IV.ÚS 450/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 450/23 ze dne 26. 4. 2023 N 74/117 SbNU 402 Posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem; právo na přístup k soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaj) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Bartízalové, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem, sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 33 Cdo 3307/2021-219, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. března 2021 č. j. 27 Co 323/2020-161 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 22. září 2020 č. j. 12 C 58/2020-91, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 33 Cdo 3307/2021-219 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2022 č. j. 33 Cdo 3307/2021-219 se zrušuje. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu sp. zn. 12 C 58/2020, vedeného Okresním soudem v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud"), se podává, že stěžovatelka uzavřela s obchodní společností PROFI CREDIT Czech, a. s., sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 - Nové Město, (dále jen "věřitelka") dne 8. 9. 2015 smlouvu o úvěru a rovněž rozhodčí smlouvu, v níž bylo ujednáno, že případné spory budou rozhodovány v rozhodčím řízení. 3. Poté, co se stěžovatelka dostala do prodlení se splácením úvěru, podala věřitelka rozhodčí žalobu, o níž rozhodl dne 16. 11. 2016 rozhodce JUDr. Martin Týle rozhodčím nálezem č. j. 101 Rozh 6304/2016-7 tak, že uložil stěžovatelce povinnost uhradit částku 188 169,08 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. a smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z částky 146 885,05 Kč a náklady rozhodčího řízení ve výši 22 783,20 Kč. 4. Věřitelka tento rozhodčí nález následně uplatnila jako exekuční titul a usnesením okresního soudu ze dne 27. 10. 2017 č. j. 160 EX 2748/2017-13 byla nařízena exekuce, jejímž výkonem byla pověřena soudní exekutorka Exekutorského úřadu Břeclav Mgr. Marcela Petrošová. 5. Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce, o němž okresní soud rozhodl usnesením ze dne 3. 9. 2019 č. j. 34 EXE 2016/2017-103 tak, že exekuci v celém rozsahu zastavil. Důvodem zastavení exekuce byla primárně ekonomická závislost rozhodce na věřitelce. Okresní soud rovněž konstatoval, že podmínky úvěrové smlouvy lze "zcela jistě hodnotit jako rozporné s dobrými mravy" (bod 29 usnesení okresního soudu). Okresní soud též přisvědčil námitce stěžovatelky, že věřitelka před uzavřením úvěrové smlouvy řádně neprověřila úvěruschopnost stěžovatelky, neboť posuzovala výlučně její příjmy, a nikoliv výdaje (bod 30 usnesení okresního soudu). 6. Odvolání věřitelky zamítl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 22. 1. 2020 č. j. 18 Co 323/2019-219. Krajský soud se ztotožnil s důvody, proč byla okresním soudem exekuce zastavena, včetně hodnocení, že úvěrová smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy (bod 28 odůvodnění usnesení krajského soudu) a že věřitelka řádně neprověřila úvěruschopnost stěžovatelky (bod 33 téhož usnesení). 7. V návaznosti na zastavení exekuce podala věřitelka žalobu, jíž se domáhala zaplacení částky 35 126,71 Kč jakožto dosud nesplacené jistiny, spolu s úrokem ve výši 11,82 % ročně z částky 35 126,71 Kč od 9. 9. 2015 do zaplacení, zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 35 126,71 Kč od 23. 8. 2016 do zaplacení a smluvními pokutami ve výši 4 563 Kč. 8. Okresní soud návrhu věřitelky vyhověl a vydal elektronický platební rozkaz dne 7. 4. 2020 č. j. EPR 58035/2020-5. 9. Po podání odporu stěžovatelkou a částečném zpětvzetí žaloby věřitelkou rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem tak, že řízení co do částky 6 667 Kč s příslušenstvím zastavil a ve zbytku žalobě vyhověl. Okresní soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva mezi stěžovatelkou a věřitelkou je platná. Některá ustanovení smlouvy (zejména úrok ve výši 86,98 % p. a.) jsou sice neplatná, to však nezpůsobuje neplatnost smlouvy jako celku. Bylo tak možno přiznat věřitelce požadovaný úrok 11,82 % p. a., neboť ten odpovídal běžné úrokové sazbě. Okresní soud rovněž dospěl k závěru, že věřitelka řádně prověřila úvěruschopnost stěžovatelky, neboť vedle posouzení stěžovatelčiných příjmů rovněž provedla její lustraci v registru SOLUS a vycházela též z výpisu z účtu stěžovatelky. 