IV.ÚS 444/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 N 200/67 SbNU 573 Princip plného odškodnění za škodu na zdraví   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 5. prosince 2012 sp. zn. IV. ÚS 444/11 ve věci ústavní stížnosti M. R. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 25 Cdo 2365/2008-164, kterým bylo zamítnuto stěžovatelovo dovolání ve věci nároků z odpovědnosti za škodu na zdraví způsobenou mu provozem dopravního prostředku, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010 č. j. 25 Cdo 2365/2008-164 se ruší, neboť v jeho důsledku bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele zaručené článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění I. 1. Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu pro porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), v důsledku čehož byla stěžovateli odepřena ochrana zdraví formou náhrady škody na zdraví zaručená článkem 31 Listiny. 2. Stěžovatel nesouhlasí s výkladem ustanovení § 444 až 449 občanského zákoníku podaným Nejvyšším soudem, dle kterého stěžovatel nemá nárok na náhradu skutečné škody vzniklé tím, že osoby s ním žijící ve společné domácnosti bezplatně pečují o stěžovatele a jeho domácnost nad rámec povinností daných jim zákonem o rodině. Tímto výkladem se pomíjí hlavní princip náhrady škody, tedy odškodnění všeho, co stěžovateli v souvislosti s úrazem ušlo. Pokud by stěžovatel k péči o svou osobu využil jinou fyzickou či právnickou osobu a za výkon této služby zaplatil, jeho nárok by soudem nebyl zpochybňován; fakt, že stěžovatel neposkytuje osobám blízkým úhradu za péči o jeho osobu, neznamená, že mu škoda nevzniká. Stěžovatel je přesvědčen, že jím tvrzená škoda by měla být podřaditelná pod ustanovení § 449 nebo 442 občanského zákoníku jako věcná škoda v širším smyslu. Dovolává se analogie s výkladem pojmu věcná škoda obsaženého v ustanovení § 193 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, jenž zahrnuje veškerou škodu, kterou nelze podřadit pod některý z ostatních dílčích nároků. Stěžovatel uzavírá, že rozsudek Nejvyššího soudu je nebezpečným a nezákonným precedentem pro další rozhodování soudů o náhradách škody na zdraví ve vztahu k nákladům poškozených na péči o ně samotné a obstarávání jejich potřeb, je v rozporu s doslovným gramatickým výkladem ustanovení § 442 odst. 1 občanského zákoníku, dlouhodobou judikaturou soudů všech stupňů i postupem při mimosoudním odškodňování. 3. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že úvaha stěžovatele, dle které mu vzniká škoda tím, že někdo jiný pro něj bezplatně koná určité práce, odporuje veškeré právní teorii i soudní praxi. Ustanovení § 442 občanského zákoníku upravuje způsob a rozsah škody, nezakládá však skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu; nároky poškozeného na náhradu škody na zdraví jsou upraveny v ustanovení § 444 a násl. občanského zákoníku. Jediným argumentem ústavní stížnosti je, že pojišťovny obdobné nároky odškodňují, avšak dlouholetá ustálená judikatura jednoznačně vychází z názoru, že skutečnou škodou je úbytek majetkového stavu žalobce a účelným nákladem léčení dle ustanovení § 449 občanského zákoníku je náklad jen skutečně vynaložený. Škodu na zdraví způsobila S. J., a je tedy za škodu odpovědná. Okolnost, že změna právní úpravy umožňuje poškozenému uplatnit nárok přímo proti pojistiteli škůdce, neznamená, že by namísto škůdce odpovídal za škodu jeho pojistitel; poškozený zde vlastně požadoval na škůdci, aby jemu platil za to, že se škůdce o něj stará. Skutečná škoda se vždy hradí tomu, v jehož majetkovém stavu vznikla, a náklady léčení se hradí tomu, kdo je vynaložil; tímto subjektem stěžovatel nebyl. 