IV.ÚS 44/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 44/06 ze dne 5. 11. 2007 N 182/47 SbNU 401 K výkladu podmínek pro poskytnutí jednorázové peněžní částky politickým vězňům podle zákona č. 261/2001 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 5. listopadu 2007 sp. zn. IV. ÚS 44/06 ve věci ústavní stížnosti J. B. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005 č. j. 4 Ads 78/2004-59, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 12 Ca 34/2005-25 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 5. 2004 č. j. X/B, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelově žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky. I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005 č. j. 4 Ads 78/2004-59 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 12 Ca 34/2005-25 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR. II. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005 č. j. 4 Ads 78/2004-59 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004 č. j. 12 Ca 34/2005-25 se ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. 1. Včas podanou ústavní stížností, doplněnou podáním ze dne 3. 9. 2007, se stěžovatel s tvrzením o porušení práv jemu ústavně zaručených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí. Nesouhlasil s právním názorem v nich vysloveným, podle kterého mu nevznikl nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb. (dále jen "zákon č. 261/2001 Sb."); zejména oponoval Nejvyššímu správnímu soudu. Ten dovodil, že rehabilitační usnesení vydané ve stěžovatelově věci bylo porušením zákona, a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2003 sp. zn. 4 Tz 98/2003 v obdobné věci R. R. K tomu však stěžovatel namítl, že v jeho věci nikdy Nejvyšší soud porušení zákona nevyslovil a Nejvyšší správní soud není oprávněn takové porušení vyslovovat. Stěžovatel odkázal na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu k problematice usnesení o soudní rehabilitaci vydaného podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, (např. nepublikovaná usnesení I. ÚS 135/04, III. ÚS 434/03, II. ÚS 528/03) a poukázal na to, že tato usnesení byla pro Českou správu sociálního zabezpečení dostatečným podkladem pro vyplacení jednorázové peněžní částky. Nejvyšší správní soud tak vyňal rozsudek Nejvyššího soudu z kontextu jiných rozhodnutí, přičemž zcela pominul právní názor Ústavního soudu na závaznost rozhodnutí vydaných podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, jakož i postup České správy sociálního zabezpečení v obdobných případech. 2. Stěžovatel zmínil i odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 114), vydaný ve skutkově i právně obdobné věci, ve kterém Ústavní soud vyslovil právní názor, který Nejvyšší správní soud odmítl respektovat s odůvodněním, že nález spornou právní otázku neřešil. Stěžovatel však měl za to, že Ústavní soud se k dopadům rehabilitačního usnesení vydaného podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci vyjádřil jednoznačně, stejně jako i v dřívějším nálezu ze dne 6. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 565/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 222), vydaném ve věci L. K.; dle stěžovatele byla jeho věc srovnatelná s věcí L. K., a proto i právní závěry vyslovené v nálezu I. ÚS 565/03 měly být plně aplikovatelné i v jeho případě. 3. V podání ze dne 3. 9. 2007 stěžovatel doplnil svoji argumentaci odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, vyhlášený dne 24. 8. 2007, ve věci I. ÚS 712/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 107) a vyjádřil přesvědčení, že toto rozhodnutí zcela vyvrací všechny námitky, které vůči stěžovatelovu nároku vznesly Česká správa sociálního zabezpečení a správní soudy. 4. Stěžovatel souhlasil s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání. II. 5. Z připojeného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 12 Ca 34/2005, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze ze dne 29. 8. 1978 sp. zn. 3 T 193/78 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, který vykonal. K návrhu stěžovatele Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. Nt 112/2002 povolil obnovu trestního řízení [výrok 1)], trestní rozsudek zrušil ve výroku o vině a trestu [výrok 2)] a téhož dne rozsudkem sp. zn. 1 T 87/2003 zprostil stěžovatele obžaloby. Usnesením ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 1 T 87/2003 Obvodní soud pro Prahu 3 vyslovil, že stěžovatel je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, účasten na rehabilitaci a odškodnění. 6. Z důvodu věznění z politických důvodů v době od 18. 9. 1978 do 18. 9. 1980 stěžovatel požádal Českou správu sociálního zabezpečení o poskytnutí jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Česká správa sociálního zabezpečení však ústavní stížností napadeným rozhodnutím jeho žádosti nevyhověla a zamítla ji s odůvodněním, že stěžovateli nárok nevznikl, protože odsuzující rozhodnutí z roku 1978 nebylo zrušeno podle zákona o soudní rehabilitaci nebo zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Toto rozhodnutí obstálo i v následném soudním přezkumu, neboť žalobu stěžovatele Městský soud v Praze a kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadenými rozsudky zamítly. 7. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že akceptoval názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 22. 7. 2005 č. j. 3 Ads 33/2004-84, podle kterého, shrnutě vyjádřeno, existence usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci nic nemění na tom, že rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku bylo vydáno podle obecných ustanovení trestního řádu o obnově řízení, a nikoliv v řízení podle zákona o soudní rehabilitaci. Nejvyšší správní soud ve stěžovatelově věci ve shodě s citovaným rozsudkem rozšířeného senátu dospěl k závěru, že usnesení o účasti stěžovatele na soudní rehabilitaci není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. a že žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení ani Městský soud v Praze nepochybily, pokud žádost, resp. žalobu stěžovatele zamítly. 8. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že jím prezentovaný právní názor není v rozporu se stanoviskem zaujatým Ústavním soudem v nálezu II. ÚS 187/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 40), jehož se stěžovatel v kasační stížnosti dovolával, neboť ustanovení rehabilitačních předpisů je sice třeba interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob, avšak za nepřekročitelnou hranicí, kterou nelze překlenout ani extenzivním výkladem, je zásada, že na situaci výslovně upravenou právním předpisem [§ 4 písm. e) a celý třetí oddíl zákona o soudní rehabilitaci)] nelze aplikovat ustanovení řešící situaci zcela odlišnou (§ 33 odst. 2 téhož zákona), a použitím analogie tam, kde k tomu není důvod, obcházet zákon. Podle Nejvyššího správního soudu spornou právní problematiku neřešil ani nález I. ÚS 605/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 114), neboť jím byl rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušen pouze proto, že soud nepřihlédl k usnesení o účasti na rehabilitaci vydanému po rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a předloženému v průběhu řízení. V kasačním nálezu navíc Ústavní soud nikterak nepředjímal závěry ve věci samé. III. 9. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 3. 2006, podepsaném předsedou senátu 12 Ca, konstatoval, že se při svém rozhodování přiklonil k rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, neboť vyšel z toho, že trestný čin, pro který byl stěžovatel odsouzen, nebyl uveden v § 2 zákona o soudní rehabilitaci a ke zrušení odsuzujícího rozsudku podle tohoto zákona či zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu nedošlo. Pokud šlo o posouzení přípustnosti analogie ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění svého rozsudku na str. 4, kde uvedl,