IV.ÚS 4489/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 4489/12 ze dne 4. 6. 2014 N 114/73 SbNU 785 Formalistická interpretace § 47 exekučního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 4. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 4489/12 ve věci ústavní stížnosti Aleše Čtvrtníka, zastoupeného JUDr. Zlatuší Čaňovou, advokátkou, se sídlem Kněžská 11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4414/2011-223 ze dne 20. 9. 2012, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 579/2011-168 ze dne 10. 5. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 23 C 164/2010-91 ze dne 11. 11. 2010, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba proti soudnímu exekutorovi o náhradu škody, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku exekutorova nesprávného postupu při provádění exekuce. I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4414/2011-223 ze dne 20. 9. 2012, rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 579/2011-168 ze dne 10. 5. 2011 a rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 23 C 164/2010-91 ze dne 11. 11. 2010 byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 11. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 3 a 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky a ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") sp. zn. 23 C 164/2010 Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem č. j. 23 C 164/2010-91 ze dne 11. 11. 2010 zamítl žalobu stěžovatele proti soudnímu exekutorovi JUDr. Milanu Broncovi (dále jen "vedlejší účastník") o zaplacení 1 426 300 Kč s příslušenstvím; předmětná částka představovala škodu, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného postupu vedlejšího účastníka při provádění exekuce. Stěžovatel podal proti rozhodnutí okresního soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 19 Co 579/2011-168 ze dne 10. 5. 2011 rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4414/2011-223 ze dne 20. 9. 2012 odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012. 3. Obecné soudy vycházely při svém rozhodování z následujících skutkových zjištění: usnesením okresního soudu č. j. 34 Nc 6431/2003-32 ze dne 26. 1. 2004 byla proti stěžovateli nařízena exekuce vyklizením bytu ve prospěch oprávněného Bytového družstva Buděšínského 26/28 (dále jen "bytové družstvo"). Provedením exekuce byl pověřen vedlejší účastník, který vydal dne 5. 12. 2005 příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 15 692 Kč (č. j. 8 EX 181/04-22). Za účelem vymožení těchto nákladů vydal vedlejší účastník téhož data příkaz k provedení exekuce srážkami z důchodu povinného (č. j. 8 EX 181/04-21), který byl určen České správě sociálního zabezpečení jakožto správci invalidního důchodu stěžovatele. Vymáhaná částka byla dalšími exekučními příkazy postupně navýšena na 19 694,50 Kč. Česká správa sociálního zabezpečení sdělila, že začala provádět srážky z důchodu stěžovatele v srpnu 2006; platby se jim však z účtu exekutora vracely zpět. Vedlejší účastník v řízení před obecnými soudy popřel, že by tyto platby od České správy sociálního zabezpečení obdržel, přičemž z provedeného dokazování vyplynulo, že na jeho účet nebyla připsána žádná platba s příslušným variabilním symbolem (18104). Poté, co bylo rozsudkem krajského soudu č. j. 13 Cm 96/2004-85, který nabyl právní moci dne 2. 8. 2006, obnoveno členství stěžovatele v bytovém družstvu, vydal vedlejší účastník exekuční příkaz č. j. 8 EX 181/04-32 ze dne 27. 9. 2006 k provedení exekuce postižením členských práv a povinností stěžovatele. Na základě tohoto příkazu vyplatilo bytové družstvo vedlejšímu účastníkovi z vypořádacího podílu stěžovatele částku 19 694,50 Kč a stěžovatel obdržel zbývajících 17 704,50 Kč. 4. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy dovozoval, že vedlejší účastník postupoval v rozporu s povinností uloženou mu ustanovením § 47 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "exekuční řád"). Dle citovaného ustanovení měl vedlejší účastník povinnost zvolit způsob exekuce, který nebyl zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhů povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění dluhů povinného dosaženo. Postižením členských práv v družstvu byl stěžovatel připraven o družstevní byt, jehož tržní hodnota činila přibližně 1 400 000 Kč, a vznikl mu nárok toliko na vypořádací podíl v hodnotě mnohonásobně nižší. To vše za situace, kdy Česká správa sociálního zabezpečení prováděla za účelem vymožení téže pohledávky srážky z jeho invalidního důchodu, které mu byly posléze jako přeplatek vráceny. Dle názoru stěžovatele odpovídal za vzniklou škodu vedlejší účastník dle § 32 odst. 1 exekučního řádu. 5. Obecné soudy věc po právní stránce posoudily tak, že k porušení § 47 odst. 1 exekučního řádu nedošlo. Dle jejich názoru nebyl vedlejší účastník povinen dotázat se České správy sociálního zabezpečení, proč neprovádí srážky z invalidního důchodu stěžovatele. I v případě, že by byly předmětné srážky připsány na účet vedlejšího účastníka, tento je nemohl, s ohledem na velké množství příchozích plateb, bez příslušného variabilního symbolu správně identifikovat. Stěžovatel se nadto provádění exekuce nijak nebránil, nepodal návrh na její zastavení ani netvrdil, že by se jednalo o zřejmě nevhodný způsob exekuce. Exekuci postižením členských práv a povinností v bytovém družstvu umožňuje zákon, proto jsou úvahy o disproporci mezi výší vypořádacího podílu a tržní cenou členského podílu bezpředmětné. Vypořádací podíl činil 37 399 Kč a vymáhaná pohledávka 19 694,50 Kč, nešlo tedy o nepoměr mezi výší závazku povinného a cenou předmětu, z níž mělo k uspokojení pohledávky dojít. 6. Stěžovatel napadl výše uvedená rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, v níž setrval na názoru, že vedlejší účastník porušil § 47 odst. 1 exekučního řádu. Poukazoval přitom na skutečnost, že vedlejší účastník obdržel vymáhanou částku celkem třikrát. Již v červenci 2007 byla z invalidního důchodu stěžovatele sražena celá vymáhaná částka, avšak vedlejší účastník na tuto skutečnost nijak nereagoval a nechal srážky pokračovat až do 10. 6. 2008, kdy již byl stržen dvojnásobek vymáhané částky. Potřetí pak vedlejší účastník získal vymáhanou částku postižením členských práv a povinností stěžovatele v bytovém družstvu. Stěžovatel vytkl krajskému soudu, že nevyčkal na zprávu od České správy sociálního zabezpečení a spokojil se toliko s potvrzením vystaveným ČSOB, a. s., dne 19. 11. 2011. Krajský soud vydal svůj rozsudek dne 10. 5. 2011 a hned následujícího dne mu bylo doručeno sdělení České správy sociálního zabezpečení, že srážky byly poukazovány na účet exekutora, který si je ponechával, České správě sociálního zabezpečení je nevracel a ani se nezeptal, za jakým účelem a za jakého klienta jsou mu tyto částky zasílány. Stěžovatel se neztotožnil s názorem krajského soudu, že vedlejší účastník nebyl povinen se České správy sociálního zabezpečení na tyto platby dotazovat. Dle stěžovatele mělo být zohledněno, že to byl právě vedlejší účastník, na jehož pokyn byly srážky prováděny. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 4414/2011-223 ze dne 20. 9. 2012, rozsudek krajského soudu č. j. 19 Co 579/2011-168 ze dne 10. 5. 2011 a rozsudek okresního soudu č. j. 23 C 164/2010-91 ze dne 11. 11. 2010 svým nálezem zrušil a aby mu, z důvodu jeho nemajetnosti, přiznal právo na náhradu nákladů řízení. II. 7. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k přezkumu námitek v ní obsažených. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal vyjádření účastníků řízení. 8. Nejvyšší soud konstatoval, že v ústavní stížnosti nejsou uvedeny žádné ústavněprávní námitky vůči jeho usnesení, proto nepovažuje za nutné se k ní vyjadřovat. O