460-200796, ze dne 26. července 2021 č. j. 3712453/21/2100-11460-200796, ze dne 26. července 2021 č. j. 3712599/21/2100-11460-200796, ze dne 26. července 2021 č. j. 3712852/21/2100-11460-200796 a ze dne 26. července 2021 č. j. 3712933/21/2100-11460-200796, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Středočeský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), podle čl. 6 odst. 1, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění a příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 potvrdil stěžovatelce usnesením ze dne 29. 11. 2013 č. j. 27 D 2010/2012-118 nabytí dědictví po Františku Josefu II., knížeti z Lichtenštejna, který zemřel v roce 1989. Dědictví zahrnovalo řadu nemovitostí v katastrálních územích Klokočná, Květnice, Mukařov u Říčan, Žernovka, Nehvizdy, Strašín u Říčan, Tehov u Říčan a Vyšehořovice (dále jen "nemovitosti"). Stěžovatelka je nadací, která vlastní a spravuje majetek lichtenštejnského knížecího rodu a na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 byla zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí. Daňové přiznání k dani z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2014 podala stěžovatelka v roce 2015 u Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen "finanční úřad"). Na základě tohoto daňového přiznání vydal finanční úřad platební výměr na daň z nemovitých věcí za rok 2014 ve výši 123 350 Kč a platebním výměrem jí uložil pokutu za opožděné tvrzení daně ve výši 6 168 Kč. Dalšími platebními výměry finanční úřad v následujících letech 2015 až 2020 stěžovatelce vyměřil daň z nemovitých věcí za navazující roky 2015, 2016, 2017, 2018, 2019 a 2020, vždy ve výši 123 673 Kč, kterou stěžovatelka platila. 3. V mezidobí v civilním řízení rozhodl pravomocně Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 86/2016-340 ze dne 13. 7. 2016, že vlastníkem těchto nemovitostí je Česká republika. Podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 4. 2017 č. j. 22 Cdo 4750/2016-442 odmítl. Ústavní soud následně podanou ústavní stížnost stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2130/17 pro neopodstatněnost. Dne 19. 8. 2020 podalo Lichtenštejnské knížectví mezistátní stížnost proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva (dále "ESLP"), která se mj. týká otázky konfiskace těchto nemovitostí. ESLP o této stížnosti, vedené pod č. 35738/20, dosud nerozhodl. Dne 26. 7. 2021 vydal finanční úřad sedm prvostupňových rozhodnutí, jimiž podle § 117 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, nařídil obnovu řízení ve věci výše uvedených sedmi platebních výměrů na daň z nemovitých věcí za roky 2014 až 2020. 4. Stěžovatelka podala proti rozhodnutím finančního úřadu odvolání, které Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") zamítlo a rozhodnutí finančního úřadu potvrdilo. Stěžovatelka se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), domáhala zrušení napadených rozhodnutí. 5. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") žalobu napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 68 odst. e) s. ř. s., neboť prvostupňová a tím ani žalovaná rozhodnutí nemohou zasáhnout do práv stěžovatelky a proto nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1. s. ř. s. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. jsou přitom ze soudního přezkoumání vyloučeny ty úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Krajský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu konstatoval, že platební výměry byly již vykonány (vyměřená daň byla zaplacena) a samotné nařízení obnovy řízení tedy nezamezí žalobkyni ve výkonu žádného hmotného práva, ani jí nestanoví povinnost hmotněprávního charakteru. K dotčení právní sféry stěžovatelky by mohlo dojít až novým rozhodnutím ve věci. 6. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl. V podané kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud v intencích § 103 odst. 1 písm. e) zabýval již toliko tím, zda bylo odmítnutí prvostupňovým soudem zákonné. Všechny další kasační námitky byly za daného procesního stavu nerelevantní. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v předcházejícím řízení, brojí proti nezákonnému postupu finančního úřadu, který rozhodl o obnově řízení z moci úřední po uplynutí prekluzivní zákonné lhůty. Rozhodnutí o obnově řízení stojí na závěru, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, a to, že ve vztahu k dani z nemovitých věcí za dotčená zdaňovací období doposud neuplynula lhůta pro stanovení daně, protože podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu došlo k jejímu stavení po dobu řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem. Vydáním rozhodnutí o obnově řízení zasáhl finanční úřad do principu právní jistoty, která je klíčovým prvkem práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka namítá, že finanční úřad zneužil právo nařídit obnovu řízení, neboť tím nesledoval správné stanovení daně, nýbrž způsobení újmy žalobkyni prostřednictvím posílení procesního postavení České republiky v řízení před ESLP o výše uvedené mezistátní stížnosti. Obnova řízení podle názoru žalobkyně dává státu možnost tvrdit, že zhojil skutečnost, že dříve s žalobkyní zacházel jako s vlastnicí nemovitostí. 8. Stěžovatelka tvrdí, že byla jednáním finančního úřadu rovněž zasažena na jejím právu na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 11 Listiny, když byla nucena vynaložit značné finanční prostředky k minimalizaci a odvrácení škody vzniklé nezákonným obnovením řízení o stanovení daně. Jde o finanční prostředky zejména v souvislosti s právním zastoupením, administrativní prací a dalšími činnostmi, jež byly a jsou potřeba k minimalizaci následků nezákonné obnovy řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní pr