IV.ÚS 4397/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4397/12 ze dne 9. 2. 2016 N 27/80 SbNU 345 Pokuta za tzv. kartel pekáren aneb nezbytnost a přiměřenost místního šetření prováděného Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 9. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 4397/12 ve věci ústavních stížností 1. DELTA PEKÁRNY, a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 24/519, 2. OK REST, a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 24/519, zastoupených JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, a 3. PENAM, a. s., se sídlem Cejl 38, 602 00 Brno, zastoupené JUDr. Sylvií Sobolovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Jungmannova 24, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 69/2012-240 ze dne 16. 12. 2013, kterým byly pro nepřípustnost odmítnuty kasační stížnosti stěžovatelek, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 71/2012-831 ze dne 20. 9. 2012, jímž bylo rozhodnuto o žalobách stěžovatelek proti rozkladovému rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o porušení zákazu jednání ve vzájemné shodě při určování cen, a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011-619 ze dne 29. 3. 2012, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 7/2011-619 ze dne 29. 3. 2012 a č. j. 5 Afs 69/2012-240 ze dne 16. 12. 2013 a rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 71/2012-831 ze dne 20. 9. 2012 bylo porušeno právo stěžovatelek na respektování soukromého a rodinného života chráněné čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tyto rozsudky se ruší. Odůvodnění I. 1. Včasnými ústavními stížnostmi, které i v ostatním splňují podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Úvodem je třeba předeslat, že původně se stěžovatelky domáhaly kasace napadených soudních rozhodnutí každá po dvou samostatných ústavních stížnostech. Usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4397/12 ze dne 15. 4. 2014 byly všechny ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení, vedenému nadále pod sp. zn. IV. ÚS 4397/12, a to s odůvodněním, že všechny vyjmenované ústavní stížnosti týchž účastníků (navíc zastoupených advokáty z jedné advokátní kanceláře) směřují proti totožným rozhodnutím správních soudů, přičemž jedinou odlišností je, že ústavní stížnost třetí stěžovatelky, evidovaná pod sp. zn. I. ÚS 752/14, nenavrhuje, oproti ústavním stížnostem evidovaným pod sp. zn. III. ÚS 596/14 a IV. ÚS 606/14, zrušit výrok V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2013 č. j. 5 Afs 69/2012-240, který řeší otázku náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti a nedotýká se třetí stěžovatelky. II. II. a 3. Ústavní stížností, zaevidovanou pod sp. zn. IV. ÚS 4397/12, se první stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012, jakož i zrušení výroků II, III a IV v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. 4. První stěžovatelka nejprve argumentovala ve prospěch přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti kasačnímu rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2012, jímž bylo původní rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. První stěžovatelka uvedla, že byla-li by její ústavní stížnost proti ostatním rozhodnutím úspěšná, Krajský soud v Brně by byl i nadále vázán protiústavními právními názory vyslovenými v původním kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu, což první stěžovatelka z hlediska práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny označila za zcela nepřijatelný procesní stav, přičemž poukázala na judikaturu Ústavního soudu, z níž dle jejího názoru plyne možnost dosáhnout zrušení i kasačního rozhodnutí vydaného v předmětném soudním řízení. 