IV.ÚS 448/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 448/22 ze dne 22. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavní město Praha, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem, sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2021 č. j. 21 Cdo 1244/2020-321, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Věry Doubkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že v řízení o neplatnost výpovědi podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 2. 2019 č. j. 21 Cdo 5710/2017-216 zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 3. 2017 č. j. 62 Co 486/2016-173 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že u stěžovatele je rozhodnutí o organizačním uspořádání Magistrátu hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") a o jeho změnách vyhrazeno Radě hlavního města Prahy (dále jen "rada"). Ředitel magistrátu je oprávněn samostatně rozhodovat o organizačních změnách, na jejichž základě se může stát zaměstnanec zařazený do magistrátu nadbytečným ve smyslu § 52 písm. c) zákoníku práce (nejde-li o organizační změny, s nimiž je spojeno zřizování či rušení odborů magistrátu a změna celkového počtu zaměstnanců stěžovatele zařazených do magistrátu), stanoví-li to organizační řád magistrátu. Ředitel magistrátu je oprávněn samostatně rozhodnout jen o takové změně organizačního uspořádání magistrátu, kterou nedochází ke změně celkového počtu zaměstnanců stěžovatele zařazených do magistrátu, jak byl tento počet stanoven radou podle § 68 odst. 2 písm. u) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o hlavním městě Praze"). Měl-li by se zrušením pracovního místa snížit celkový počet zaměstnanců stěžovatele zařazených do magistrátu, pak by o takové změně nemohl rozhodovat ředitel magistrátu a výpověď z pracovního poměru, která by byla založena na takto vzniklé nadbytečnosti, by musela být hodnocena jako neplatná. 3. V návaznosti na tento právní závěr Nejvyššího soudu rozhodl městský soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č. j. 62 Co 486/2016-270, kterým potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 1. 2016 č. j. 23 C 253/2013-135 zamítající žalobu vedlejší účastnice na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí pro nadbytečnost a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud doplnil dokazování výslechem svědkyně (ředitelky personálního odboru magistrátu), ze kterého zjistil, že zrušené pracovní místo sice fakticky zaniká, avšak zůstává takzvaně v rezervě tak, aby mohlo být například reagováno na vzniklou potřebu vytvoření nového pracovního místa a dospěl k závěru, že organizační opatření (rozhodnutí ředitele magistrátu o zrušení, mimo jiné, místa vedlejší účastnice) nemělo vliv na změnu celkového počtu systemizovaných míst na magistrátu. Ředitel magistrátu tak nezasáhl do oprávnění rady stanovit celkový počet zaměstnanců hlavního města Prahy zařazených do magistrátu plynoucí jí z § 68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze. 4. Následné dovolání vedlejší účastnice shledal Nejvyšší soud přípustným a důvodným, proto napadeným rozsudkem změnil I. výrok rozsudku městského soudu i rozsudek obvodního soudu a určil, že výpověď z pracovního poměru daná vedlejší účastnici dopisem stěžovatele ze dne 20. 8. 2013 z důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce je neplatná (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). V odůvodnění, mimo jiné, zdůraznil, že k předpokladům pro dání výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce patří, že zaměstnavatel nebo příslušný orgán zaměstnavatele přijal rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami. Obecný soud se může za takové situace v eventuálním řízení zabývat jen tím, zda rozhodnutí o organizační změně bylo skutečně přijato, a zda je učinil zaměstnavatel (fyzická osoba nebo příslušný orgán zaměstnavatele - právnické osoby). V rozsudku č. j. 21 Cdo 5710/2017-216 Nejvyšší soud uvedl, že ředitel magistrátu podle zákona o