IV.ÚS 448/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 448/07 ze dne 31. 1. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti Mgr. H. Š.,zastoupené JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze 1, Králodvorská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2006, č. j. 28 Cdo 2780/2006-264, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 10 Co 502/2005-236, 10 Co 503/2005-236, a rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 1. 2005, č. j. 7 C 227/90-196, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jejího práva vlastnického, chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. 2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, vlastníkem předmětného domu a pozemku v Klášterci nad Ohří se stěžovatelka stala na základě kupní smlouvy ze dne 29. 6. 1989, uzavřené mezi prodávajícím - Místním národním výborem v Klášterci nad Ohří, který tuto nemovitost spravoval pro čs. stát, a stěžovatelkou a jejím tehdejším manželem Ing. F. Š., jako kupujícími. Kupní cena ve výši 90.192,- Kč byla stanovena na základě znaleckého odhadu. Po rozvodu a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v roce 1996 je stěžovatelka vlastníkem výlučným. Český stát předmětné nemovitosti nabyl na základě ustanovení § 453a o. z. poté, co J. a S. H. (vedlejší účastníci) opustili v roce 1988 ČR a zdržovali se v cizině bez povolení českých úřadů. Vedlejší účastníci podali dne 20. 8. 1990 u Okresního soudu v Chomutově žalobu o vyklizení předmětné nemovitosti s tím, že měli za to, že vlastnictví k předmětné nemovitosti na čs. stát dle ustanovení § 453a o. z. nepřešlo. Později, po nabytí účinnosti zákona č. 87/1991, o mimosoudních rehabilitacích (od 1. 4. 1991), vyzvali vedlejší účastníci stěžovatelku a jejího manžela k vydání předmětného rodinného domu bez bližšího určení a označení jejich nároku s tím, že ze strany stěžovatelky a jejího manžela došlo k nabytí předmětného domu do vlastnictví na základě zvýhodnění pro stranickou příslušnost osoby blízké nabyvatelům. Protože stěžovatelka nenabyla předmětnou nemovitost na základě takového zvýhodnění, předmětné výzvě nevyhověla. 3. Na základě provedeného dokazování Okresní soud v Chomutově rozsudkem ze dne 29. 9. 1998 žalobu o vyklizení domu zamítl. K odvolání vedlejších účastníků odvolací soud usnesením ze dne 6. 4. 2001 napadený rozsudek soudu I. stupně zrušil s tím, že tento soud nesplnil poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. Usnesením ze dne 29. 6. 2001 soud prvého stupně následně vyzval vedlejší účastníky, aby doplnili žalobu o skutková tvrzení, zda jsou vlastníky předmětné nemovitosti, a aby uvedli, jakého rozhodnutí a z jakého právního důvodu se domáhají a přesně označí okruh účastníků na straně žalovaných. Vedlejší účastníci podle názoru stěžovatelky podáním ze dne 14. 12. 2001 svá skutková tvrzení z původní žaloby zcela změnili a uplatnili tak jiný nárok, a to ve smyslu uplatnění práv ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Okresní soud v Chomutově pak rozsudkem ze dne 27. 1. 2005, č. j. 7 C 227/90-196, žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil mimo jiné povinnost uzavřít s vedlejšími účastníky dohodu o vydání domu. V rámci odvolacího řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem k podanému odvolání stěžovatelky byla po přednesu závěrečného návrhu obou zástupců účastníků řízení právní zástupkyně vedlejších účastníků vyzvána, podle názoru stěžovatelky však nikoliv již v intencích ustanovení § 5 o. s. ř., zda nemíní změnit petit žaloby. Právní zástupkyně vedlejších účastníků následně požádala o odročení jednání za účelem písemného doplnění, popř. jiné dispozice se žalobou. Ač stěžovatelka namítala nepřípustnost změny petitu podle ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. a opakovaně upozorňovala na nerovnost účastníků v řízení, kdy jednomu účastníku jsou poskytována poučení nejen o procesních právech, ale i o hmotněprávních náležitostech žaloby, bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2006, č. j. 10 Co 502/2005-236, 10 Co 503/2005-236, změně petitu vyhověno s tím, že stěžovatelka je povinna vydat žalobcům předmětný dům. