IV.ÚS 44/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 44/21 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MS PRODUCTION s. r. o., sídlem Srnojedská 332, Pardubice, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. října 2020 č. j. 2 VSPH 1040/2020-A-9 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 23. července 2020 č. j. KSPA 53 INS 15608/2020-A-4, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavním pořádkem zaručených práv a svobod, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením ve věci návrhu na zahájení insolvenčního řízení na stěžovatelčin majetek rozhodl, že stěžovatelka je podle § 108 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, povinna zaplatit zálohu na náklady insolvenčního řízení ve výši 50 000 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka tvrdila, že je předlužená, resp. že má více věřitelů s pohledávkami po datu splatnosti více než 30 dnů a že tyto závazky není schopna plnit. Celkový objem závazků činí 482 140,94 Kč, přitom však nemá žádný majetek vyjma pohledávky za bývalým společníkem a jednatelem Martinem Růžičkou ve výši 245 000 Kč, tato pohledávka je promlčena, jak plyne ze závěrů soudů vyslovených v řízení, v němž byla vymáhána. 3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení krajského soudu jako věcně správné potvrdil. Vyšel z toho, že účelem zálohy je umožnit insolvenčnímu správci výkon jeho funkce, překlenout nedostatek finančních prostředků bezprostředně po rozhodnutí o úpadku a poskytnout záruku úhrady alespoň části závazků insolvenčního správce pro případ, že by je nebylo možné uhradit z majetkové podstaty. Výsledky dosavadního řízení zjevně nasvědčují, že stěžovatelka nemá majetek, z něhož by mohl být získán výtěžek k úhradě nákladů insolvenčního řízení (zde konkursu nebo nepatrného konkursu) a nemá ani žádné příjmy, které by umožnily jejich uhrazení. Lze očekávat, že odměna insolvenčního správce bude činit minimálně 45 000 Kč bez DPH, dále mu bude třeba nahradit hotové výdaje, a protože stěžovatelka nemá žádný majetek či příjmy, je nezbytné úhradu těchto nákladů zajistit zálohou. S ohledem na stěžovatelčinu ekonomickou situaci není ani maximální výše zálohy, jak ji stanovil krajský soud, podle vrchního soudu nepřiměřeně vysoká. II. Stěžovatelčina argumentace 4. Stěžovatelka proti výše uvedeným úvahám obecných soudů namítá, že interpretace a aplikace § 108 insolvenčního zákona nenaplňuje smysl a účel dané úpravy, tedy že institut zálohy nemá zabránit tomu, aby insolvenční řízení proběhlo tam, kde zákon ukládá takové řízení zahájit a kde tudíž zájem na projednání insolvenčního návrhu převažuje nad zájmem zajistit dostatečné finanční krytí nákladů insolvenčního řízení. Výklad nelze provádět izolovaně od ostatních ustanovení insolvenčního zákona, zejména bez vazby na § 98, který ukládá povinnost dlužníkovi a dalším osobám podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděli o úpadku. Povinnost zaplatit náklady konkursu má především věřitel jako navrhovatel. Požadavek na zaplacení uložené zálohy za situace, kdy nedisponuje majetkem a kdy jí zákon ukládá povinnost podat insolvenční návrh, znamená porušení práva na přístup k soudu a tzv. odepření spravedlnosti, neboť takový návrh nebude soudy nikdy projednán. 5. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nález ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. II. ÚS 266/05 (N 67/40 SbNU 669), v němž se danou problematikou zabýval Ústavní soud u zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Podle stěžovatelky jsou jeho závěry použitelné i na insolvenční zákon, neboť zásadní prvky institutu zálohy u dlužnického návrhu zůstaly víceméně obdobné. Podle stěžovatelky je obvyklé, že v demokratickém právním státě, nemají-li subjekty (včetně právnických osob) dostatek prostředků na přístup k soudu, mohou být osvobozeny od hrazení nákladů spojených se zahájením řízení, zejména od soudních poplatků [viz např. nález ze dne 27. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3543/12 (N 33/68 SbNU 351)]. Zde sice nejde o soudní poplatek, a tudíž nelze žádat o osvobození od jeho placení, jde ale o náklad, kterým je účastník v souvislosti se zahájením řízení soudem zatěžován. A požadavek na zaplacení zálohy po dlužníkovi, který nemá finanční prostředky, v přístupu k řízení před soudem brání, stejně jako tomu je v případě nezaplacení soudního poplatku, neboť její nezaplacení rovněž vede k zastavení řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 8. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo, konkrétně § 108 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona. Stěžovatelka má za to, že tímto postupem došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu, resp. na přístup k soudu, přičemž se dovolává právních závěrů Ústavního soudu obsažených v nálezu sp. zn. II. ÚS 266/05 (resp. tyto přejímá do své právní argumentace). 9. V tomto rozhodnutí Ústavní soud konstatoval, že účelem institutu zálohy není zabránit, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá je zahájit, a kde tudíž zájem na projednání konkursu převažuje nad zájmem zajistit dostatečné finanční krytí konkursních nákladů. Takto ovšem Ústavní soud judikoval v situaci, kdy navrhující dlužnice neměla momentálně k dispozici požadovanou částku, aniž by byla zcela nemajetná ve smyslu § 12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, neboť jak vyplynulo z jedné z příloh návrhu, kterou tvořil seznam pohledávek, tato měla judikované pohledávky v celkové výši 126 467,40 Kč, aniž by uvedla, že je považuje za nedobytné a z jakých skutečností tento závěr učinila. Žádná zákonná překážka tedy podle Ústavního soudu nebránila, aby byl konkurs prohlášen. 10. V nyní posuzované věci je však skutkový stav odlišný v tom, že stěžovatelka nemá žádný majetek či příjmy, z nichž by bylo možné uhradit náklady insolvenčního řízení (a částka odpovídající záloze stanovené obecnými soudy tak není k dispozici vůbec, nikoli jen "momentálně"). K takovémuto skutkovému stavu se váže již ustálená judikatura Ústavního soudu, představovaná např. usnesením ze dne 21. 5. 2009 sp. zn. II. ÚS 2915/08, ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3844/11, ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. III. ÚS 966/12, ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 1072/13, ze dne 2. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2658/18, ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 647/18 (všechna rozhodnutí Ústavního