hlavním městě Praze radě podává jen návrh organizačních opatření, není oprávněn zřizovat a rušit odbory, oddělení nebo jiné organizační útvary magistrátu, popřípadě jednotlivá pracovní místa. Změny organizačního uspořádání magistrátu (nejde-li o organizační změny, s nimiž je spojeno zřizování a rušení odborů magistrátu a změna celkového počtu zaměstnanců stěžovatele zařazených do magistrátu, který stanoví rada, neboť jsou vyhrazeny radě) přesto mohou být v samostatné kompetenci ředitele magistrátu, stanoví-li to organizační řád magistrátu vydaný radou. Ředitel magistrátu tak může být oprávněn na základě organizačního řádu magistrátu samostatně rozhodovat o organizačních změnách, vzhledem k nimž se může stát zaměstnanec zařazený do magistrátu nadbytečným (nejde-li o organizačních změny, s nimiž je spojeno zřizování a rušení odborů magistrátu a změna celkového počtu zaměstnanců). Na vytvoření nového pracovního místa je možno podle Nejvyššího soudu usuzovat teprve tehdy, až zaměstnavatel v souvislosti s nově vzniklou reálnou potřebou výkonu určitých pracovních činností k formálně zřízenému pracovnímu místu přiřadí odpovídající pracovní náplň. Rozhodnutí zaměstnavatele o zrušení pracovního místa realizované zaměstnavatelem tím způsobem, že dotčenému pracovnímu místu odejme jeho stávající označení a pracovní náplň a formálně jej nadále ve své organizační struktuře eviduje jako pracovní místo takzvaně v rezervě pro své případné budoucí personální potřeby, je organizačním opatřením, které fakticky směřuje ke snížení stavu (počtu) zaměstnanců. Jde tak o nové organizační opatření, které vede k nepřípustnému snížení počtu zaměstnanců zařazených do magistrátu, když takové rozhodnutí - jak již uvedeno - je podle § 68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze vyhrazeno toliko radě. V rozporu s výlučnou kompetencí rady rozhodovat o stanovení počtu zaměstnanců stěžovatele zařazených do magistrátu je účelový postup spočívající v přiřazování zrušených pracovních míst do tzv. rezervy. Za dané situace rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele za účelem zvýšení efektivnosti práce učinil ve věci vedlejší účastnice někdo, kdo k tomu nebyl v poměrech zaměstnavatele oprávněn. Výpověď z pracovního poměru daná vedlejší účastnici je proto pro rozpor se zákonem neplatná. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel nejprve odkazuje na § 68 odst. 2 písm. f) zákona o hlavním městě Praze, podle něhož je radě vyhrazeno na návrh ředitele magistrátu zřizovat a rušit odbory magistrátu a vydávat organizační řád magistrátu. Podle § 68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze je radě vyhrazeno rozhodovat o stanovení počtu jeho zaměstnanců zařazených do magistrátu. Podle stěžovatele je v této souvislosti výklad § 68 odst. 2 písm. f) a u) zákona o hlavním městě Praze Nejvyšším soudem svévolný, a tedy neústavní. Smyslem rozdělení pravomocí rady na vyhrazené a nevyhrazené je podle stěžovatele toliko okolnost, aby pravomoci vyhrazené nemohly být přesunuty na jiný orgán, když jejich výkon musí přímo náležet orgánu nadanému legitimitou získanou prostřednictvím voleného zastupitelstva. Tento základní princip je při výkladu příslušných ustanovení zákona o hlavním městě Praze, který zastával stěžovatel v řízení před obecnými soudy, podle jeho názoru dodržen. Z toho ale podle něj vyplývá, že ředitel je vázán pouze celkovým počtem zaměstnanců (pracovních míst) zařazených do magistrátu, který mu stanoví rada. Rada nepochybně vykonala svou výlučnou pravomoc podle § 68 odst. 2 písm. u) zákona o hlavním městě Praze úplným a jednoznačným způsobem, stanovila-li celkový počet systemizovaných míst; přitom tak učinila při vědomí, jakým způsobem jsou místa v organizační struktuře magistrátu zařazena. Počtem zaměstnanců je podle stěžovatele potřeba rozumět počet systemizovaných pracovních míst, nikoliv počet konkrétních fyzických osob na těchto místech pracujících. Z pohledu rady není podstatné, zda je konkrétní místo obsazeno konkrétn