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, kdy dovolací důvod spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jenž stěžovatelka spatřovala v řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dále v řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem ze strany obou předchozích soudních instancí. Nejvyšší soud ČR však usnesením ze dne 29. 11. 2006, č. j. 28 Cdo 2780/2006-264, dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se s uvedenými právními otázkami vypořádal, event. stěžovatelku odkázal na svá předchozí rozhodnutí o této otázce, pouze odcitoval několik rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, kterými však podle názoru stěžovatelky nebyly tyto otázky řešeny. 4. Stěžovatelka má za to, že řízení před obecnými soudy především neproběhlo v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny bez zbytečných průtahů, neboť trvalo téměř 16 let, což nemůže být dobou přiměřenou, tak jak předvídá i čl. 6 Úmluvy. Zejména stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že mezi léty 1998 a 2000 byl předmětný spis založen ve spisovně okresního soudu, aniž byl učiněn jakýkoliv procesní úkon. Dále má stěžovatelka za to, že v průběhu řízení bylo porušeno její právo na projednání věci u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a právo na rovnost účastníků řízení, zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť původní žaloba byla podána na základě § 132 o. z., přičemž účastník je povinen vylíčit skutkové okolnosti s tím, že následné právní posouzení spočívá výlučně na soudu. Poučovací povinnost soudu dle ustanovení § 5 o. s. ř. se vztahuje pouze a toliko na procesní práva a povinnosti. Stěžovatelka má za to, že podání vedlejších účastníků učiněné k vyzvání Okresního soudu v Chomutově k odstranění vad podání ze dne 14. 12. 2001 bylo obsahově novou žalobou a dále opětovná výzva ze strany odvolacího soudu dne 27. 3. 2006 ke změně petitu, představují porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, spočívající v narušení rovnosti účastníků řízení, přičemž krom toho se podle názoru stěžovatelky dostalo vedlejším účastníkům hmotněprávního poučení. Stěžovatelka zastává názor, že zrušení prvoinstančního rozsudku ze dne 29. 9. 1998 usnesením odvolacího soudu ze dne 6. 4. 2001 bylo v rozporu s uvedenými zásadami spravedlivého procesu, pročež je následný proces zatížen vadou, jež má za následek zásah do vlastnického práva stěžovatelky (čl. 11 odst. 1 Listiny). 5. Stěžovatelka předmětnou kupní smlouvu uzavřela, aniž by si byla vědoma eventuálního rozporu s cenovým předpisem, tak jak je tvrzeno v ústavní stížností napadených rozhodnutích obecných soudů. Kupní cena byla určena ze strany prodávajícího, tj. čs. státu, dle znaleckého odhadu, jemuž neměla důvod nevěřit. Na základě znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce měla být ke dni prodeje hodnota předmětné nemovitosti dvojnásobná, než byla uvedena v kupní smlouvě. Stěžovatelka žádným svým jednáním tvrzený rozpor s právními předpisy nezavinila a přesto jí byla uložena povinnost nemovitost vydat. Vzhledem ke všem shora uvedeným argumentům stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud jednak vyslovil, že postupem Okresního soudu v Chomutově, spočívajícím v průtazích ve věci, bylo zasaženo do základního práva stěžovatelky zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále, aby ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. II. 6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 7 C 227/90, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově. 7. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvádí, že ke stěžovatelkou tvrzeným porušením ústavněprávních předpisů může pouze uvést, že v daném občanském soudním řízení nebylo postupováno v rozporu se zásadami spravedlivého procesu a nedošlo k zásahům do práv stěžovatelky chráněných ústavněprávními předpisy. Pokud je stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toho názoru, že uvedené občanské soudní řízení bylo zatíženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba zdůraznit, že úkolem dovolacího řízení tu bylo především posoudit, zda šlo o dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 2