5. Co do merita věci první stěžovatelka namítla, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále též "Úřad") dovodil protiprávní jednání stěžovatelky na základě pouhých spekulací a nepodložených dohadů, aniž by své závěry podložil jakýmikoliv důkazy prokazujícími spáchání předmětného správního deliktu stěžovatelkou. Tím, že Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud takové rozhodování Úřadu aprobovaly, zasáhly významně do jejích ústavně zaručených práv. První stěžovatelka konkrétně namítla, že v rozhodnutí Úřadu absentují všechny znaky skutkové podstaty deliktu jednání soutěžitelů ve vzájemné shodě, jak je vymezen v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů. Dle jejího názoru nebyl především prokázán a) kvalifikovaný kontakt mezi soutěžiteli. Úřad takové kontakty neprokázal, neuvedl, co bylo jejich obsahem, resp. k výměně jakých informací zde mělo dojít, ani z čeho dovodil, že k těmto neprokázaným kontaktům došlo nejpozději dne 18. 9. 2003. Dále nebyl prokázán b) projev koordinace na trhu a příčinná souvislost, kdy Úřad závěr o spáchání správního deliktu postavil výlučně na základě skutečnosti, že stěžovatelka odeslala oznámení o zvýšení cen (stejně jako řada dalších soutěžitelů) ve stejný den jako OK REST a PENAM, že v tomto oznámení uvedla (opět stejně jako řada dalších soutěžitelů) shodné důvody pro zvýšení cen jako OK REST a PENAM a že v tomto oznámení údajně uvedla, že pokud nebude jejímu návrhu na zvýšení cen vyhověno, bude nucena dodávky svého zboží ukončit, což však není pravda, jak dle první stěžovatelky výmluvně dosvědčuje samotný text předmětného oznámení. Konečně nebyl prokázán c) vliv jednání ve vzájemné shodě na hospodářskou soutěž, neboť Úřad neprokázal, že by jakékoliv potenciální (neprokázané) kontakty stěžovatelky s jinými soutěžiteli mohly mít skutečně negativní vliv na hospodářskou soutěž na relevantním trhu a že by se ceny pečiva byly vyvíjely při absenci této (neprokázané) dohody v rozhodné době jinak. 6. První stěžovatelka dále uvedla, že její jednání nemohlo mít ani potenciálně jakýkoliv protisoutěžní efekt již vzhledem k tomu, že bylo vedeno objektivní situací na relevantních trzích a že se jednalo o jednání ryze racionální a logické, navíc srovnatelné s jednáním většiny soutěžitelů podnikajících v rozhodné době na relevantním trhu. První stěžovatelka v této souvislosti vyzdvihla, že byla usvědčena spolu s ostatními stěžovatelkami z deliktu na základě zcela nepostačujících důkazů, a tím i v příkrém rozporu se zásadou in dubio pro reo. 7. První stěžovatelka dále namítla nezákonnost místních šetření provedených Úřadem za účelem shromáždění důkazů o údajném sladěném postupu všech stěžovatelek, protože tato byla provedena bez předchozího souhlasu nezávislého soudu. Rozsah místních šetření nebyl předem Úřadem nijak vymezen a stěžovatelce ani ostatním účastníkům řízení nebyly ze strany Úřadu sděleny žádné okolnosti, které by svědčily o existenci důvodného podezření ze spáchání správního deliktu. S odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen "ESLP" či "Soud") i Ústavního soudu první stěžovatelka uvedla, že nezávislým a nestranným orgánem, který jako jediný může rozhodovat o vydání příkazu k prohlídce obydlí či jiných prostor (tj. i prohlídce prostor užívaných právnickou osobou k podnikání) tak, aby byly naplněny maximy plynoucí z ústavního pořádku České republiky a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), je pouze takový orgán, jehož členové disponují nezávislostí a nestranností při svém rozhodování, čemuž Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a toliko jím prováděná místní šetření nemůžou dostát. První stěžovatelka tak v této souvislosti namítla procesní nepoužitelnost důkazů nashromážděných v souvislosti s provedenými místními šetřeními. 8. První stěžovatelka dále správním soudům vytkla porušení práva na zohlednění pozdější příznivější právní úpravy, neboť Krajský soud v Brně se s touto námitkou ve svém rozsudku vůbec nevypořádal. Nejvyšší správní soud k této námitce uvedl, že v posuzované věci se pozdější právní úprava mohla projevit nejvýše v tom, že by Úřad nezohlednil čl. 3 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy, kdyby postihoval žalobce za jednání, které by nebylo kartelovou dohodou při aplikaci tehdejšího čl. 81 Smlouvy o založení Evropského společenství. Dle názoru první stěžovatelky je tento vývod nepodložený