10. Odvolání stěžovatelky bylo zamítnuto napadeným rozsudkem krajského soudu. Krajský soud doplnil dokazování o listiny předložené věřitelkou a dospěl k závěru, že věřitelka náležitě prověřila úvěruschopnost stěžovatelky. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením úvěrové smlouvy jako platné. K usnesením okresního soudu a krajského soudu vydaným v exekučním řízení krajský soud dodal, že exekuce byla zastavena primárně z důvodu netransparentního způsobu určení rozhodce. Samotné zastavení exekuce pak nebylo překážkou, aby věřitelka uplatnila svou pohledávku žalobou v občanském soudním řízení. 11. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. V něm vymezila několik námitek. Předně namítala, že úvěrová smlouva měla být hodnocena jako neplatná s ohledem na kumulaci řady smluvních ustanovení rozporných s dobrými mravy. Stěžovatelka poukázala na to, že obdobné hodnocení provedl Ústavní soud v nálezech ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (N 21/64 SbNU 205) a ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 (N 226/75 SbNU 527), přičemž dodala, že nálezem sp. zn. III. ÚS 4084/12 byla za absolutně neplatnou prohlášena smlouva, která byla méně nevýhodná než ta, již uzavřela ona sama. Další námitky se týkaly nedostatků v odůvodnění rozsudku krajského soudu, který se podle stěžovatelky nevypořádal s tím, že totožná úvěrová smlouva byla při rozhodování o zastavení exekuce hodnocena jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Stěžovatelka rovněž uplatnila námitky proti závěru, že věřitelka řádně zhodnotila její úvěruschopnost. 12. Napadeným usnesením Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl. Ve stěžovatelčině dovolání Nejvyšší soud identifikoval pět námitek. Tři z nich (zda k řádnému posouzení úvěruschopnosti postačuje pouze ověření příjmů, a nikoliv již výdajů, zda je úvěrová smlouva absolutně neplatná, neposoudil-li věřitel úvěruschopnost dlužníka, a zda není-li úvěrová smlouva platná, má dlužník povinnost plnit úrok a smluvní pokutu) podle Nejvyššího soudu nemohly založit přípustnost dovolání, neboť vycházejí z odlišného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn krajským soudem. Krajský soud zjistil, že věřitelka posuzovala při hodnocení úvěruschopnosti rovněž výdaje stěžovatelky, měl za to, že úvěruschopnost byla prověřena řádně a úvěrová smlouva byla platná. 13. Námitku, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění nevysvětluje, proč se odklání od rozhodnutí vydaných v exekučním řízení, vyhodnotil Nejvyšší soud jako námitku jiné vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 občanského soudního řádu - dál jen "o. s. ř."), k níž by měl povinnost přihlédnout pouze v případě, že by bylo dovolání přípustné. 14. Konečně pak Nejvyšší soud v dovolání identifikoval námitku, že krajský soud nepoměřoval výši úrokové sazby (86,98 % p. a.) korektivem dobrých mravů, kterou označil rovněž za námitku jiných vad řízení. II. Argumentace stěžovatelky 15. Stěžovatelka napadenému usnesení Nejvyššího soudu vytýká, že odmítl její dovolání, ač velmi podobně formulované otázky v jiných věcech byly Nejvyšším soudem hodnoceny jako právní otázky a vedly k závěru o přípustnosti dovolání. Konkrétně stěžovatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020 č. j. 20 Cdo 75/2020-206 a ze dne 1. 9. 2021 č. j. 20 Cdo 1812/2021-177. 16. Dále stěžovatelka uvedla, že po vydání napadeného usnesení Nejvyšší soud vydal v jiné věci usnesení ze dne 26. 1. 2023 č. j. 33 Cdo 1784/2022-167, podle něhož, nebyl-li rozhodčí nález zrušen postupem podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen "zákon o rozhodčí