IV.ÚS 442/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 442/20 ze dne 5. 5. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech stěžovatelů 1) J. V., zastoupeného Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 631/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017 sp. zn. 5 To 24/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015 sp. zn. 46 T 21/2013, 2) I. K., t. č. Věznice Olomouc, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, ml., advokátem, sídlem nám. Míru 137/9, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 631/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017 sp. zn. 5 To 24/2016 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015 sp. zn. 46 T 21/2013, a 3) M. P., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem, sídlem Mečíková 409, Jesenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 631/2018 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2017 sp. zn. 5 To 24/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se shora jmenovaní stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Ústavní soud usnesením ze dne 7. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 442/20, II. ÚS 558/20, III. ÚS 596/20 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o jejich spojení ke společnému řízení. 2. Z ústavních stížností a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 46 T 21/2013 rozhodl ve výroku o vině - stručně vyjádřeno - tak, že stěžovatel J. V. jako jednatel obchodní společnosti A, která byla na základě rámcové smlouvy uzavřené s Úřadem vlády České republiky dodavatelem vybavení a služeb pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, zejména společně s obviněným V. M., jednatelem obchodní společnosti B, vedeni společným záměrem vylákat od Úřadu vlády České republiky neoprávněně vyplacené peněžité plnění, předložil Úřadu vlády České republiky vyúčtování za služby, které nebyly vůbec vykonány nebo byly vykonány, ale s předsednictvím České republiky v radě Evropské unie nesouvisely nebo nebyly zadavatelem objednány. V důsledku toho tak z celkové částky fakturované Úřadu vlády České republiky obchodní společností A, ve výši 586 497 867,40 Kč, představovala částka ve výši 327 546 808 Kč plnění za služby, které ve skutečnosti vůbec nebyly provedeny nebo za činnosti, které s předsednictvím České republiky v Radě Evropské unie vůbec nesouvisely. Tím J. V. a obviněný V. M. způsobili České republice celkovou škodu ve výši nejméně 327 546 808 Kč a spáchali tím zločin podvodu ve spolupachatelství. 3. Dále bylo uvedeným rozsudkem městského soudu rozhodnuto tak, že obvinění J. V., V. M., V. Č., M. P., I. K., R. P. (nyní B.) a P. G. poté, co byly v průběhu období od října roku 2008 do roku 2009 postupně vylákány podvodnou trestnou činností popsanou výše ve prospěch obchodní společnosti A, finanční prostředky v celkové výši nejméně 327 546 808 Kč, jako peněžité plnění za činnosti, jejichž zabezpečení bylo vykazováno na subdodavatele obchodní společnosti A, tedy na obchodní společnost B, po předchozí vzájemné dohodě s takto vylákanými prostředky a s vědomím absence skutečně odvedeného protiplnění, činili dispozice spočívající zejména v převádění těchto finančních prostředků na další subjekty, ve vybírání těchto prostředků v hotovosti a ve vytváření faktur na fiktivní plnění. Všechny tyto aktivity měly navodit zdání, že jde o běžné převody finančních prostředků v rámci subdodavatelských vztahů za řádně poskytnuté dodávky, ačkoliv ve skutečnosti šlo o převody finančních prostředků nabytých podvodnou trestnou činností. Tím spáchali zločin legalizace výnosů z trestné činnosti. 4. Za uvedené zločiny byli odsouzeni tak, že J. V. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu podnikání v oblasti poskytování služeb spojených s užíváním audiovizuální techniky na dobu 10 let. Obvinění M. P., I. K., R. P. (nyní B.) byli shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byli zařazeni do věznice s dozorem. Současně jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu sedmi let. 5. Dále byla městským soudem obviněným uložena povinnost nahradit České republice společně a nerozdílně škodu ve výši v tomto rozsudku definovanou, když se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená Česká republika odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. O odvolání státního zástupce, některých obviněných i poškozené, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem mimo jiné tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému V. Č. a v celém výroku o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že obviněný V. Č. se při nezměněném výroku o vině zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti odsuzuje k trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon se zařazuje do věznice s dozorem. Dále odvolací soud nově rozhodl o výši náhrady škody, kterou jsou jednotliví obvinění povinni zaplatit České republice, respektive o výši bezdůvodného obohacení. Odvolání obviněného J. V. bylo jako nedůvodné zamítnuto a bylo rovněž rozhodnuto o dalších osobách, které následně nepodaly dovolání (zprošťující rozsudky k odvolání státního zástupce vrchní soud zrušil a znovu rozhodl o jejich zproštění z jiného důvodu). 7. Následná dovolání J. V., V. Č., M. P., I. K. a R. P. (nyní B.) byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 8. První stěžovatel ve své ústavní stížnosti zejména namítá, že se městský soud mýlí, vychází-li z toho, že pro Úřad vlády České republiky garantoval nejen kvalitu dodávek ale také přiměřenost jejich ceny. Městskému soudu rovněž vytýká, že totožné důkazy hodnotil jinak vůči němu a jinak vůči úředníkům Úřadu vlády České republiky, kteří následně byli zproštěni obžaloby (při posuzování eventuální viny úředníků Úřadu vlády České republiky soudy například přihlédly k časové tísni a napjatému časovému harmonogramu, stejnou benevolenci však neaplikovaly ve prospěch stěžovatele, nezabývaly se ani motivem, který by měl stěžovatel k páchání trestné činnosti mít - stěžovatel zde upozorňuje na to, že do realizace této zakázky byl velmi úspěšným podnikatelem, je již vyššího věku, proto páchání trestné činnosti by neměl zapotřebí). Faktury, které měly být stěžovateli podezřelé, byly ale vystaveny subjekty, s nimiž stěžovatel nikdy nepřišel do styku. Při posuzování ceny dodávaných služeb soudy vůbec nevzaly v úvahu nutnost rekonstrukce sítí Kongresového centra Praha. Stěžovatel uvádí, že jeho obhájci sice bylo doručeno k replice vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ale Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí repliku stěžovatele vůbec nezohlednil. Stěžovatel také upozorňuje, že výši škody způsobenou České republice nelze dovozovat z rozsahu fakturace mezi obchodní společností Y, a jejími subdodavateli, neboť ne vše z této fakturace bylo následně účtováno Úřadu vlády České republiky. Nadto obecné soudy při stanovení výše škody vycházely podle stěžovatele z nesmyslné teorie potůčků, které se mění v řeku; naopak podle stěžovatele nelze v souladu s tímto konceptem například podle rozsahu prací prováděných ve městě Luhačovice určovat přiměřenost rozsahu prací v Kongresovém centru Praha. Soudy podle stěžovatele pochybily rovněž v tom, že v rámci trestné činnosti, která je stěžovateli kladena za vinu, jen dovozovaly jeho úmyslné zavinění, nesnažily se naopak o to, aby tato forma zavinění byla u stěžovatele skutečně prokázána. Soudy rovněž neprovedly některé jím navrhované důkazy (podle stěžovatele tak jde o tzv.