4. Stěžovatel v replice k vyjádření Nejvyššího soudu přednesl, že si je vědom dikce ustanovení § 449 odst. 3 občanského zákoníku, nicméně je přesvědčen, že je třeba toto ustanovení vykládat extenzivně podle účelu, který sleduje, a to zajištění náhrady všech nákladů spojených s léčením na principu úhrady skutečné škody. Poškozený může buď přijímat pomoc od pečovatelské služby za úhradu vyúčtovaných nákladů, nebo bezplatně od rodinných příslušníků a osob blízkých. Stěžovatel poukazuje na dlouhodobou judikaturu (rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2007 č. j. 6 Co 2629/2006-302, Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009 č. j. 55 Co 418/2008-229 a Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2009 č. j. 16 Co 306/2008-80), která přiznává aktivní legitimaci k uplatnění nároku jak poškozenému, který sám náklady nevynaložil, tak i třetím osobám. Tato rozhodnutí vycházejí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cz 49/71, a byť bylo toto rozhodnutí vydáno v pracovněprávním sporu, soudy jeho závěry považují za obecné s judikatorním přesahem i pro občanskoprávní spory. Skutečnost, že se o stěžovatele starala S. J., která zároveň zavinila stěžovatelův úraz, není rozhodná, protože škoda nevznikla jí, ale stěžovateli, a proto nemůže obstát argument, že se jí má platit za to, že se stará o poškozeného; kromě toho vedle ní o stěžovatele pečuje i její matka, která úraz nezavinila. 5. Vedlejší účastnice Allianz pojišťovna, a. s., se vzdala postavení vedlejšího účastníka. 6. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Jelikož účastníci s upuštěním od ústního jednání souhlasili a Ústavní soud dospěl k závěru, že od ústního jednání další objasnění věci očekávat nelze, bylo od něj upuštěno. II. 7. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 27 C 161/2004, z něhož zjistil následující. 8. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 3. 2007 č. j. 27 C 161/2004-111 uložil žalované pojišťovně Allianz, a. s., z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 1 938 600 Kč (výrok I) jako náhradu za ztížení společenského uplatnění způsobené zraněním stěžovatele, který jako spolujezdec ve vozidle řízeném jeho přítelkyní S. J. utrpěl při autonehodě vážná zranění s trvalými následky (ochrnutí dolních končetin, stálé bolesti, inkontinence) s nepříznivou prognózou dalšího vývoje. Žalobu v části požadující zaplacení měsíční renty ve výši 14 580 Kč s úrokem z prodlení soud zamítl (výrok II), neboť stěžovatel není aktivně legitimován k uplatnění takového nároku. Vysvětlil, že nárok na rentu z titulu ošetřování a pomoci nesoběstačnému stěžovateli lze jakožto věcnou škodu subsumovat pod náklady léčení ve smyslu ustanovení § 449 odst. 1 občanského zákoníku, neboť nemusí spočívat jen ve vynaložených peněžních prostředcích, ale i v péči o poškozeného, avšak dle ustanovení § 449 odst. 3 občanského zákoníku se tyto náklady hradí tomu, kdo je vynaložil, tedy stěžovatelově přítelkyni S. J. a její matce E. J. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2007 č. j. 23 Co 355/2007-144 rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku II potvrdil. Konstatoval, že stěžovateli nevznikla újma v majetkové sféře, neboť bezúplatně přijímá péči třetích osob; za újmu v nemajetkové sféře spočívající v nesoběstačnosti, jíž stěžovatel odůvodnil svůj nárok na rentu, již soud přiznal stěžovateli odškodnění v rámci mimořádného zvýšení náhrady škody za ztížení společenského uplatnění. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2010 č. j. 25 Cdo 2365/2008-164 stěžovatelovo dovolání zamítl. Vyložil, že nárok poškozeného ani osob o něj pečujících na požadované plnění není dán, protože ustanovení § 449 odst. 1 občanského zákoníku zakládá nárok na náhradu nákladů léčení, jejichž účelem je obnovení zdraví nebo zlepšení zdravotního stavu poškozeného, nikoli však zajištění pomoci při životních úkonech či zabezpečení chodu jeho domácnosti. Na projednávanou věc nelze aplikovat ani rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu 3 Cz 49/71, které se týká věcné škody dle ustanovení § 193 odst. 1 zákoníku práce, jejíž rozsah je širší než škoda na věci upravená v ustanoveních § 180 a 189 zákoníku práce či škoda způsobená na věci dle ustanovení § 443 občanského zákoníku. III. 9. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátkou zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zváže